Všichni se mohou pochválit: nacisté Židovským městem o výročí Křišťálové noci neprošli. Jsme to ale pašáci, chválí se na svých stránkách Antifa. Jsme to ale skvělí, zdůrazňuje ministr vnitra Ivan Langer. Jsme to ale nekompromisní, neopomnělo se připomenout vedení pražského magistrátu. Skutečným vítězem jsou ale média, která opět dokázala, že složitou nejednoznačnou realitu umějí úspěšně redukovat na pár hesel, a že když si vyberou určité téma, musejí politici a další veřejní činitelé skákat, jak ona pískají.
Když poprvé magistrát zakazoval pochod extremistů přes Josefov, který je přes téměř stoprocentní asanaci původního Židovského města dodnes jakýmsi symbolem židovské přítomnosti v Praze, použil při tom podle svého zvyku směšnou záminku: narušení dopravy v centru. A protože takový důvod před soudem pochopitelně neobstál, zdálo se, že úředníci jako obvykle rezignují a holé hlavy Židovským městem skutečně projdou. V tu chvíli vstoupila do hry média a v první chvíli působil jejich tlak očistně. Přestalo se mluvit o formálních nedostatcích všelikých právních postupů a konečně se hledalo řešení nepřijatelné situace.
Jenže své „Téma“ už média z rukou nepustila. Je to totiž snadné: kde jinde můžete najít tolik a takových emocí, než když spojíte veškeré pravicové radikály s nacismem a vyhlazováním Židů? Stačí s nimi jen dobře pracovat. A navíc snadno získáváte vliv: donutíte ve svém scénáři hrát prezidenta, všechny členy vlády nebo třeba i kardinála. Zablokování centra a bitky extremistů (díky policii jen ojedinělé) jsou výsledkem právě jejich soustavného „přitápění pod kotel“. Zatímco zpočátku měl magistrát snahu domluvit se s extremisty na jiném místě a čase, doslova za pár dní už to možné nebylo. Žádný politik si totiž netroufne vypadat jako příznivec nacismu. A média si vyrobila to, v co od počátku doufala: situaci plnou silných prohlášení a dramatických situací, kterou všechny potřebné strany ochotně sehrály.
Demokracie je někdy frustrující a sama v sobě nese prvek svého ohrožení. Slovo v ní totiž nemají jen ti chytří a dobří, ale i dementi, hlásající, že holocaust nikdy nebyl nebo že je třeba vyhladit buržoazii jako třídu. Svoboda slova a shromažďování je zde zkrátka pro ty hodné i ty zlé. Záleží ovšem také na tom, kdo jim ono slovo dá. Pokud disponujete pár desítkami hrdel, můžete leda tak hodinu otravovat pár stovek lidí v několika ulicích. Pokud se ovšem nedostanete do oboustranně výhodného symbiotického vztahu s médii, která, obrazně řečeno, mají těch hrdel stovky tisíc. To, co nyní vypadá jako vítězství zdravého rozumu nad extremismem, je ve skutečnosti produktem více či méně cynické manipulace. Média už v současnosti žádná realita nezajímá. Přibližují nám skutečnost s lupou – na co se zaměří, to náhle vypadá větší a důležitější, než skutečně je.
Pochod pár desítek mladých mužů s extrémní náklonností k holičům by byl bez médií dosti ubohou akcí. Zvuk jejich vysokých bot by drtivá většina z nás nezaslechla a na demokracii by měl asi takový vliv jako zpoždění rychlíku z Košic do Prahy. Ale moc špatně by se o tom psalo a natáčelo. A tak média podobně jako chlapec ve známé zkazce křičí: pozor vlk! a čekají, až se vesničané zmohou k akci. Jeden by ale měl strach, že za humny může být skutečný vlk a že varování před ním přeslechneme, protože naše pozornost utkví na stínech a ne na skutečných hrozbách.