Na jedné straně je lidem vštěpována paranoia ohledně ochrany osobních údajů, na druhé straně se jejich soukromím v rámci války proti terorismu vesele přehrabují vládní orgány – a na straně třetí kupuje Microsoft dvouprocentní podíl Facebooku za bezprecedentní sumu čtvrt miliardy dolarů. Nejrychleji rostoucí web druhé generace obsahuje profily přes 50 milionů uživatelů a každý den přibývá 200 tisíc dalších. Všichni, kteří se Facebooku upsali, na sebe prozradili, s kým se kamarádí.
Informace o svých přátelích obvykle nesdělujeme jen tak někomu. Jenže nevyplnit svůj osobní profil ve virtuálně-sociální síti by pro mnohé přece postrádalo smysl. Facebook (a jeho české obdoby Spoluzaci.cz, Ukazse.idnes.cz nebo Libimseti.cz) je tak postavený na vazbách mezi skutečnými lidmi se jmény, obličeji a adresami – ne mezi pouhými anonymními entitami, které se na kyberdálnici náhodně míjejí. Jednoduše se zaregistrujete a pak si můžete své kamarády snadno proklepnout: jaké mají záliby, kdy mají narozeniny, kde se zrovna nacházejí, s kým jsou na fotkách z dovolené – a hlavně: kdo jsou jejich kamarádi? A jejich kamarádi? A kamarádi kamarádů...?
Po chvíli surfování zjistíte, že před vámi defilují neznámé obličeje s několika údaji – asi jako když se procházíte na hřbitově. Tohle je ale jiný hřbitov. Na jedné straně virtuální, ale v jiných ohledech docela reálný – hřbitov času, který u monitorů a klávesnic těch padesát milionů lidí den co den zabíjí; hřbitov starých přátelství, která sice máme pěkně v seznamu, ale která vzhledem k jejich obrovskému počtu nezvládneme ani s nejlepšími úmysly udržovat při životě. A především: hřbitov soukromí.
Vaše soukromí, naše zisky
Čas, který uživatelé Facebooku u počítače stráví, totiž není tak docela mrtvý – proměňuje se v peníze majitelů Facebooku. A údaje, které uživatelé jedním kliknutím odeslali na nějaký daleký server, si stejně jako odrostlé děti žijí svým vlastním životem – daleko od dohledu svého rodiče existují uložené v elektronické postýlce firemní databáze. Každý nový uživatel musí odsouhlasit, že o něm Facebook může shromažďovat informace. Asi jako kdybyste při zařizování telefonní linky museli podepsat, že nemáte nic proti tomu, když vás budou odposlouchávat.
Na druhé straně: tak velká firma si obvykle nedovolí poškodit svou pověst nějakými křiklavými manipulacemi s citlivými daty uživatelů. Její hodnota je totiž přímo úměrná ochotě uživatelů využívat nabízenou službu, a ochota je dnes velmi vzácný zdroj. Za co tedy teď zaplatil Microsoft čtvrt miliardy?
Oficiální odpověď visí na internetu: za inzerci. Microsoft chce inzercí na Facebooku znásobit počet svých zákazníků. Vybral si dobře: Facebook vás prakticky na každém kroku vyzývá, abyste pozvali i své přátele (a kvůli tomu tak rychle roste) a sbírá o vás informace (takže reklama může být přesně zacílená). S doplňováním přátel je tu ovšem háček: jako uživatelské jméno zde slouží vaše e-mailová adresa, a pokud máte schránku u Gmailu, Yahoo a podobně, Facebook dokáže vaše „přátele“ automaticky vydestilovat z lidí, se kterými si píšete – stačí zadat heslo e-mailové schránky. Které je samozřejmě jednou z informací, již – s vaším souhlasem – bude Facebook uchovávat. A to není všechno.
Rybičky, rybáři a sociální síť
Z dlouhodobého hlediska totiž není možnost oslovit cílenou inzercí teenagery a mladší dvacátníky tím hlavním. Klíčové jsou informace o jednotlivcích i o společnosti jako celku – a možnost jejich kontroly. V době, kdy se stále větší množství kontaktů v rámci sociální sítě přesouvá na síť počítačovou, globalizovaní obyvatelé třetího tisíciletí paradoxně ztrácejí poslední zbytky anonymity. A čím déle sedí zalezlí v soukromí svého domova u počítače napojeného na síť, tím více se o nich ví.
Na výzvách, abyste na Facebook pozvali i své přátele, tak není nic nevinného: to jenom digitální rybáři lákají nové rybičky z veřejného a anonymního prostoru do své vlastní privátní sítě, ve které o nich budou vědět všechno. Již nyní miliony lidí navzájem komunikují prostřednictvím oligopolu velkých poskytovatelů internetových služeb. Tím se ovšem jejich sociální kybersítě stávají na dotyčných poskytovatelích závislé. Kdyby se majitelé Facebooku, Googlu, Yahoo, Skype a několika dalších firem rozhodli své služby vypnout, nejenže by to způsobilo značné hospodářské škody, ale došlo by i ke zpřetrhání sociálních sítí – a s lidmi, které znáte už jen přes e-mail, byste se už nikdy víckrát neshledali.
Samozřejmě, vypnout internet se nikdo nechystá. Pokud ale bude klíčové informace a klíčové sociální sítě na internetu kontrolovat pouze malé množství subjektů, které od nás budou požadovat čím dál větší sebeodhalování, nevracíme se náhodou až někam do temných časů středověku?
Negroponte versus Foucault
Klasik teorií nových médií Nicolas Negroponte v knize Being Digital upozorňoval, že je třeba pečlivě rozlišovat mezi bity a atomy, které mají zcela opačnou povahu. Ukázalo se však, že jednu věc mají společnou: jejich význam závisí na sociálním kontextu. A tak když Negroponte a s ním i mnozí další počátkem devadesátých let minulého století prorokovali internetu spolu s koncem vzdálenosti také demokratický potenciál, nemohli se více mýlit.
Pravdu měl naopak Michel Foucault, který v prvním díle Dějin sexuality označuje za klíčový prvek Západní civilizace a za základní ingredienci moci již od středověku zpověď. Navzdory nadšení technooptimistů se ukázalo, že politicko-ekonomická moc dokáže technologii ovládnout a přinutit ji, aby se vyvíjela jinak: tak, aby byla snadno kontrolovatelná a aby sama pomáhala kontrolovat společnost. Po předmoderní katolické zpovědi a často poněkud neúčinném moderním daňovém přiznání je tak Facebook příslibem nové, pozdně moderní a uživatelsky komfortní verze odhalování sebe sama pátravému pohledu autority, tentokrát se však nebudeme odhalovat církvi ani státu, ale zřejmě Billu Gatesovi. Dvacáté století, které bylo vzhledem ke značné mobilitě obyvatel a nestíhajícím kontrolním institucím do facto stoletím anonymity, neskončilo pádem Sovětského svazu. Skončilo někdy mezi vydáním protiteroristických zákonů a vzestupem Facebooku. Právě se odehrává jeho pohřeb. Můžete samozřejmě pozvat všechny své přátele.
Autor je doktorand oboru mediální studia na FSS MU.