Podívejme se, jak se v České republice různé noviny a mediální servery věnují či nevěnují kritice ostatních médií.
Lamentace nad malými českými poměry je už dávno vyčerpaný žánr, bohužel se však v případě české mediální kritiky nedá jinak. Jestliže před časem Respekt konstatoval, že výchova pražských mediálních pracovníků je na nízké úrovni, výchovu kritických mediálních analytiků v České republice ani nelze hodnotit, protože se téměř nikde a nijak neprojevují.
Důvody jsou dva. Za prvé, pro systematičtější kritiku médií u nás chybí institucionální základna. Jak nedávno uvedl v A2 Václav Štětka (Média bez zrcadla, č. 4/2010), v České republice s jejími podvyživenými nevládkami neexistuje žádný mediální watchdog (v zahraničí, zejména v USA, jich jsou desítky). Katedry žurnalistiky v Praze, Brně a Olomouci se soudě podle absence veřejně publikované mediální kritiky spíše snaží s velkými mediálními domy vycházet po dobrém. Zřejmě proto, aby měly kam upíchnout své studenty na praxi a následně absolventy do zaměstnání. Navíc u nás neexistuje žádné médium, které by kritiku ostatních médií mělo v náplni práce (a zároveň dokázalo své autory uživit).
Druhý důvod žalostného stavu spočívá v tom, že k publikování systematičtější mediální kritiky u nás není nikdo příliš motivován. Bohužel ze všech nejméně jsou to právě studenti a absolventi zmiňovaných kateder, kteří především stojí o budoucí kariéru a kterým je jasné, že již brzy budou muset zpívat píseň toho, koho by dnes možná z nerozvážnosti kritizovali. Sama velká média pak dlouhodobě udržují jakousi „gentlemanskou dohodu“ a navzájem se nekritizují, občasné vzájemné šťouchance mezi politickými komentátory v to nepočítejme.
Bohužel se do veřejností zaznamenáníhodné kritiky médií příliš nepouštějí ani vyučující, kteří na příslušných katedrách působí. Kritiku tak víceméně jednorázově a obvykle bez viditelných účinků provozují především lidé bez vzdělání v oboru médií. Na Britských listech se můžeme pravidelně dočíst od tamních pravidelných autorů, co strašného zase spáchali Václav Moravec, Karel Steigerwald nebo třeba Rada Českého rozhlasu; podobně fungovala i rubrika Lidové Právo Dnes za minulé éry Literárek. Na stránkách kulturních časopisů a novinových kulturních příloh (A2, Salon v Právu nebo Orientace v Lidových novinách) se pak poměrně pravidelně objevují teoreticky fundované texty filosofů (jako například Václava Bělohradského, Martina Škabrahy či Jana Sterna), pro které jsou ovšem média jen jednou dimenzí jejich oblíbeného tématu krize pozdně moderní společnosti. Média tito autoři chápou spíše jako symptom něčeho dalšího než jako předmět každodenního zkoumání, který je kritikou třeba vylepšovat a měnit.
Naopak třetí a mezi samotnými novináři zřejmě nejuznávanější kategorií je malý okruh lidí se statusem „mediálního experta“, který je takto čas od času citován či publikován. Do této kategorie se ovšem vejde ve skutečnosti dost široký okruh lidí: od publicistů typu Miloše Čermáka nebo Karla Hvížďaly přes zástupce akademické sféry jako Jana Jiráka, Milana Šmída nebo Jaromíra Volka až po lidi s jasnými vazbami na některou z politických stran, kteří sedí v některé z mediálních rad a tváří se, že tomu rozumí. Zde by se dalo debatovat o vztahu mezi mírou a závažností jejich kritiky médií a frekvencí jejich přítomnosti v těchto médiích. Podle všeho ale jde o vztah nepřímé úměry.
Zrcadlo zrcadla
Často nejradikálnější kritika tak pochází od politiků, kteří se neprofesionalitou nebo zaujatostí médií cítí poškozeni, ale kteří zároveň mají šanci do těchto médií svou kritikou proniknout (známou firmou je zde především Jiří Paroubek, ale není jediný). Tato kritika ovšem bývá automaticky shazována pod stůl s poukazem na přísloví o křivé hubě a zrcadle, jako kdyby média opravdu byla zrcadlem reality.
Rubriky, kterými si naše média zrcadlo nastavují sama (například v časopisu Týden nebo Lidových novinách), ukazují noviny spíš z té lepší stránky. To platí i o časopisech Marketing&Media a Strategie, kde najdeme spíše zpravodajství, často píárové, o mediálním trhu a jeho trhovcích. O periodiku, které pro své členy vydává Syndikát novinářů, se zase skoro neví, a o mediálním seriálu v Sedmé generaci se vzhledem k ekologickému zaměření časopisu, nízkému nákladu a dvouměsíční periodicitě ani nemá nikdo moc šanci dozvědět.
Na internetu je situace podobná: servery Mediář a Česká média především pasivně přejímají, co se píše jinde, jedinými relevantními světly v internetových temnotách jsou tak vlastně server Louč.cz, již zmiňovaného pedagoga pražské žurnalistiky Milana Šmída, který má ovšem psaní o médiích symptomaticky jako volnočasovou aktivitu, a pravidelné příspěvky Ireny Ryšánkové na serveru prvnizpravy.cz, který ale není příliš známý.
Je to celkem vzato bída, a to jak materiální, tak intelektuální. Mediální kritiku v Čechách a na Moravě provozují vlastně jen ve volném čase autoři, kteří jednak za sebou nemají žádný mediální výzkumák, který by je živil, a kteří ani nemají před sebou žádnou perspektivu, že bude jejich kritika novináři i širší veřejností vnímána jako relevantní.
Autor je doktorand na Fakultě sociálních studií MU v Brně.