Chlípnice

Dianka

měla jizvy na rukou, pocházela z Bratislavy:

– Do Viedne je to len hodinka cesty!

Jmenovala se Milan. Překrásnej šestnáctiletej blonďáček s blankytnýma očima, dlouhýma řasama, zkrátka – pacholíček z kreslené pohádky pro hodné děti. Jenže v tomhle pacholíčkovi vězela tlustá a líná stará bába. Živila se v metru, na stanici Karlsplatz-Oper. Byla tam prosklená kavárna, které jsme říkali „akvárko“ a ze které byl výhled na záchodky. Kolem kroužila spousta mladičkých Poláků, Čechů, Rumunů, Rusů, no a samozřejmě starých Rakušáků. Někteří moc krásní, jiní naopak příšerně škaredí! Zato průměrnej tam nebyl ani jeden…

Dianka nikdy nezapomene na ten smrad z dezinfekce s citrónovým aroma, kterej tam všude panoval a kterej se na hajzlech mísil s odérem sraček. Nebavilo ji stát u pisoárů a čekat na klienty, a tak většinou jenom popíjela pivo v té prosklené podzemní kavárně a skelným pohledem sledovala starouše kroužící kolem záchodků. Říkám jí:

– Do roboty, Dianko, arbajten! Aspoň pět set šilinků – na což ona:

– Já som žena lenivá…

A jak už jednou hejbla zadkem, tak s tím chlápkem beztak jenom pila pivo a říkala mi nahlas, poněvadž stejně nerozuměl:

– Já už som svojho býčka našla…

Dianka se na takovou práci nehodila. Jednou jí jeden klient dal pěkně zabrat, a tak si zavolala taxíka. Moc to schodiště neznala, schody byly strmý, vrata otevřený, a už před sebou viděla to čekající auto. Tak se rozběhla a letěla po těch schodech dolů, celá svobodná, šťastná, že už to má za sebou a v kapse pěknou sumičku. A najednou, když doběhla na konec schodů, konec světa, velkej třesk! Dianka omdlela. Na Slovensku nebyla zvyklá na tak čistý skleněný výplně. Nebyla zvyklá na spoustu věcí. A nejvíc ji pak bolelo, že ten její pád viděl taxíkář, to její fláknutí hlavou do skla, vší silou a s rozběhem, za to se styděla.

Dařilo se jí čím dál hůř, peněz pořád míň a mimoto neměla kde spát, takže vypadala zavadle a přicházel bludnej kruh: neměla peníze, takže vypadala špatně, ale aby něco vydělala, musela by si dát voraz, vykoupat se, převlíct do čistýho.

V metru už zůstala jediná a k tomu ji tlačily boty tak, že se už ani nemohla vláčet po Vídni. Došmajdala do Alfi’s, do baru pro chlapce stejný jak ona (strichery), sedla si v koutě a nic nepila, nekouřila, nejedla, jenom sledovala okolí a broukala si pod nos slovenský rockový vypalovačky.

Je to jako na ruletě: jednoho dne vyděláš pět set šilinků, ale abys vydělal, musíš nejdřív investovat. Tady se prostě musí vysedávat pravidelně, celý hodiny, než člověk klofne nějakýho klienta. Za tu dobu vypije aspoň pět kafí, fant, piv, čehokoliv, protože obsluha dohlíží, aby si stricheři dávali aspoň jedno pití za hodinu.

Zkrátka co se jeden den vydělá, to se tu v dalších pěti dnech provysedá. Dianka se závistivě dívala, jak ti úspěšnější na baru požíraj obrovský šnycly s hranolkama a salátem, se sázeným vejcem úhledně překrývajícím řízek. S půlkama citrónů, co se vymačkaj na maso, na hranolky, na celý to báječný žrádlo! Polykala sliny a kouřila vysomrovanou cigaretu, která jí nalačno nechutnala. Přemýšlela o tom, že ji odsud každou chvíli vyhoděj, poněvadž už do tohohle byznysu nemůže investovat ani šilink. A i kdyby pár šilinků někde vyhrabala, stejně – jednou to klapne, a pak pětkrát hluchej večer a ztratíš všechno. Támhle Rumuni, ti neměli nic už dva týdny! A jací přitom jsou, tihle Rumuni! Bože! Přes velký bílý pytlovitý kalhoty Diance ukazujou, jaký maj výstavní čuráky. Napínaj na nich flekatou látku. Směsicí lámané němčiny a ruštiny ji pobízej, ať si šáhne, jak vypadaj dva týdny půstu. Chtěj šilink, cigaretu, ale co jim ona může dát? Jsou hezcí, mužní, z očí jim nekouká lékárna tak jak Rakušákům, Švýcarům a Němcům, a jsou hetero. Osmnáctiletí, snědí, s černým srostlým obočím!

Starej štamgast, Dieter s Krysou (POTKANKOU) od Güntera Grasse obalenou v novinách v podpaží, kráčí sem a tam po hospodě jak profesor. V odřeným saku. S fajfkou. Ale sám neví, co chce. Pozve takhle Dianku ke svýmu stolu, objednává jí pití, ale pak říká:

– Heute bin ich müde, lass mich allein… – Načež se s ní domlouvá na středu, jenže Dianka už vážně neví, jestli do středy dožije.

Za barem je dneska Vincent: vysokej milej Rakušák, lidi jako Dianka mu dělaj kšeft. Z jukeboxu hrajou hity loňskýho léta, dokonce Edith Piaf. V jiné místnosti hrajou mladí stricheři na automatech. Támhleta hnusná špinavá černoška hrozně páchne, Dianka o ní ví, že nemá kde bydlet, že spadla do víru bludnýho kruhu a že sama skončí taky tak, jestli se toho večera nestane zázrak. Ale to už ten miloučkej Vincent dává pokyn ochrance, aby černošku diskrétně vyvedla. Vchází rozjařená banda místních playboyů: staří, na hlavách barevný šátky, řetízky, prsteny. Hluční a rozjaření, chlapci z kraje zvanýho Miami, z kraje hvězdiček, drinků a červených kabrioletů s hudbou puštěnou na full. Z kraje fototapety a vybledlých snů, kterej se rozkládá docela blizoučko, v hlavě každýho playboye. Objednávaj whisky a kouřej červený marlbora – tihle nedbaj o zdraví. Plešatí a obludně tlustí, přeci jen to bohatství zvýrazní každej povahovej rys – myslí si Milan-filosof z Petržalky. (...) A tak ti playboyové hulákaj na celou hospodu, jsou nespoutaní, jenže dokud se bavěj spolu, pro Dianku naprosto nepoužitelní. Už je natolik zkušená, že kouká jenom po stydlivých osamělých tatíncích krčících se v rohu knajpy. Další výbuch nespoutanýho řehotu plešatých. A přitom opravdoví „nespoutaní“ – mladí krásní Rusové – seděj tiše po koutech a v kapsách špinavých džínů počítaj poslední drobáky. Nebo jinej typ zákazníků, zvýrazněnej svým bohatstvím: čtyřicetiletý tetky s pózama, grimasama, každá připomíná nějaký zvíře: lasici, papouška, sovu… Samej náramek, samej implantát. A těmhle buzerantům teď krásní dvoumetroví chlapci z krajiny pozlátka a levné zábavy podávaj nebo sundávaj kožichy, přisunujou popelníky, připalujou cigarety, pouštěj je do dveří, jenom aby si vzali zrovna je. A ještě židli jim podaj, podsouvaj.

Takhle jim furt posluhujou a buzny na ně mrkaj, něžně a neobratně je bijou, nebo dělaj uražený obličeje, „ty seš vošklivej, dneska si najdu jinýho zajdu, he“! A přestože jsou starý a ohyzdný, ani za mák neplešatěj (vlasovej štěp), nešedivěj (barva), nemaj vrásky a jsou vysoký a dobře udržovaný, takže jejich skutečnej věk lze poznat jenom podle jejich věčně znuděnýho výrazu ve tváři. Poněvadž tyhle už maj vyměněný všechno. A ještě maj manýry těch českých hereček, všech těch starých sousedek s trvalou na berana… A tyhlety gazely maj náramek a maj taky prsten a tabatěrku a zapalovač, a všechno posetý briliantama a rubínama, na všechno si za ty léta nastřádaly. A hned vedle chlapský bejčci s velkýma lysýma lebkama – to je banda taxikářů. Pijou svoje škopky, kouřej jakýsi hnědý cigára, chechtaj se na celou knajpu. Plechový prsteny s umrlčíma lebkama. A když nejsou plešatí, maj, jasná věc, ty svoje vokuhily (vorne – kurz, hinten – lang), vzadu dlouhý hřívy (občas až do pasu), vpředu na ježka a odbarvený. A to už jde jeden z nich krokem starýho námořníka k jukeboxu a pouští celou kompilačku německýho diska o lásce. S vokálama. Z jukeboxu se line hřejivej ženskej hlas. Áno, len to pivo a šnycľa im ku šťastiu chýbajú – myslí si Dianka a kouše si nehty. (...)

Občas jsou dveře do Alfiho otevřený a táhne. Některým klukům totiž pořád zvoněj mobily – jsou to skuteční call-boys. V gay časopisech si podávaj inzeráty se svou fotkou a telefonním číslem. Zvednou mobil a jdou pomalu ke dveřím, vycházej před bar a tam dlouho hovořej. Ano, tady Eros, ano tady Hyacint – všechny jména maj vymyšlený. Potom volaj z automatu svým holkám v Praze, v Moskvě, snoubenkám:

– Jo, dělám v té restauraci, už se nemůžu dočkat, až našetřím na naši svatbu, miláčku… Ponožky, cos poslala, a čistý prádlo došly, děkuju…

A občas vejde některá hubená, nervózní a plešatá, sedne si na baru, objedná pivo a celej večer škrtá zapalovačem. Když jí někdo řekne o oheň, je chvilku naprosto nepřítomná. Pak sem taky choděj polští vošousti. Heteráci. S tou jakousi hrubostí v očích, s agresí. Makaj tady, potlačujou zhnusení. A nosej teplákovky s velkým červeným nápisem POLSKA na zádech. A hned:

– Kurva, kurva, normálně toho zkurvysyna zabiju.

Dianka z nich má panickou hrůzu. Ale je tady taky jeden milej Polák. Zrovna je slyšet, jak mluví s nějakým krajanem o tom, že se vrátil z Francie, z Cannes, že nic nevydělal, zato ale prohrál poslední knoflík, a kdyby jeho známej nevyhrál na automatech, už by se neměl jak vrátit a taky by spadl do bludnýho kruhu. Tady zmlkne, poněvadž co to je bludnej kruh, to v téhle knajpě a okolí nemusí nikomu vysvětlovat.

Teď se Dianka zvedá a vychází z baru, z jeho těžkýho ovzduší plnýho pachu cigaret, šnyclů, piv, parfémů… Jde do přilehlýho parčíku, kde postávaj a přešlapujou na místě takoví jako ona – ti, kteří už nemaj ani na sezení v knajpě. Tam, na ulici, vypadaj tyhle věci úplně jak za starých časů. Postává se, staří, tlustí a plešatí klienti choděj mezi autama zaparkovanýma podél ulice, občas někdo někoho zmlátí do krve nebo přijedou filcky a všichni se v tu ránu propadnou do země. (...)

Metro už zavřeli takovýma padacíma mřížema, jak bejvaj na starejch hradech. Všechno zavřeli, zvedli zvedací mosty, červená na semaforu, pro Dianku z Bratislavy! První noc snad vůbec neměla konce! Milan stál od půlnoci do rána rovnou na mraze. A nic se nedělo. Sněhový vločky padaly na pozadí svítící lucerny, to je něco, to je mi ale Událost… Občas kolem projel pěknej aerodynamickej mercedes, jenže Dianka už netoužila po mercedesech, toužila po svým pokoji v paneláku, v Bratislavě, po večeři od mámy, čaji a psaní úloh. Jenomže její pas… No, zkrátka ten pas už neexistoval. Proč vlastně Milan odjel? Protože polívka byla moc slaná. Dianka sem přijela před rokem, poněvadž měla problémy ve škole, poněvadž byly hnusný obědy, připálenej smrad z kuchyně… Banální důvody. Poněvadž měla jít na učňák, poněvadž dostala špatný známky, poněvadž… Poněvadž život měl bejt úplně někde jinde a měl spočívat v tanečcích s milionářema a pití šampáňa, a ne v těch všech připálených smradech. Náhle přišel nápad, ukradla to a ono, prodala a tak, jak byla – odšustila. Potom, když vystoupila ve Vídni, zkonstatovala, že tady je Ráj, že se už nikdy nikam nevrátí, a hodila pas do studánky.

Kolem páté ráno začala jíst sníh. Ze záhonů, protože se jí zdál čistější než ten z ulice. Pokulhávala po jedné z hlavních ulic, koukala do výloh a zakoušela tu jedinečnou příchuť, jakou získává Západ, když člověk nemá ani floka. S myšlenkou, že i ty auta se maj líp než ona, se snažila dostat do podzemních garáží, ale spustil se alarm a musela prchnout. A tak za pět dní a pět nocí prolezla snad celou tu pojebanou Vídeň. Když šla málo frekventovanýma ulicema, sundávala si tu nešťastnou botu, v zimě, na sněhu. To radši mrzla. Postávala na mostech a koukala, jak Dunaj odnáší veliký kry. S přesvědčením žebráka prohlížela každej pankejt, každou chvíli přece musí najít nějakou minci, to je přece statisticky nemožný, aby nějakou nenašla. A přitom na stanici metra byl takovej automat a v něm za sklem čokoládový tyčinky a horký kuřecí křidýlka, všechno. Stačilo jenom najít pár mincí, a tak celý noci hledala mince. Každej, každičkej vršek vypadal jak mince, každej kamínek zatavenej v asfaltu! Svoje poslední drobný… To bylo strašný. Před třema dny chtěla zavolat domů rodičům, aby pro ni přijeli autem, odvezli ji, vyřídili na ambasádě nějakej dočasnej pas, a automat jí to sežral. Bušila do něj pěstí (ach, ona měla „pěstičku“), ale nic nevypadlo. Na přístroji bylo napsaný, že v takových případech je třeba zavolat na bezplatnou linku a nahlásit poruchu, ale to samozřejmě nefungovalo, jenom se tam zapnula nějaká automatická píča a něco šprechtila. Na revanš Dianka zacpala těm rakouským kurvám automat dřívkama a sirkama (teď by se hodily).

Začala nenávidět všechny, kteří zrovna nasedali do aut, přijížděli k Opeře, četli noviny v malých kavárnách Eduscho, tahali dárky, honili se po sněhu, líbali pod pomníkama a obdarovávali se čokoládkama s hlavama Velkých Skladatelů. Dianka ty obrovský bonboniéry hltala pohledem jak hladová fena. Výlohy plný čokolád a každá zvlášť zabalená ve staniolu s namalovaným profilem některýho muzikálního zkurvysyna ve velké šedivé paruce. Otevřený bonboniéry o velikosti kola od kočáru se blýskaly v nočním světle pusté ulice. Dianka překonala hranici hladu a cítila ho teď čím dál míň. Ale koukala na ty bonboniéry a nemohla odtrhnout oči, poněvadž když se někdo náhle ocitne v nouzi, stává se pro něj veškerej přepych tohohle světa něčím přitažlivým a neuvěřitelným. Chudej sní o práci a troše peněz, ale nuzák – jenom o miliónech! V dálce zvonily zvonky, poblikávaly červený girlandy, a jí se zdálo, že pro ni sem, před obchod, za chvíli přijede vůz zapřáhnutej za spoustu sobů a vezme ji rovnou do některé z pohádek. Sama už nevěděla, která se k ní nejvíc hodí: ta o děvčátku se zápalkami, mrznoucím na dešti? Poslední sirky ale nacpala do automatu, ostatně – s kouřením to bylo nejhorší! Tahle potřeba prostě neustávala. A možná, že líp pasuje do toho příběhu o Kájovi a Gerdě. Musela to bejt některá z těch skandinávských pohádek, o kterejch si Milan si pamatoval jenom to, že v nich bylo plno bílýho ledu, šedomodrýho nebe a bohatství. Čili všechno jak ve Švédsku. A aby to bylo ještě kýčovitější… Ale jak to popsat? Bylo tam všude takový nasvětlení a Dianka si s údivem všimla, že je napojený na fotobuňku, poněvadž když kolem něj prochází, začne hrát jedna infantilní americká koleda. A tak v pusté mrazivé noci opravdu zazvonily zvonečky, jenže místo sobů kolem projel noční čisticí vůz, kterej v rakouské verzi vypadal jak z Vesmírné odysey. Dianka měla pocit, že je smetí a že přijel právě pro ni.

Nakonec přestala chodit, protože s každým dalším krokem se jí bota zařezávala do kosti. Aspoň tak to Dianka vnímala. Ty krásný a teď tak nenáviděný boty byly památkou na nedávný období prosperity (Ralf, Alex!), kdy místo aby šetřila na horší časy, nakupovala spousty nových hadrů. (Špáren geld, špáren geld, Dianka! Du must geld špáren!) Ale pak, když přišla o bydlení u jedné brazilské tetky (Sierra Ferrara di Milva), uschovala je všechny ve skříňce na nádraží, vhodila minci a… a před chvílí tam byla, ale ukázalo se, že aby je mohla vytáhnout, musela by do automatu vhodit skoro pět set šilinků, poněvadž celou dobu běželo počítadlo! Na displeji blikal přívětivej nápis, kterej Dianku informoval, že pokud si ty věci nevyzvedne během příštích čtyřiadvaceti hodin, už je nikdy neuvidí. Koneckonců ani pořádně nerozuměla, co tam ty rakouský hyeny vlastně napsaly.

Nemohla už ani chodit, ani stát, ani snášet melancholii roznášenou všudypřítomnýma vánočníma stromečkama, slavnostním osvětlením a zvonečkama, co vyzváněj koledy. Celej tenhle červenozelenej kýč se jí absolutně netýkal. (...)

Vyšla do noci, oškubaná, zdrchaná. Tak nějak se to říká. Zvedla hlavu a uviděla před sebou jakejsi velkej luxusní hotel, Hilton nebo Carlton. Padal sníh. Jenom v jednom pokoji svítilo světlo. V takových hotelech leckdy bývala s klientama, kteří měli na velikých ložích nabíjecí přenosný počítače a v koupelně parfémy Chanel a kterým služebnictvo servírovalo šampaňský na stříbrných vozejčcích. Světlo zhaslo a Dianka si slovensky pomyslela, že to není spravedlivý, když se takhle plejtvá pokojema, celou noc prázdnejma, když ona mrzne a nemá kde spát.

Tolikrát jsem jí říkal:

– Dianko, nech toho, tahle práce je pro lidi s ocelovýma nervama. Co se budou učit dojč, střádat geld a kurvit se s těma od mercedesů a podzemních garáží! A nesedět tady, ale do Mnichova musíš fáren, do Curychu! Tady neblajben, ne! Tady nyšn gut, kajne gešeft, Dianko, frštéhen? Pozri sa, jak se mi daří, kolik mám klientů! Páč to s nima umím! Já si dokonce napálil CD platňu se svýma fotkama! Panimáješ? Kapito, kurvo, Milánku, miláčik môj?

Teď, v pět ráno, před tím obchodem s múzickýma bonboniérama, se jí ty moje slova určitě honily hlavou jak sněhový vločky. Té noci Dianka pochopila, že celej Západ je jeden velkej zábavní park na elektriku. Bliká furt stejně bez ohledu na to, jestli se bavíš, nebo zrovna chcípáš v metru, Milane, ty krásnej andílku. Ideálně lhostejnej. Vždycky veselej. Dokud ho nevypojí ze zásuvky. Stačilo jen málo a z Dianky by se tu noc stala socialistka.

Z knihy Lubiewo (Korporacja Ha!art, Krakov 2005) přeložil Jan Jeništa.