Berlínský básník, esejista a redaktor časopisu Text + Kritik Norbert Hummelt bude 26. listopadu číst v knihovně pražského Goethe-Institutu. Představí se v sérii literárních čtení Západovýchodní díván (West-Östlicher Divan), v níž od roku 2002 pravidelně před české publikum vystupují výrazní německy píšící autoři. Ukázka pochází z jeho nové sbírky.
tichý dům
má hlava. pískání. zvuky v pozadí.
přehrávání není dočasně možné. to
někdo asi vylomil jazýčky kazety asi
šroubovákem a v tomhle domě není
kousek izolepy. tam to tak šumí tam
v hlavě tam je ten cvakot tam je ten
obraz co se tam stále vsouvá. vůbec
nerozumíme technice. pískání. ruší
po celou tu dobu nedá se už vydržet
nedá se odfiltrovat to už je příliš to
mě přivádí na pokraj na kraji všechny
ty kmity na kraji ten úplně zkreslený
stále stejný obraz. má hlava. pískot.
ruší. tak to je katastrofa. teď to začíná
znova a samo. nejprve šumění potom
krátké cvaknutí pak to zase píská po-
tom začíná film jsem v domě sám ne-
dá se to vypnout všechno se opakuje
nedá se to přetočit vidím tě vidím sko-
ro všechno jsem tady uvnitř a nemůžu
ven. přehrávání není dočasně možné.
moje hlava. pískání. nedá se rozu-
mět. jsem sám zde v tichém domě.
kočičí oči
už po první injekci byla ta tam a nešlo nic
cítit v krční tepně. to znamenalo, že ani oči
jí nešly zavřít: tu složili jsme jí tlapky a
chvíli u ní seděli, byla ještě teplá. tu nebylo
skoro nic pod srstí špinavá, ulepená, ale
světlá, až tehdy se konečně nechala hladit.
na ty noci jsme mysleli, kdy jsme nikdy
netušili, jestli kočka anebo dítě to kvílí:
zvláštní jak se to sešlo, protože právě v tu
chvíli, kdy kočka umřela, usnulo naše
dětátko tak, že nešlo probudit. vyryl jsem
jámu, země šla ztuha, až byla díra dost velká,
položili jsme do ní naši kočku. tu přilétly
mouchy obhlédnout oči. tu jámu jsem zasypal,
v ten čas naše děťátko procitlo zas. zvláštní, jak
se to sešlo. však stále jsou noci, které kladou
otazník, zda kočce nebo děťátku patřil ten křik.
sníh
tři úzké stopy pneumatik, dva páry
otisků nohou nás sledují přes třpytivý
sníh a s námahou suneme kočárek a
boříme se hluboko a bledé je tvé
čelo .. jsi teple zabalena ve svém pytli
z beránčí kožešiny a otřesy které cítí
tvůj otec to tiché a chvějivé v kroku
tvé matky očividně ještě vůbec nesdílíš
všechno to houpání a postrkování k tobě
zdá se rušivě neproniká, jak jsi malá
počítáno v pozemských dnech ležíš
docela tiše a oči máš zavřené oči neurčité
temnosti a i kdybys je právě otevřela tvůj
pohled by nedosáhnul dost daleko až sem
sotva k cestě ne až k těm jedlím nerozlišuješ
ještě mezi větví a kmenem a nedohlédneš
ještě tam vzhůru ke skalnímu hřebeni na
kterém leží bledé zimní slunce. svítí také
bledě na tvoje teplé čelo mé dítě přece
jsme tady za tebe se dívat a lehce tě moci
přenést přes ten třpytivý skřípající sníh
tanec mrtvých
není to jenom strach ze stmívání sotva se známe
a nechceme ani o mnoho víc, dlouhé horké léto
je pryč a zácpa byla jen u kolína, nicméně v
protisměru. v oparu, v nížinném mrholení leží
stodola. že pouštím hudbu, k tomu nedochází
často; známe se dobře a jsme si čím dál cizejší
jen v hlavě zbude stará partitura .. to všecko není
nic pro jemnější povahy, ten kravál, ty pózy, ta
spousta piva a přece jsem v tom jednou nalezl
spoustu něžných zázraků, a aby se vrátily zpátky,
za to bych dal leccos. strach ze stmívání vniká ze
všech boxů, barevná hudba sama nezmůže nic; chybí
diskokoule, chybí suchý led. jen každou pátou píseň
vidíš cukání v nohou, však v očích se už nezablýskne
nic .. kéž by jen ta mlha vnikla do stodoly a zahalila
by tančící postavy: v oparu, v nížinném mrholení míhají
se obrazy; tak divoký může být však jen tanec mrtvých.
všech svatých
už dlouho večer nezavírají; blízko luceren je vidět, kam
šlapeš; protože si oči rychle můžou zvyknout, jako by
poznenáhlu celá cesta byla osvětlená. kdy, když ne dnes
lze v tak pozdní hodinu v poklidu zajít ke svým milým
mrtvým. svíčky nikdy nesvítí tak hustě, tak důvěrně roz-
místěné blízko u země, že nás vede teplý svit, i když už
žádný živý tudy nepůjde. a přesto nemůžu čemusi
porozumět. nebývaly jindy touto roční dobou hroby
už posypané rašelinou? nebyl jsem já sám jedním
z těch, kdo ji sypal, dokud se celá země nezdála být
pokryta? teď tu ornice leží nezahalená; od rašeliny se
obecně ustoupilo. to už snad země v zimě nepromrzá?
není už dole nikdo, koho by mohla zahřát teplá přikrývka,
teď, když se dny (posunul se čas) náhle a prudce zkrátily?
je vše organické natolik degradováno, že už se nedá mluvit
o přebytcích? jsou houby a bakterie se svou prací už u
konce? už dávno; přesto jsem si ještě nezvykl vidět věci,
o nichž je řeč, takto chladně. přece tu vždy bylo to místo,
kde jsem byl mrtvým nablízku, na doslech boha. bylo tu
cosi, co pronikne mraky. mám třídenní svíčku; co zpívá ten
pták, skoro se vyjasnilo; prapředek, prastrach, matka a dítě.
východ
nejen ve snu často se mi stalo že jsem
nenašel správný východ pravými
dveřmi nastoupil do vlaků ve špatném
směru tam bylo nádraží známé jen málo
byl jsem v šoku ale byl jsem pod sklem
nemohl jsem se pohnout z místa protože
jsem si právě četl v knize ucítil jsem
návaly krve chodil jsem lesem a vnímal
teplé světlo a nechal se bez vůle vést k
jednomu svahu tam přišly obrazy ale
nebolely tak jak jindy. neboť pod
mrtvými korunami vzkvétala divočina
luhu náprstníky a kapradí a šel jsem
zase stržemi ulic nepřehledně daleko
svou krví jejími řadami pokojů bez
oken běžel jsem a pádil chvíli v kruhu
až se něco zachvělo pod mou bundou
dole hmátl jsem tam pravou rukou a
držel a dýchal tvrdě na kraji nástupiště
jsem se předklonil a uviděl kolej
první lov
přes pole dolů k mermuther eck kde
vždycky rostly ostružiny slyšeli jsme
dvakrát ten hluk dvě stejné rány letěli
zas rychleji než zvuk .. tu zůstal jsem stát
zadíval jsem se do vzduchu a hlasy
rodičů byly náhle pryč .. šel jsem přes
ještě stále měkčí mech a nevyvázl jsem
z okraje lesa a pavučiny byly ověšeny
světlem tu už jsem nemyslel na rodiče
a dělal se svým tělem věci nechtěl křičet
a sbíral plody holými prsty a s černými
zrnky v ústech se zdálo jako by se štěstí
pousmálo .. a tak lehce jak jen se dalo
vystupuji po příčkách žebříku k posedu
země dole se začala chvět a z dálky slyším
jak mluví otec jak dlouho už je konec války
meziměstský hovor
toho dne bylo v berlíně ticho šla jsi na
celé hodiny pryč z domu cítil jsem se
trochu mimo a měl jsem zvýšenou
teplotu a chvíli jsem držel nohy vzhůru
držel jsem sluchátko a byl přepojen a
slyšel jsem v krátkém váznutí času odbíjet
zvony tón hlasů na dalekém západě jasně
a čistě jako odvedle. schoulil jsem se tiše
do sebe myslel že cítím zase rýn a slyším
kolem šplouchání vody a nechtěl se ještě
narodit a to co přišlo z druhé strany znělo
jak spolknuté hlasy z rádia za velkou tmavou
membránou .. držel jsem sluchátko a záměrně
nic nevnímal a slyšel jak jsi přišla s klíčem
a spolkla ještě něco a nechtěla umřít pak bylo
to vření krve zas pryč bylo to o svátku
začátkem října a hovor bez poplatku.
malepartus
to ještě byl ten kamenný most a nepomuk
se díval dolů do řeky stín putoval přes
louku a já si pomyslel: teď jsem zpátky
hrad saffenburg se ještě rozprostíral ve večerním
světle s jediným kvetoucím stromem na ostrohu
nad úzkým zákrutem řeky a hry na okamžik
nám bylo teplo seděli jsme a smáli se na
verandě dokud ve sklínkách bylo ještě víno.
ale ten stín putoval dál a vlekl mě stmívající
se cestou k lesu. za zdí vysoký svah: z něj
vyčnívaly silné kořeny tam jsem uviděl
noru feriny lišáka vchod do jeho hradu
malepartu. jak to tam páchlo! na okamžik
jsem vlezl dovnitř a ocitl se najednou
v zemské říši na návštěvě u dětí kořenů.
matka země ležela dlouho už studená. i tam kde
jsme seděli byl teď chlad. znovu jsem sáhl pro
kabát. když jsme na sebe pohlédli byli jsme staří.
Z německého originálu sbírky Totentanz (Tanec smrti) přeložil Radek Malý.
© 2007 Luchterhand Literaturverlag, Mnichov
Norbert Hummelt (1962) přednášel na Německém literárním institutu v Lipsku, je redaktorem časopisu Text + Kritik a nakladatelství Lyrikedition 2000. Píše a překládá básně a eseje. Za své dílo získal řadu ocenění, například Rolf-Dieter-Brinkmann-Preis či Mondseer Lyrikpreis. V nakladatelství Luchterhand vyšly v posledních letech jeho sbírky Znamení ve sněhu (Zeichen im Schnee, 2001), Tiché prameny (Stille Quellen, 2004) a Tanec smrti (Totentanz, 2007). Autorovy existenciální verše jsou odposlouchány z našich rozhovorů a myšlenkových pochodů – přetavených do klasické formy. Chtěly v jednotlivých příbězích znovu vyprávět dějiny lidstva.