O nejlepší televizní kus letošního roku se nepostarali skvělí a odvážní autoři seriálů, kteří pilně, každý týden dvakrát pracují na obrábění složitého charakteru svých postav a na komplikování zápletek. Stačil na to jeden docela slušný dramatik-amatér, který shodou okolností téměř rok seděl v české vládě.
Tisková konference Jiřího Čunka, na níž se předseda KDU-ČSL snažil zmírnit obvinění z toho, že neoprávněně čerpal sociální dávky, zatímco na jeho kontě leželo tři a půl milionu korun, vejde do české televizní a politické historie. Podobně jako tam vstoupila památná tisková konference ODS, na níž bývalý tenista Milan Šrejber přiznával, že to byl on, kdo dal straně Václava Klause tajně sedm a půl milionu. Čunek s KDU-ČSL a Šrejber s ODS se nechali veřejně vysmát, a také šéfa lidovců se to dotklo pouze okrajově a ve vysoké politice zůstává.
Záznam zmiňované Čunkovy tiskovky zůstane cenným studijním materiálem pro politology, psychology, mediální analytiky, ale i pro občany, kteří nechtějí zapomínat. Detaily politikovy tváře odhalují něco, co se v českém prostředí vidí málokdy. I při těch nejsměšnějších pasážích – kdy lidovecký předseda popisuje náhodnou záměnu dvou občanských průkazů nebo kdy vysvětluje, že jako spořící a poctivě pracující občan má na přece na sociální dávky nárok – se Jiří Čunek tváří nedotčeně. Nehne brvou. Jeho tvář neprozrazuje sebemenší emotivní pohyb. Vnitřek politika jako by neexistoval, stává se čirým vnějškem, maskou, kterou vystavuje. Nevíme, jestli se tolik ovládá, nebo zda s ním tlak kolem něho prostě nic nedělá. Z čirého vnějšku nelze nic takového vyčíst. Chybí jakákoliv hranice, byť pružná a těkavá, v níž by se dalo číst, že tenhle obraz je živý. Život vzniká odstupem od sebe, kterým do statického vnějšku vstupuje mobilní emoce a vášeň. Jiří Čunek na obrazovce nic takového nemá. Tváří se klidně, neutrálně, lhostejně, až prázdně. Podobá se fotografiím lidí po plastické operaci, chybí už jen thymolinový usměv Arnolda Schwarzeneggera nebo univerzálně pozitivní, plastický výraz Laury Bushové, který dělá dojem, že přichází z jiné planety.
Ztráta odstupu – odstup by politikovi umožnil spatřit sebe sama, nikoli jen svou masku, které zřejmě zcela věří – je skutečnou příčinou Čunkových afér a následně i jeho odvolání. Žádné důkazy, další kauzy, právní procedury, mediální tlak, obnovování případu. Nic takového. Obyčejný nedostatek odstupu, kterého si nakonec na záběrech z tiskové konference všiml i premiér Topolánek, jemuž přes veškeré zdání a narcistické výstupy, jež občas popadnou každého, odstup neschází.
Čunkova neměnná tvář, stvořená v chybění odstupu, nesmí být směšována s projevy narcistního vztahu. Bájný Narcis byl sice zamilovaný do vlastního obrazu, ale právě tato sebeláska byla přesvědčivým důkazem, že kromě luxusního exteriéru disponuje i velmi živým vnitřkem. To ale – zdá se – není případ Jiřího Čunka. Z jeho vnějšku se žádný (sebe)vztah nedá vyčíst, není cítit. Zůstává jen strnulý, neměnný výraz, ať se děje, co se děje. Antický Narcis už nedokázal rozlišit mezi sebou a svým obrazem, Jiřího Čunka naopak vlastní obraz nezajímá, nenávidí ho. Vytěsňuje ho, odmítá s ním navázat vztah a jako důkaz nabízí masku bez výrazu.
Maska je schopna říkat cokoliv. Může si klidně odporovat, mlžit, vymýšlet si další a další verze. A nikdo na ní nic nepozná. Nikdo nedohlédne za ni. Maska nemá vnitřek, je plochá, a proto tak přitažlivá, fascinující, hypnotická, tajemná. Televizní figura Jiřího Čunka magnetizuje právě tím, jak moc dává najevo, že za ní nic není. Že je tu jen ona – „tvář“ poctivého, upřímného, slušného, pracovitého člověka, který nemá co skrývat. Není to vychytralá politická strategie, nýbrž víra, přesvědčení, že i ostatní lidé chtějí být takové masky „upřímnosti a správnosti“. A to je právě největší chyba a nedostatek politika Jiřího Čunka.
Politická racionalita, poučená dvacátým stoletím, se neopírá jen o analýzy pohybů a technologií moci. Dává důraz i na instinkty a jedním z nejsilnějších je nedůvěra v masky. Důvěra v politika se opírá především o viditelný rozdíl mezi jeho vnitřkem a vnějškem, což se mimo jiné projevuje tím, že dokáže reflektovat vlastní činy a slova. Maska může říct cokoliv, kdykoliv a jakkoliv a nedělá jí problém tvrdit, že je pořád kontinuální, i když si viditelně odporuje. Lidé s tváří takové kouzlo při sebelepší snaze nezvládnou. Nemohou. Brání jim v tom stud, který do nás vstupuje právě jemnou mezerou mezi vnitřkem a vnějškem. Jiří Čunek se nestydí. Na rozdíl od svého politického a občanského publika.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.