Znamení

Můžu se prohlásit za šťastlivce. Necelé tři týdny po svém příjezdu do města jsem dostal místo v úřadě. Byl to dobrý pocit, že si z tolika uchazečů vybrali nakonec právě mě. Přitom jsem neměl ani zcela v pořádku papíry, nicméně mé kvalifikaci nebylo co vytknout.

Na prvním pohovoru (který se konal v kavárně nedaleko úřadu) mi řekli, že tak dva roky budu mít pocit, že je ta práce pod mou důstojnost a neodpovídá mým znalostem, ale když se budu dobře chovat, můžu snadno postupovat kupředu a ředitel mě může jmenovat i vedoucím oddělení. To mi však neslíbili najisto, jelikož ředitelova rozhodnutí jsou nevyzpytatelná. Dodatečně samozřejmě všichni přijdou na to, že měl pravdu, ale naznačovat ve vztahu k němu cokoliv dopředu by byla pošetilost. Řekli mi také, že druhý den můžu nastoupit do práce.

Pochopitelně jsem byl vzrušený, vždyť jako vyslanec své vzdálené vlasti jsem mohl být jedním z prvních, kdo o sobě mohou prohlásit, že tvoří součást tohoto velkolepého systému. Mé znalosti jsou tudíž potřebné, našel jsem náležité místo, i když to se podle všeho ukáže až později. Pečlivě jsem se oblékal a dbal na všechny předpisy týkající se kravaty, obleku i puků. Ještě aby mě tak napomenuli už na vrátnici, že nemám dostatečně nablýskané boty.

Dveře se přede mnou otevřely a já vešel. Před sebou jsem spatřil obrovský sál, do rohu vykouzlily dovedné ruce vodopád, voda se valila po plochých kamenech a zanechávala na listech okolo rozmístěných rostlin jemný poprašek. Naproti dveřím se neslyšně míhaly výtahy, nejméně deset. Po pravé ruce jsem měl obrovský stůl. To bude vrátnice, pomyslel jsem si.

Přistoupil jsem blíž a způsobně jsem se ohlásil u zde sedícího ozbrojeného mladého muže. Pozdravil a požádal mě, abych otevřel tašku. Pečlivě prozkoumal vše, co v ní bylo: zbrusu nové desky, pera i mou skromnou svačinu. Byl jsem mu vděčný a pro všechno měl pochopení: nemůže sem přece pustit kdovíkoho; do poschodí se může dostat pouze ten, kdo určitě nijak neohrožuje chod úřadu.

Strážce mi vrátil tašku a požádal mě o doklady. Trochu jsem se bál, protože jsem dosud neměl nahlášenou adresu bydliště, což v úřadě nemají moc rádi, jak jsem slyšel. Strážce však shledal všechno v pořádku a s krátkým přikývnutím mi mou náprsní tašku zas vrátil.

„Hledám K.,“ řekl jsem potichu, abych neporušil to majestátní ticho. „Mám volat linku 6651.“

„Okamžik,“ zavrčel strážce, „okamžik!“

Potom mě vyzval, abych prošel konstrukcí připomínající bránu. Jakmile jsem to udělal, ozval se ostrý pisklavý zvuk, signalizující, že něco není v pořádku, alespoň jsem tak usoudil z chování strážce, který poodstoupil a zakřičel na mě, ať jdu okamžitě zpátky.

„Máte u sebe nějaký kovový předmět?“

Myslel jsem, že se propadnu hanbou, navyklým pohybem jsem si ráno strčil do kapsy svůj kapesní nožík, vida, přece jsem nedával dost dobrý pozor. Rychle jsem mu ho podal a potom – jakoby na důkaz svého očištění se od kovů – jsem znovu prošel bránou.

„Chtěl to po vás někdo?“ zeptal se přísně strážce. „Následujte tu dámu!“ ukázal na ženu v uniformě poté, co jsem se celý rudý zase vrátil.

Šli jsme dlouho, žena mě zavedla do úplně malé místnosti, daleko od vchodu a vodopádu. Místnost neměla okna, osvětlovala ji jediná, zato velmi silná žárovka.

„Svlékněte se!“ řekla mi, a když jsem se ani po její druhé výzvě nepohnul, trochu mě postrčila. „Do naha!“

Když viděla, že pořád otálím, otočila se na mě trochu přívětivěji:

„Nařízení K.“ Potom si stoupla kousek dál a měřila si mě pohledem.

Svlékal jsem se pomalu, dokonce dvakrát přistoupila blíž, aby mě popohnala. Spodky ze mě doslova strhla, když jsem se zdráhal si je sundat sám. Kámen byl studený, zimomřivě jsem pošlapoval na místě. Žena opět poodstoupila a pak mě vyzvala, abych zvedl ruce a otočil se dokola. Když jsem to udělal, natáhla si gumové rukavice, přistoupila blíž a na několika místech mi vjela do ochlupení. Nakonec jsem se musel sehnout a ona mě pečlivě vyšetřila i zezadu. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo.

„Teď už můžete jít nahoru. Čtvrté patro. K. vás bude čekat,“ řekla nakonec.

Viděl jsem, že bych se neměl na nic vyptávat. U hlavního vchodu žena zmizela – tiše a nenápadně, jako se objevila. Podíval jsem se na strážce a na výtahy. Pokýval, poté jsem nastoupil.

Ve čtvrtém patře mě čekal K. Potřásli jsme si rukou, omluvil se za nepříjemnosti a oslovoval mě Franci.

„Nemůžeme být dost opatrní,“ řekl.

„Ale co hledají, k čemu to je?“

„To je nové ustanovení. Doufám, že ti ta dáma řekla, že jsem ho nechal uzákonit já. Je potěšující, že nic nenašla. Snad se sem doopravdy můžeš dostat. V kavárně jsem se o tom z pochopitelných důvodů zmiňovat nemohl. Teď už jsi náš člověk. Ale moc si o sobě nemysli! A nikomu nevěř.”

„Ale co hledají? Jen to mi řekněte, proboha!“

„Máme své informace. Hledáme znamení. Znamení na vás, co jste sem vstoupili.“

Nic jsem nechápal, ale poté, co mě přešel pocit studu, jsem s důvěrou hleděl do budoucna: jednou mi snad bude všechno jasné a také já budu moct vydávat nařízení.

Povídku ze sbírky Nagyapám tudott repülni (Můj dědeček uměl létat), vydané nakladatelstvím Magvető v Budapešti v roce 2007, přeložil Jiří Zeman.