Výchova výhradně bez mužů

Anna zvedla telefon a ženský hlas s podivným přízvukem se jí zeptal, zdali tam bydlí pan Reis. „Já tu bydlím také,“ zažertovala Anna a zavolala Daniela.

Další den bylo chladno, sněžilo a Daniel byl už od rána nervózní, podaří-li se jim nastartovat auto. Během jízdy mlčeli, v kufru ležela dvě zavazadla. Rádio bylo vypnuté. Daniel si mnul prsty u nohou do rytmu hlasitě vrzajících rohožek. Anna zabrzdila na křižovatce.

„To bys ještě stihla, mělas oranžovou,“ řekl Daniel.

„Odkud měla tvé číslo?“ zeptala se o půl hodiny později, když vjížděli na letištní parkoviště.

„Kdo? Luisa?“

„Luisa.“

„Nevím. Věděla, že bydlím v New Yorku. Nejspíš ho našla v telefonním seznamu. Copak je to podstatné?“

Daniel hledal pravý výraz, který by vystihoval jeho duchovní rozpoložení. Znal přece tolik jazyků a miliony slov. Tak proč si teď na žádný nemohl vzpomenout? „Jak se asi cítí člověk, který přišel o matku? Jak se cítí?“ napadlo ho. „Cítí se jako člověk, který přišel o matku. To je blbost. Neumím to vyjádřit jinak.“

„Do háje. Kvůli tomu všemu jsem si zapomněl ostříhat nehty,“ vypadlo z něj.

Anna ho pozorovala, jak se naklání nad své dlaně. Nemohl od nich odtrhnout zrak. Měla jeho ruce s dlouhými, mírně zakřivenými prsty ráda. „To by mě zajímalo, jestli je má po matce.“ Nikdy Astrid nepoznala osobně, dokonce ji neznala ani z vyprávění, Daniel o ní totiž nerad mluvil. Teprve nyní si všimla, že jel celou cestu nepřipoután, nejprve mu automaticky chtěla říci, aby se připoutal, ale byli už na místě.

Anna věděla, že Daniel míval již od dětství zkaženou náladu, když si ostříhal nehty na rukou. Měl zarudlá bříška u prstů a všechno ho rozčilovalo. Proto si také nehty stříhal vždy pozdě večer, těsně před spaním, aby byl co neméně podrážděný. Stříhal si je pokaždé velmi pečlivě a až do kůže, do kůže podle Anny. „Stejně ti za chvíli dorostou a takhle to vypadá, jako by sis je kousal,“ tvrdila mu.

„Ještě je nemáš dlouhé,“ řekla.

Daniel se na ni podíval, zatahovala právě ruční brzdu. Zarmouceně se usmál a vystoupili. Šli vedle sebe. Daniel vezl kufr za vytažená držadla, zavazadlům se protáčela kolečka a oddělovala ho z jedné strany od Anny, ze strany druhé od dalších cestujících. Letenka stála i se slevou pouhých 450 dolarů. VYSNĚNÉ VÁNOCE V PAŘÍŽI! Načež mu na mysli vytanula věta: „Po smrti Američané směřují do Paříže.“ Potom ho napadlo, že to heslo přestalo být aktuální od doby nepokojů mezi Amerikou a Evropou. Ale dneska, teprve nyní, věta nabrala nový smysl.

Na letišti si ještě koupil kleštičky na nehty, potom nastalo loučení. Daniel se zeptal Anny, s kým bude trávit vánoční svátky.

„Nevím,“ odpověděla mu. „Ozvi se hned po přistání.“

Odevzdal letenku a pas ke kontrole. Celník ho otevřel na poslední straně s fotkou, dlouze ji studoval, načež se podíval na Daniela. Toho v tu chvíli napadlo: „Takhle vypadá člověk s matkou a takhle bez matky.“ Nikdy by se neodvážil použít takovou mírně neobratnou, patetickou větu ve svém románu. Přestože ho to v tu chvíli napadlo.

Anna stála opodál. Čekala na malé gesto: že se otočí, podívá se na ni, zamává jí. Daniel prošel kontrolou, neohlédl se a zmizel v davu lidí neustále kontrolujících čas, lidí s letenkami a kufry. Splynul s živým letištním či nádražním mumrajem. Anna zůstala stát na místě ještě několik minut. Napadlo ji, že se neohlédl z toho samého důvodu, kvůli kterému se nepřipoutal. Myšlenkami byl již absolutně jinde, ne v autě, ne na letišti, ale tisíce kilometrů od ní. Možná že byl kdesi v dávné minulosti, v dobách, kdy se ještě neznali. Jak to měla vědět? Každopádně ale musel být jinde, nikdy přece nejezdil nepřipoután.

Pohled ze skromného okénka letadla, kterým pronikal dovnitř oslepující paprsek, byl „něčím velmi úchvatným“, byl „kouzelný a nevšední“, krátce nato Daniel poprosil urostlého blonďatého souseda, zdali by ho mohl zakrýt. Letušky ho také překvapily spíše nemile než mile. Kvůli neustálému pobytu ve vzduchu vypadaly unaveně a podrážděně. Napadlo ho, že mu bohužel nezbude nic jiného než jít na záchod, aby si mohl ostříhat nehty. Neměl je ještě dlouhé, což mu tvrdila i Anna, měl však pocit, že mu neříkala úplnou pravdu. Lehce se teď pod ně dostávala špína a Daniel raději schoval ruce do kapes. Nechtěl, aby ho Luisa po tolika letech viděla s dlouhými a špinavými nehty.

Na toaletách nebylo mnoho místa. Stříhal si nehty vestoje, ruce měl nad umyvadlem a obličej před zrcadlem. Kleštičky byly příliš malé a tupé.

„Sráč jeden,“ řekl.

Kdosi vzal za kliku.

Daniel po chvíli rozmýšlení pustil vodu, na znamení, že už půjde. Pokračoval s manikúrou, ale šlo mu to čím dál hůře. Byl nervózní a stříhal křivě a do kůže. Po celé proceduře si slovně ulevil a kleštičky vyhodil do koše. Umyl si ruce a vyšel ven, cestou minul nevidomého pasažéra s bílou holí, který se ho zeptal, kolik je hodin.

„Deset pět,“ Daniel se podíval na hodinky.

„Doufám, že dneska nebudeme mít zpoždění,“ muž, který byl snad ještě mladší než Daniel, ho pozoroval průzračně zelenýma nevidomýma očima.

„Za kým tak asi může letět?“ napadlo Daniela, jakmile se naklonil nad spícího blonďáka, aby zakryl malé okénko. Spící muž nebyl už tak hezký jako „v bdělém stavu“. Měl pootevřená ústa a těžkou, povislou hlavu, nad jejímž čelem zaznamenal Daniel stopy koutů.

Věděl, že každý dobrý spisovatel se musí snažit vžít do pocitů jiných lidí. Pochopit motivy jejich chování, snahu či vášně. O tom přece hovoří spisovatelé v rozhovorech. O psychologii, ale ne o té akademické, složitě definované, která se vyučuje na univerzitě.

Daniel o tom přemýšlel poměrně často, a nyní ho tedy zcela automaticky napadlo, ke komu a kam letí slepec. Řekl přece „dneska“, což znamená, že neletí poprvé. Rozhodně nejde o turistu, tahle varianta odpadá. Byznysmen to také nejspíš není. Letí domů, ke snoubence? Proč tedy nebydlí s nimi? Letenky jsou přece šíleně drahé. „Možná že letí za svou milenkou?“ napadlo ho a myšlenka ho zaujala, neboť si vzpomněl na zlatý prstýnek na prstě, který obepínal slepeckou hůl. „To by mě zajímalo, jestli je taky slepá.“

Daniel si vzpomněl na dvě věci najednou. Na hru na hádání životních osudů jiných lidí. Byla to jejich oblíbená činnost s mámou, která však měla radši, když ji oslovoval Astrid. Seděli spolu v kavárně, vybrali si nějaký stolek u východu. Mohlo mu být tak šest sedm let. Pozorovali kolemjdoucí a domýšleli si, kam asi mohou jít, odkud se vracejí. Mají rádi jahodovou zmrzlinu? Mají děti, nebo ne?
A mnohé další otázky, které by se dnes, tím spíš nikomu cizímu neosmělil položit. Astrid řekla Danielovi, že jednoho dne, když už přestali tuto hru hrát a chystali se domů, jí položil otázku, kterou si dobře zapamatovala: „Byl příšerný podzimní den. Pršelo, bylo pozdě a nechtělo se nám hrát. Tys byl rozcapený, protože se ti druhý den nechtělo do školy. Řekla jsem ti, že tam rozhodně půjdeš. A ty ses zeptal, jestli všichni lidé, ti venku, bez deštníků i s deštníky, ti v autech, autobusech, ti na kole, u nás v kavárně, u stolů i na baru, ti s cigaretami i bez nich, jestli vědí, že jednou umřou?“ vyprávěla Astrid.

Vzpomněl si též na její psychoterapeutku, paní Aude, která zničehonic, ze dne na den, oslepla. Nedokázal pochopit, jak k ní Astrid mohla nadále chodit. Rozčilovalo ho to.

„Která z vás dvou teď komu pomáhá?“ vykřikoval.

Astrid stejně paní Aude pokaždé lhala, ať už před oslepnutím nebo po něm. Respektive možná jí nelhala, každopádně ne pokaždé mluvila pravdu. Těžko říci, do jaké míry lhala. Jisté však je, že některé věci jí zkrátka chtěla zamlčet. Daniel o tom věděl, sama Astrid mu to přece řekla. Rozčilovalo ho, že klame své okolí i sebe samu. Napsal o tom dokonce v povídce o instalatérovi, který má stejné příjmení jako známý spisovatel. Pokud si dobře vzpomínal, byl tam krátký úryvek o člověku, který před svým terapeutem předstírá někoho jiného, než kým ve skutečnosti je. Chodí k němu pouze proto, aby se jednou za týden cítil být někým lepším, důležitějším. Aby si na příslušném místě postěžoval na těžký život. Vžívá se do psychické nemoci za plné podpory a pomoci důvěřivého lékaře. Uvědomoval si, že v oné povídce měl nejspíš více lidského pochopení než v každodenním životě. Možná právě proto se jeho text líbil Astrid. Nejspíš však pouze jí, protože ho nikde nechtěli otisknout. Ostatně, jaký to má teď význam?

Letuška vzbudila blonďáka, poprosila ho, aby si sklopil stoleček, a zeptala se, co si dá k pití a zda náhodou není vegetarián. Za chvilku to samé, s tím samým úsměvem, odrecitovala Danielovi, který ji poprosil o džin s tonikem a řekl, že nemá hlad, přestože trochu hladový byl. Letuška se na něj starostlivě podívala.

„Není vám dobře?“

„Ne, všechno je v pořádku.“

„Pokud byste potřeboval papírové sáčky, jsou pod…“

„Já vím. Prostě jenom nemám hlad.“

„Další jídlo budeme podávat až za šest hodin.“

„To je v pořádku.“

Daniel si nevybavoval, kdy naposledy jedl letištní stravu. Bylo to již docela dávno a vzpomínky na to měl nechutné. Bylo to přibližně před dvaceti lety.

Bylo mu tehdy asi sedmnáct let, když se rozhodl najít si práci, aby si vydělal na prázdniny. Po prvním dni ve firmě, která zajišťovala jídla pro letadla, mu bylo jasné, že už nikdy nic v letadle nesní, s výjimkou vlastnoručně připraveného jídla. Jeho práce spočívala v tom, že nosil kartony s jídlem, které pak balil do umělohmotných krabiček. Každý pracovník, v malé světlé místnosti s reproduktory a zářivkami u stropu jich bylo kolem deseti, dostal masku a speciální sterilní rukavice, které měly být ochranou proti infekci. Daniel také jeden pár dostal, ale jakmile si nasadil masku a snažil se navléknout si rukavice, zaslechl, že ho volá šéf jejich jednotky.

„Hned to bude, ještě jedna rukavice a jsem u vás,“ odpověděl Daniel.

„To nemusíš! To je zbytečný!“ odvětil šéf. „Pamatuj si, že rukavice si bereme zásadně jen tehdy, když dostaneme instrukce z reproduktoru. Pokud mlčí, rukavice jsou ti nanic, jen překážejí v práci.“

Všichni (Daniela nevyjímaje) brali jídlo špinavýma rukama, občas jim něco upadlo na zem, ale člověk to mohl samozřejmě sebrat a položit zpět do tácků na běžícím páse, občas někdo ujedl kus šunky nebo plivl do obložené housky. Danielovi se atmosféra moc líbila. Byl rád, že pracuje s „opravdovými“ chlapy, a tím spíš, když cítil, že ho přijali mezi sebe.

Jeho výchova totiž probíhala výhradně bez mužů, neměl bratry (sestry ostatně také ne), otce znal, ale pouze z Astridina vyprávění, čili z té špatné stránky. Hovořili spolu všehovšudy jednou, po telefonu. Zavolal na jeho desáté narozeniny a Daniel s ním mluvil velmi stručně. Zavolal během dětského karnevalu, představil se („to jsem já: tvůj táta“) a řekl, že pro něj má dárek k narozeninám: malé, roztomilé štěně. Daniel se podíval na Astrid a za nějakou chvíli zašeptal do sluchátka, ale potichu, aby ho neslyšeli kamarádi, se kterými si hrál v obýváku. Zašeptal: „Nechci tě znát.“ Načež už nic neřekl a zavřel se ve svém pokoji. Nepřemýšlel o otci, o jeho rodině, o jeho ženě, dětech či o svých prarodičích, které také nikdy neviděl. I kamarádi, kterým Astrid řekla, že oslava skončila, mu byli ukradení. Ležel na posteli u zdi a měl zavřené oči. Pamatoval si, co tehdy cítil, když ležel nehybně na břiše. Cítil bolest v levé noze, tam, co měl kapsu. Neustále v ní nosil dvě oblíbené lego postavičky, piráta a myslivce. V tu chvíli se mu silně zarývaly do levého stehna, na záda se však neobrátil, ani je nevytáhl z kapsy. Bylo to podobné, jako když se o něco uhodil, a Astrid mu radila, aby co nejrychleji stiskl prsty ucho. A tehdy na posteli u zdi přemýšlel pouze o jednom. O malém, roztomilém štěněti. O takovém, o kterém si snil často před spaním. Představoval si, jak chodí na procházky, jak spolu běhají po parku, jak se kolem nich zastavují lidé a ptají se, copak je to za pěkného pejska a jaká je to rasa.

V každém případě, za měsíc použil Daniel rukavice i masku přesně třikrát. Během takzvaných inspekcí, před kterými unylý mužský hlas varoval z reproduktoru půl hodiny předem. „Hlas, který má vždycky pravdu,“ napadlo Daniela a dopil džin s tonikem. Potom přemýšlel ještě o něčem ne zas tak důležitém, protože když se o pár vteřin později probudil, absolutně nemohl pochopit, co se to děje před jeho zraky: jakési balóny, podivné barevné předměty odporující gravitaci. „Ještě že teď nejsem na zemi,“ uklidnil se.

Vlastně nikdy (Daniel nevěřil slovům „vždycky“ a „nikdy“) nedokázal usnout tak bleskově jako nyní v letadle. Anna usínala první, stačilo, že ulehla na měkký polštář. Bylo to tak rychlé, že to nejčastěji Daniel poznal podle toho, že už bylo po všem. Nepřestávali si povídat. Respektive Daniel mluvil dál. Po nějaké době udělal krátkou pauzu a čekal. Čekal na Anninu reakci. Nakonec se sám zeptal: co si o tom myslíš? Anna mu odpověděla. Jedna její absurdní věta, absurdní zápor, já vážně nespím.

Daniel rád kladl Anně různé otázky, když spala.

„Kde teď jsi?“

„V práci, copak to nevidíš?“

„Ale vidím, a co děláš?“

„Ježíši!“ obracela se na druhý bok. „Přestaň se ptát!“

„Jen mi řekni, co děláš, a já ti dám pokoj.“

„800 a 1600, copak to nechápeš?! To je přece jasné.“

„Reprodukoval Anně potom jejich rozmluvy během snídaně. Z předchozí noci si nepamatovala nic. Ráda potom vyzvídala, co říkala, smála se, když jí to vyprávěl.

„Ve spánku nejsem sama sebou. Chovám se nějak animálně,“ odvětila mu na to.

„Ale ne, tentokrát jsi byla poměrně lidská, práce, 800, 1600…“

„Máš pravdu.“

„Bylas jen velmi konkrétní a nerudná.“

„A obyčejně bývám spíš trpělivá a neurčitá. Nemyslíš?“

Několikrát si řekli, že by stálo za to nahrát jejich zábavné rozhovory na diktafon, ale ještě nikdy to neudělali. Možná proto, že Daniel v noci kladl Anně i jiné otázky, o kterých jí ráno nic neříkal. Co je pro tebe nejdůležitější? Koho nejvíc miluješ? Proč jeho? A koho potom, na druhém místě? Na třetím? A čtvrtém?

Daniel se vzbudil ve chvíli, kdy si měl sklopit zpět sedačku a zapnout bezpečnostní pás.

„Dobrou chuť,“ popřál blondýnovi, který právě dojídal svačinu.

„Díky. Hrozně jsi sebou v noci házel. Musels mít děsivé noční můry. Dokonce jsem tě chtěl vzbudit. Já v letadlech taky špatně spím, takže vím, co říkám, chápeš?“

Daniel nechápal vůbec nic. Musel prospat celý let, celých osm hodin. Podíval se na hodinky, otočil hlavu doprava a dal si rychle ruku s krátce ostříhanými nehty do pusy. To je ta noční můra, zdálo se mu, že má něco s jazykem, a nyní si chtěl ověřit, je-li všechno v pořádku.

„Tak přece jen vám není dobře,“ spatřil nad sebou usměvavou tvář letušky, s níž se bavil před usnutím.

„Ale ne, všechno je v pořádku. Můžu vás poprosit o vodu?“

„Minerálku nebo obyčejnou?“

„Obyčejnou, prosím,“ odvětil a lehce v rozpacích se otočil směrem k blondýnovi, který se na něho díval malýma modrýma očima a opět mu cosi říkal.

„Víš, po těch útocích se mi lítá tak nějak hůř, člověk už se necítí ve vzduchu tak bezpečně. Stačí, když si pustíš televizi, letadlo havarovalo, spadlo. A tak dál. Nevím, jak ty, ale já se pokaždé trochu bojím.“

Daniel najednou pocítil k blondýnovi, dá se říci, sympatie a napadlo ho, že ho předtím podcenil, že ho až příliš kritizoval. Kromě toho si všiml, že blondýn vlastně nebyl žádný krasavec, měl roztřepené vlasy, kruhy pod očima, vrásky na čele. Vypadal starší než Daniel.

„Člověk s mým povoláním musí často létat. A vždycky, když mi žena na letišti připomíná, abych byl opatrný, abych se díval kolem sebe, jestli v letadle nejsou lidi, kteří vypadají podezřele, jsem jí za to vděčný. Stačí, aby sebou letadlo trochu trhlo, a člověk se hned vzbudí a má pocit, že jde o teroristickou jednotku.“

„A čím se živíš?“ Daniel právě dostal sklenici s vodou.

„Jsem fotograf,“ odvětil blondýn. „Posranej job. Práce pro agentury. Pošlou tě, kam se jim zachce. Nikdo se tě na nic neptá, protože na tvé místo čeká stovka jiných. Škoda mluvit. Chtěl bych přitom dělat jiné fotky. Například pohled z letadla. Oblaka, nebe, země a hory.“

Fotograf vypadal zasněně.

„Vždyť to ale můžeš dělat. Dokonce právě teď.“ Daniel po malé pauze, kdy ještě ne tak úplně ve své kůži, což částečně způsobily výčitky svědomí kvůli zakrytému okénku, pocítil chuť blonďákovi pomoci.

„A kdo to bude sponzorovat?“ odpověděl mu otázkou. „Ostatně, přede mnou už to nafotili jiní. Vždycky je někdo první.“

Daniel nevěděl, co mu na to má říci. A tak jen souhlasně přikývl a snažil se, aby na jeho tváři zůstal výraz porozumění.

Letadlo mělo přistát za pár minut. Teprve nyní si uvědomil, že je docela dobře možné, že Luisu na letišti nepozná. Naposledy ji viděl nejspíš tehdy, když ještě bydlel s matkou. Že ho to nenapadlo dřív! Všechno proběhlo tak rychle. „Takové věci se obvykle dějí rychle,“ napadlo ho, a to jen proto, že byl zvyklý průběžně komentovat, co si myslel a říkal.

Z polského originálu Reisefieber (nakladatelství Znak 2006) vybrala a přeložila Bára Gregorová.