Třetí samostatné album Lou Reeda Berlin (1973) nabídlo na rozdíl od hravé pompéznosti předchozího alba Transformer (1972) koncentraci na syrový a drsný svět těch, jejichž osud určují drogy. Akustická kytara a bicí jsou tu překrývány smyčcovým orchestrem, žesťovou sekcí či mohutnými sbory. Bigbíťáci-rodiče však nejspíš budou souhlasit, že nejpůsobivějším místem je přes to všechno osmá skladba, The Kids. Zvuk kytary je v ní totiž postupně zcela přehlušen zoufalým dětským pláčem a úpěnlivým voláním „mami“. Mráz běhá po zádech, protože efekt reálného funguje, byť si sebevíc můžeme říkat, jak to ve studiu pěkně namíchali.
Naskočil mi do hlavy tento příklad, když sleduji události posledních týdnů na českém knižním trhu. Žebříčky prodejnosti, ať už na webu Kosmasu nebo na webu Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), nabídly lekci všem, kdo by si snad ještě mohli myslet, že prodejnost knihy je alespoň trochu přímo úměrná kvalitě provedení, tedy že i zde platí známý poměr výkon – cena. Že ochota koupit knihu se odvíjí od kvality řemeslného provedení textu a od promyšlené nakladatelské strategie, jež dobře dokáže na dané dílo širokou veřejnost upozornit.
Literatura v masově mediální době vcelku logicky doplácí na to, že jí chybí událostní potenciál; je výrobnou nádob na významy, nádob, které mají tyto významy držet a nést takřka věčně. Vydání knihy prostě nemá událostní potenciál premiéry, vernisáže, koncertu, derniéry, dražby. Událostní potenciál mají pouze jevy mimotextové, ať už sklouzávají mimo text směrem k autorovi anebo k vnímateli. Minulé týdny nám nabídly ilustrativní příklady obojího typu.
Jak naznačuje policejní vyšetřování, jež v Česku jako obvykle prosáklo na veřejnost dávno předtím, než bylo ukončeno a stvrzeno soudním verdiktem, pisatelku ženského čtiva Simonu Monyovou údajně zavraždil vlastní manžel. Za života si – dle znovu na světlo vytažených poskytnutých rozhovorů – pochvalovala, že je takový divoký, a že s ním tudíž není nuda. Poté tedy došlo na naše moudro „všeho s mírou“; zároveň ale byl vrchovatě – právě proto, že ne v prefabrikovaném textu, ale v rytmu života – naplněn žánr romance, v níž láska, žárlivost, sláva i chuť po bohatství neznají hranic a konvencím se vzpěčují – byť zcela konvenčním způsobem. Nakladatel nebohé autorky už pár dnů po jejím skonu neví, kam dřív skočit a co dřív nechat dotisknout. Týden po vraždě obsadily její knihy prvních pět míst žebříčku SČKN a udržely se v první desítce po celý srpen. Jistě, závěr je to cynický, ale opět se ukázalo, že pro propagaci svého díla nemůže autor udělat nic lepšího než výrazně a podivně zemřít. A důkazem univerzálnosti tohoto tvrzení budiž i příklad literatury vyššího řádu: Jana Balabána za života četlo pár desítek intelektuálů, zatímco jeho posmrtně vydaný román Zeptej se táty i souborná vydání povídek a románů se stabilně drží na předních místech prodeje knih.
To tedy máme – jistě že nechtěná, ale fungující – přičinění na pólu geneze. O tom, jak se činit na pólu recepce, nám dala lekci Irena Obermannová. Puncem skandálnosti opatřila svůj upachtěný deníkoromán, nazvaný – aby i čtenář blb měl jasno – Tajná kniha. Mediálním ohňostrůjcům nachystala rajcovní životabudič tak, jak to doba žádá: nic není potřeba domýšlet, ověřovat, hlavu používat, stačí jen sednout a sepsat. I v Blesku se radují, že „navzdory názvu je v ní vše odtajněno až na kost“. A s výkřikem „To už přece není jenom fikce!“ odhalují, že vypravěčka (s ohledem na svoji klientelu nicméně hovoří o hrdince) se shoduje s autorkou, zatímco „Největší Čech“ fikčního světa je prý přece Václav Havel světa aktuálního. Aby byl investigativní výkon vygradován na maximum, autorka jim prý tuto interpretaci nepotvrdila; připravila si pro podobné dotazy pythické poučení, že „literatura se vyjadřuje symbolicky“.
Kdyby se v opusu paní Obermannové psalo o tom, že vypravěčka obcovala s kozlem či orangutanem, neštěkl by po takové plytkosti ani bulvární pes. Protože ale byla veřejnosti naservírována záhada, věnuje se aféře i ČT 24; a protože jde o Knihu od Spisovatelky, tak tedy v rubrice Kultura. Namísto toho, aby – přinejmenším alespoň údajná nebulvární média – ignorovala zoufalý pokus stárnoucí paní zviditelnit se takovýmto striptýzem, předžvýkávají publiku důležitost aféry i možné otázky a rozhořčení: Co na to asi řekne Královna Dagmar? On je prý tak nemocný, a přitom dojíždí někam se muchlat, namísto aby se léčil…
Předžvýkaná je tudíž i odpověď na kontrolní otázku: Která kniha které spisovatelky vystřídala na prvním místě prodejnosti spisky Simony Monyové?
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.