Tři příběhy

První, sentimentální

Jakmile náš hrdina – po dlouhém utrpení – vypustil duši, jeho orgány si oddechly. Ovšem nikoli s ulehčením, jak by se po takových mukách dalo čekat. Spíš posmutněle, anebo – podle nátury – nasupeně.

„To je ale opravdu velký problém,“ prohlásila játra. „Vždyť už nám nezbývá mnoho času. Sotva pár hodin. Jestli vůbec. Přitom jsme se celý život připravovaly na to, jak narosteme a změníme barvu.“

„To je fakt,“ převzala slovo varlata. „Pěkně s námi vyjebal. A to jsme mu na stáří schovávaly takovou krásnou rakovinku.“

„Ale prosím vás,“ přerušila je prostata, „co vy o tom víte? Najdou vás, vyříznou, nanejvýš způsobíte trošku bolesti. Ovšem já, dámy a pánové, já! Jen pomysleme na problémy s močením nebo na cévkování, z nějž by měl tadyhle kolega pohlavní úd takovou radost.“

Pohlavní úd se jenom ušklíbl.

„Když už je řeč o přívodech a vývodech,“ ozvalo se tlusté střevo, „mělo bych taky pár nápadů. Poněvadž je sice pravda, že mě dokonale odstraní a už nikdy se nesetkám se svým miláčkem, štíhlounkým tenkým střevem, ovšem to, co po mně zůstane, pánové, to mluví samo za sebe, neboli – abych tak řeklo – na to se hned tak nezapomene. Zkrátka vám zůstanu v živé paměti. Trvale otevřená rána, vyvedená stolice, neustálá rozmrzelost, věčný třpyt centra studu našeho přítele mozku.

„Když už na mne narážíte,“ zabručel seshora mozek, „řeknu vám, že bych si s tím naším pánem taky uměl poradit. Jen pomyslete, jaký tu uvnitř nastane cirkus, uzavře-li se ve mně jediná maličká tepna. A ta hrůza tam venku. No a ty překrásné následky!… Ochrnuté tělo, nesmyslně mžikající oči, pomočování se… vám bych tím jistě způsobil nesmírnou radost, viďte, milí kolegové… Však já vám vždycky říkal, že jsem ta pravá pohroma…“

„Ehm,“ odkašlaly si plíce. „Promiňte, že vás přerušujeme… Chápeme, že jsou tato slova určena ve skutečnosti nám. A samozřejmě je nám jasné i to, že naši práci považují všichni za zfušovanou. Můžeme k tomu však říci jen tolik, že soudit je snadné; je snadné teď rozdávat rozumy, co a jak by kdo udělal, poněvadž už o nic nejde. Domníváme se, že jsme za těch pár měsíců odvedly poctivou práci a nikdo nemá důvod si stěžovat. Proč jste nezakročily dřív? To byste se tu teď po nás takhle nevozily. Opakujeme: udělat něco a komentovat udělané, to jsou dvě různé věci.“

V organismu nastal opět velký šum, ženy, jež omývaly tělo, s křikem vyběhly z pokoje, že mrtvý obživl. Ovšem kdepak: to se jen orgány bouřily, ty bližší po plících hrozivě máchaly.

Jenom srdce nic neříkalo, po nikom nemáchalo. Tiše a trochu smutně sedělo na svém místě, se zasněným pohledem. Protože srdce už jsou prostě taková.

Druhý, hrůzostrašný

V těch letech bylo v oné říši zakázáno vyřknout slovo smrt.

Proč vlastně, to nikdo nevěděl: vědečtější typy se v té věci nijak nešťouraly ve strachu, aby ho nakonec ještě nevyslovily, a tak se po celá staletí nezrodil jediný názor ani poznatek, jež by se daly rozebrat z vědeckého hlediska.

Jak to v takových případech bývá, zůstaly pouze legendy a víra: že kdysi a kdesi zvolal k hvězdnému nebi jeden z předků: Smrti, kde je tvůj osten, načež celou říši zachvátily plameny a všechny kromě němých sežehly. Že náš svazek s Bohem obsahuje jen jediný zákaz, a to právě tenhle, ovšem proč, to se nevědělo: cesty našeho Pána jsou nevyzpytatelné. Nebo že – jak tvrdily osvícené mysli – přinese zkázu na svou vlast, rodinu i všechny své statky ten, kdo jej vysloví: jakou že zkázu, to nikdo netušil, neboť ho nikdo nevyslovil.

Lidé se s tímto stavem docela smířili. I když na něj často myslili (to naštěstí zakázáno nebylo), nikdy ho nevyslovili. Dle vyprávění pradědů se kdysi dávno, v dobách, kdy se ono rozhodnutí stalo zákonem, našli tací, kteří nedokázali držet jazyk za zuby. Běhali po ulicích a vykřikovali: Smrt! Smrt! Smrt! (pradědové však to slovo jmenovali jen jako To Slovo, takže vykřikovali: To Slovo! To Slovo! To Slovo!), a potom statečně, s výkřikem Vítězství! na rtech klesli k zemi po tíhou mečů a kopí, které se do nich zabodly. Zvláštní je, dodávali v takových případech pradědové, že když tihle rebelové To Slovo vykřikli, vůbec nic se nestalo. Aspoň ne tam, na místě, nehledě na to samozřejmě, že jejich tělo proklálo nejméně čtyřicet čepelí najednou. Ovšem uvažovat dál a podělit se o své závěry už se neodvažovali. A pak byli ještě tací, povzdechli si radši, kteří s hrůzou a bledí strachy ve skrytu domova, ani ne tak z revolty, jako spíš jen proto, že to bylo zakázáno, To Slovo zašeptali. Zbabělí byli a zvědaví, ale sousedi už se postarali o to, aby tahle individua, jež bylo možné lehce rozpoznat podle kruhů pod očima a vrávoravé chůze, co nevidět nalezli smrt i pokoj v mučírnách Inkvizice.

Pomalu se však vytratili revolucionáři a vytratili se i zbabělci, zbyl pouze Zákon opředený legendou. Přesto však na něj lidé pořád nemysleli, žili s ním, aniž by si na něj celá léta vůbec vzpomněli. Stal se součástí jejich životů, zvykli si, že časem už ani bohové nejsou, co bývali, sestoupí na zem a ztratí se mezi námi, nanejvýš dokážou vynést do schodů dva pytle pšenice najednou.

Avšak stalo se nedávno. Na popraviště vyprovázeli muže odsouzeného za pohlavní zneužívání, který – jakmile mu na krk navlékli oprátku – prolomil staleté ticho a před tiše čekajícím davem zvolal do vzduchu:

Smrt! Smrt! Smrt!

Ale nic se nestalo – král a klér se rychle vzdálili. Jistě, je možné, že se kdesi uprostřed království rozestoupilo nebe a Všemohoucí začal metat blesky. I když o tom už bychom věděli, taková zpráva by se s k nám jistě donesla. Jak se zdá, vše hnije, systém se rozpadá a ani slova už nejsou co dřív.

Třetí, erotický

V lesích za hranicemi města žila poustevnice.

Dlouho se o ní vůbec nemluvilo, vlastně se o ní ani nevědělo. Pak si jí všimly ženské, které sbíraly v lese maliny, a oznámily na výboře, že viděly ženu (nebo dívku), která bydlí v jedné skalní jeskyni, živí se lesními plody, má dlouhé vlasy a divý pohled, dát se s ní do řeči je takřka nemožné, ovšem čas od času ji lze spatřit.

Výbor tomu nepřikládal zvláštní důležitost. „Jen aby měla v pořádku papíry,“ říkali, „pak ať si jí klidně třeba medvědy.“ Naproti tomu se několik mužů s dychtivým pohledem vydalo do lesa. Umínili si, že ji vyslídí, a bude--li to možné, i dostanou. Když ji spatřili, zatajil se jim dech, jak byla krásná. Vyřítili se na ni, ale poustevnice byla tak rychlá, že ji nedokázali chytit.

Za pár dní se vrátili, obklíčili paseku, kde žena sbírala maliny, a vrhli se na ni. Poustevnice ovšem vytáhla obrovský předmět podobný meči a ufikla jednomu mužskému několik prstů, dalšímu obočí a hodně jich zranila na noze. Chlapi se odpotáceli, ovšem žádný si nešel stěžovat, aby nevyšlo najevo, co měli za lubem. Vrátili se domů ke svým ženám, pořádně je zbili, jakmile se začaly vyptávat, a rozhodli se, že když už tu krásku nemůžou chytit, budou ji tedy alespoň hlídat. Aby se to nepodařilo ani nikomu jinému.

Po okolí se pomalu rozšířilo, jakou pikantní zajímavost to skrývají lesy za městem, a začaly tam proudit davy návštěvníků: všichni se chtěli na vlastní oči přesvědčit, že je tam skutečně poustevnice a že je skutečně skoro nahá.

Ta se však nenechala moc rušit. Spala ve své jeskyni, jedla lesní plody, radost si dopřávala se stromy a nikdo ji nikdy neviděl, že by se modlila. Přesto ji provázela jakási nábožnost, i když je docela dobře možné, že to bylo jen kvůli těm mužským, kteří ji jako archandělé střežili, což si návštěvníci nedokázali nijak vysvětlit, třebaže si byli jistí, že není-li v tom rovnou ruka boží, potom aspoň pověra.

Městečko a okolí díky davům poutníků jen vzkvétaly. Jeden za druhým se otvíraly hostince, občané bohatli, chudého člověka aby ve městě pohledal. Tělesná stráž, která poustevnici střežila, obdržela zvláštní uniformy a všude ji doprovázela, v uctivé vzdálenosti samozřejmě. Povídalo se, že muž, který se dotkne větve, se níž se poustevnice potěšila, získá zpět svou mužnou sílu, neplodné ženy by zas měly hledat krvavé stopy, jež mají plodivou moc. V okolí jeskyně je jinačí vzduch, prohlašovali souchotináři, slepci a chromí líbali její stopy.

Poustevnice jako by si okolních změn ani nevšimla: žila dál stejně skromně, plátěné šaty se na ní už skoro úplně rozpadly a jedla jen lesní plody, třebaže jí poutníci nosili potravu i ošacení, které nechávali u potoka, kam chodila pít. Nikdy si nic nevzala a nic nepřála, a tak začali majitelé hostinců po nějaké době dary sbírat a prodávat je dalším poutníkům. Poustevnice byla jak z jiného světa: za nic se nestyděla, občas se někde schoulila, jindy sebou zmítala na konci ohlazené větve, koupala se nahá v jezeře a obvykle jen tak bloumala od jednoho stromu k druhému. Ve tváři se jí ovšem nezračila pomatenost ani šílenství: byla klidná, hladká a krásná. Muži ji dávali za vzor svým dotírajícím ženám, nakonec jim však stejně pořídili vše, co si přály – mohli si to přece dovolit.

Vedení města se po čase začalo cítit dlužníkem. Domnívali se, že je jejich povinností pečovat o tuto ženu, která tak proslavila jméno obce a začala přitahovat pobožné i perverzní cizince až z veliké dálky. Dlouho nevěděli, jak by se jí odvděčili, a hlavně, jak by se přesvědčili o tom, že se jednoho dne prostě nerozmyslí a neodejde do jiného lesa, k jinému městu.

Nakonec – poněvadž moudrost přichází často z takového místa, odkud bychom ji nejméně čekali – dostal jeden písař onen skvostný nápad, aby ji vyhledala zvláštní komise a zeptala se jí, co potřebuje, co by si přála, případně co chce za to, že u nich zůstane navždy.

Komise se tedy sešla, uprostřed táhl svou mohutnou zadnici nahoru ke skalním jeskyním sám pan starosta. Dorazili za úsvitu a obstoupili vchod do jeskyně, aby poustevnice nemohla utéct. Takže když se chudák probudila, spatřila kolem sebe deset chlapů jako hora, a to úplně blízko. Začala vystrašeně křičet a v zadní části jeskyně několikrát vyrazila proti zdi jako do kouta zahnané zvíře.

Starosta promluvil:

„Nebojte se! Neublížíme vám! Umíte mluvit?“

Žena však dál jen skučela a kolohnátský starosta začal do kňučícího ticha jeskyně žvatlat a šeptat něžná slůvka i různé říkanky, jako by mluvil k dítěti. Nakonec se zdálo, že se žena uklidnila, a tak se jí znovu zeptali:

„Umíte mluvit?“

„Ano,“ odpověděla čistě, krásně a klidně.

„Přišli jsme vám poděkovat, že jste se usadila poblíž našeho města.“

„Ach, to nestojí za řeč,“ řekla poustevnice a v jejím tónu rozpoznal písař jistou aristokratickou koketérii, ve výslovnosti zase nesmazatelné stopy vzdělanosti.

„Chtěli bychom, abyste tu zůstala i nadále.“

„Proč by ne?“ zamrkala nato žena.

„Řekněte, má milá,“ promluvil otcovským tónem starosta, „jak bychom se vám za to mohli odvděčit? Co pro vás, madam, můžeme udělat?“

„Nic nepotřebuji. Jsem přece poustevnice, není-liž pravda? Všechno mám… vlastně, byla bych ráda, kdyby mi tolik neosahávali mé větve.“

„Samozřejmě. Postaráme se o to,“ začervenal se starosta. „Ale přejte si něco, ať je to cokoli, s radostí vám to obstaráme!“ pobízel ji znovu.

„Pánové, jsem dítě přírody, žiji z toho, co mi dá. Jsem se svým životem dokonale spokojená a není nic, co vy byste mi mohli dát.“

„Ale jak by ne, věřte nám, že byste potěšila celé město, kdybyste si něco přála!“

„Tak dobře… když tolik chcete… už dlouho si přeji zrcadlo… a šátek… řekněme červený… a k němu šňůru perel.“

Z maďarského originálu přeložil Jiří Zeman.