Sasu Ripatti ve své aktuální tvorbě cílí nejen na audiofily.
Postavme proti sobě rytmické protipóly – pomalu plynoucí ambient, vynořující se odněkud z prehistorie a mířící na nekonečných melodických či hlukových polštářích daleko do budoucnosti, a techno, pro něž je zarputilý puls rytmiky alfou a omegou vlastní existence. Uložme tyto žánry do lednice, zchlaďme je na teplotu blízkou bodu mrazu, poté silně podchlazené substance vlijme do zkumavky a pozorujme.
Takový návod k výrobě by jistě dal svým následovníkům dvaatřicetiletý Fin Sasu Ripatti, jehož zná hudební svět jako muže mnoha pseudonymů. Vynechejme jeho nejpopovější alter ego Luomo a soustřeďme se pro tentokrát na jeho dva nejčerstvější přírůstky na vlastním labelu Huume records: na reedici slavného alba Multila, které Ripatti vydal pod alternativním jménem Vladislav Delay, a pak na naprostou novinku Karhunainen (převlek jménem Uusitalo).
Chemie zvuku
Začněme pohledem zpět do roku 2000. Etablující se umělec tehdy začal experimentovat se dvěma styly, o nichž byla řeč v předchozím odstavci. Mladistvý elán hnal podvědomí na taneční parket, ale minimalismem školená duše držela opratě pevně v rukou. Desky Vladislava Delaye mají stejně jako proslavený severský design a architektura své nepopiratelné kouzlo ve střídmosti a eleganci detailu. Po slití zkumavek do sebe totiž nikdy nedojde k prudkým chemickým reakcím. Prolnutí nevyvolává žádné tepelné reakce, změnu barvy nebo další šokové varianty. Pomalé promísení vytvoří v pomalu tuhnoucí výslednici drobné hrudky vysrážených krystalů, jež začnou v nádobě líně korzovat Brownovým pohybem.
Delay u jednotlivých pokusů pouze mění poměry obou ingrediencí a teplotu, na kterou základní suroviny zchlazuje. Na ploše hodinu a čtvrt dlouhého alba Multila tak máme co do činění s čtyřčtvrťovým technem a nezbytným organickým chroupáním v pozadí. Pomalu rozmrzající hudba má tendenci mutovat až do downtempa, obtěžkaného notnou dávkou ultrabasové složky. Čas u minimalistických Delayových kompozic nehraje roli. Kompozice mají tři až dvaadvacet minut a přitom posluchač, jenž ponechá svou mysl otevřenou podchlazenému přídělu muziky, na tak velké časové rozdíly ani nepřijde. Multila je vzácným propojením techno začátků s ambientními sklony, jež budoucí desku Anima naplní jedním sedmdesátiminutovým zvukovým monolitem. Kolegové Monolake, Scion nebo Fluxion z bývalého domova Chair Reaction, kde deska poprvé vyšla, posílají pozdrav. Reedice tohoto sedm let starého dílka má zcela jistě smysl.
Druhé album, které letos na Huume records vyšlo, nás místo do Ripattiho rodného Finska zavede nejdříve do Berlína. Ano, právě zde dnes tento muzikant tvoří a na jeho hudbě se to samozřejmě odráží. Vedlejší projekt je nazván Uusitalo, album autor pojmenoval po divadelní hře svého otce (Karhunainen neboli Medvědí žena) a také názvy skladeb jsou ve finštině, ale sound alba převádí pozornost od rozpukávajícího se permafrostu k tématům bližším technologickému tepu velkoměsta. Disk rámují dvě atmosféricky sesterské skladby, mezi nimi ovšem pulsuje osm tracků, které představují adekvátní protipól k čím dál experimentálnější tvorbě pod přezdívkou Vladislav Delay. Novinka je věnována basovému bubnu – základu tradiční house music. I zde má Ripatti emoce pěkně pod kontrolou, zvyk je zvyk, přesto rytmická složka i s minimem melodických doplňků dokáže úplné divy. Vyprávět můžou fanoušci Thomase Brinkmanna či legendy Ritchieho Hawtina alias Plastikmana: minimal v tanečním provedení nemusí složitě vršit hlukové vrstvy. Základem je mikroskopická práce s rytmickou kostrou, lékárnické vážení vysokých hajtek a kopáků, jejich chytré prolínání s melodickými a hlukovými střípky, vše na ploše plus mínus šesti sedmi minut.
Hudba Sasu Ripattiho ospravedlňuje bláznovství hi-fi nadšenců a rozličných audiofilů. Právě úspornost v rámci ambientního či techno žánru dokáže naplno prověřit domácí aparaturu či kvalitní sluchátka v celé jejich kráse.
Autor je šéfredaktor Radia Akropolis.
Vladislav Delay: Multila. Huume records; 2000/2007.
Uusitalo: Karhunainen. Huume records; 2007.