V posledních několika letech v Praze ožily vášnivé debaty o bezkoncepčním rozvoji hlavního města, který údajně řídí politici napojení na podnikatelskou sféru. Lidé se bouří, že jejich zájmy podléhají zlovůli těch, kteří jsou u moci. Co když ale rozvoji velí někdo, či spíše něco úplně jiného než zkorumpovaní politici s mafiánskými manýry?
Vzpomínám, jaké bylo po roce 1989 naše nadšení, když česká města pomalu začínala připomínat „Západ“. Líbil se nám každý supermarket či billboard. Prvky kapitalismu vkrádající se do našich měst měly zvláštní příchuť optimismu. Václav Klaus tenkrát odsoudil územní plánování s tím, že jej nahradí neviditelná ruka trhu. Neoliberální dogma kolonizovalo Česko zamaskované příslibem osobní svobody, kterou jsme vítali s otevřenou náručí. Neviditelná ruka trhu by ale zvlášť v Praze potřebovala dostat pořádně přes prsty. Investoři vzali metropoli krátce po revoluci útokem, čemuž první postkomunističtí politici nedokázali odolat. Poloha v rámci města získala na významu a ceny pozemků letěly raketově nahoru. Z centra se stal zkomercializovaný skanzen pro turisty a město začaly plnit moderní stavby plytkých architektonických kvalit. Na předměstí vyrostla tzv. sídelní kaše z řídké zástavby domků a skladišť. Dodnes ubývá městská zeleň, historické památky a veřejný prostor. Přibývají nové předražené byty, bezpečnostní kamery a lidé bez domova nebo na pokraji vystěhování.
Město, nebo produkt?
Jak by řekl francouzský urbánní sociolog Henri Lefebvre, z Prahy se stal pouhý produkt směny. Tedy město, v němž byly užitné hodnoty nahrazeny hodnotami směnnými a které se už nesnaží poskytnout prostředí pro kvalitní prožitek lidského života, ale především prostředí, ve/na kterém se dá co nejvíce vydělat. Byl by ovšem omyl domnívat se, že na tom jsou města v jiných státech jinak. Marxističtí urbanisté tvrdí, že po agrárním a industriálním období se nyní nacházíme v tzv. období urbánním, tedy období, ve kterém je motor kapitálové produkce poháněn samotným procesem urbanizace. V praxi se tento druh produkce projevuje neustálým růstem města a úpadkem venkova, na úrovni samotných měst pak koloběhem stavění a boření, navyšováním a degradací hodnoty nemovitostí a pozemků v závislosti na generovaném profitu a v konečném důsledku pak koncentrací těch nejziskovějších ekonomických aktivit v centrech velkých měst a vytlačováním méně ziskových funkcí a činností dále na periferii.
Sociální teoretik a geograf David Harvey tento koloběh popisuje jako esenciální pro tvorbu nadhodnoty, která klíčovým ekonomickým aktérům umožňuje spekulacemi akumulovaný kapitál znovu investovat, a tím generovat další a další. V městském prostředí se tyto investice projevují jako tzv. gentrifikace, neboli proces, v němž se revitalizace různých městských částí často snoubí se sociální obměnou, respektive nahrazováním nízkopříjmového obyvatelstva vyššími socioekonomickými skupinami. V prostředí fungujícím na principech neoliberální ekonomiky, v němž se zájmy společnosti zcela podřizují diktátu trhů, se bohužel logika neutuchajícího stavění a boření stala nadstavbou rozvoje každého města napojeného na toky globálního kapitálu. V Česku fungující občanské iniciativy zaměřené na městskou problematiku přesto stále nevycházejí z údivu, že ani příchod demokracie nezaručil hlasu lidu dostatečnou váhu a politici se dál chovají jako za minulého režimu.
Urbanizace jako stálý zdroj příjmů
V posledních letech se česká občanská společnost pustila do vášnivé kritiky korupčních praktik politiků a do debat o kvalitě (či spíše nekvalitě) novodobé pražské architektury a celkového rozvoje města. Bez kritické reflexe nicméně zůstává skutečnost, že za soudobým nekoordinovaným rozvojem Prahy stojí právě neoliberální logika akumulace kapitálu, pro kterou výhra v boji o městské prostředí představuje podmínku její další existence. Investoři v roli stále hladových vlků tlačí na politiky coby pasáčky ovcí a stavějí je do pozice „buď ovce, nebo vy“. Když se pak vlci nažerou, pasáčkům zbude to, co jim odpadne od huby. Otázkou tedy je, zda disciplinovat často hloupé amorální pasáčky, či neníli načase do patřičných mezí zahnat samotné vlky. Koneckonců – ovcí je nás na to dost.
Vysoká míra korupce a celkově chabá kultura českého politického prostředí je zajisté příčinou mnoha přehmatů, které se politikům v jiných zemích daří lépe maskovat. Neměla by nás ovšem odvádět od poznání mechanismů, jimiž neoliberální ekonomika útočí jak na města, tak na demokratické nástroje kontroly obyvatel nad prostředím, ve kterém žijí. Po společenských zájmech dupou globální kapitálové prostředky, k jejichž další akumulaci je potřeba udržovat urbanizaci coby penězotvorné perpetuum mobile neustále v chodu. Přesně z těchto důvodů prosazuje pražská politická reprezentace nesmyslné developerské projekty, jako je přestavba Masarykova nádraží na obchodní centrum nebo zastavění zelené plochy Trojmezí bytovkami. Ze stejných důvodů dochází v New Yorku, Berlíně a dalších velkých městech k vytlačování původních obyvatel z postupně revitalizovaných dělnických čtvrtí. A podobnou logikou je poháněn i urbanizační boom v Asii, Africe či Jižní Americe, kde před bagry a jeřáby denně prchají tisíce obyvatel.
Nechtěné a prodělečné
Město se proměnilo v prostředí, které je extrémně nestálé. Staré je nahrazováno novým, úpadkové finančně rentabilnějším, ale stále častěji také funkční nefunkčním, užitečné neužitečným, krásné ošklivým. Pouze diktát ekonomického růstu nabízí optiku, která těmto procesům propůjčuje zdánlivou racionalitu. Snižování rozpočtového deficitu však nelze donekonečna používat jako výmluvu pro nesmyslné projekty, jako je přestavba jednoho z dopravně nejvytíženějších pražských nádraží na obchodní plochy v době, kdy ubývá kupní síla a roste důležitost vlakové dopravy. To samé lze řící o plánované demolici domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, jehož případné zboření by poškodilo pražskou památkovou rezervaci, a naopak jeho nahrazení nákupním střediskem by přineslo profit především jeho zahraničním majitelům a bylo by dalším krokem na cestě k redukci občana na pouhého konzumenta. Přemíra zahraničních investic navíc zvyšuje závislost na globální ekonomice, a města se tak stávají hračkami v rukou nadnárodních korporací, které hrají podle svých vlastních pravidel. Pro investora je výhodné postavit obchodní centrum, prodat jej a tržbu investovat do stavby dalšího. Potřeby a preference lidí v dotčené lokalitě jsou mu lhostejné. A tak zatímco zisk plyne do soukromých rukou, měšťané získají jen stavby, které nechtějí a které se brzy mohou stát prodělečnými. Z dlouhodobějšího hlediska tyto neužitečné nemovitosti nejen narušují svou přítomností naše prostředí, ale jejich nekoordinovaná produkce ovlivňuje i celou globální ekonomiku, neboť na trhu vytváří bubliny, které postupně praskají a způsobují ekonomické krize. V USA na volatilitu neoliberální ekonomiky již nyní doplácejí miliony obyvatel, kteří vinou nestabilních cen nemovitostí přicházejí o své domovy.
Je tedy otázka, kam až může pokračovat tento rozjetý proces, jehož součástí je mimo jiné úbytek veřejného prostoru a jeho redukce na kamerovým systémem hlídané spojnice mezi obchody, neúnosné zadlužování střední třídy (kvůli zvyšujícím se nákladům na bydlení), vytlačování sociálně slabších obyvatel z center měst, vytváření sociálně vyloučených lokalit a ghett, ale také rostoucí městské nepokoje, které jsou přirozeným vyústěním takového vývoje. Neoliberálové žijí v iluzi, že každý může být boháčem, když umí dobře investovat a myslí hlavně sám na sebe. Co jim však při rozšiřování jejich impérií uniká, je fakt, že v jimi přivlastňovaných městech bydlí také lidé, kterým dozajista jednoho dne dojde všechna trpělivost.
Autorka je sociální geografka, angažuje se v občanském sdružení Praguewatch.