Tanec smrti

tichý dům

má hlava. pískání. zvuky v pozadí.

přehrávání není dočasně možné. to

někdo asi vylomil jazýčky kazety asi

šroubovákem a v tomhle domě není

kousek izolepy. tam to tak šumí tam

v hlavě tam je ten cvakot tam je ten

obraz co se tam stále vsouvá. vůbec

nerozumíme technice. pískání. ruší

po celou tu dobu nedá se už vydržet

nedá se odfiltrovat to už je příliš to

mě přivádí na pokraj na kraji všechny

ty kmity na kraji ten úplně zkreslený

stále stejný obraz. má hlava. pískot.

ruší. tak to je katastrofa. teď to začíná

znova a samo. nejprve šumění potom

krátké cvaknutí pak to zase píská po-

tom začíná film jsem v domě sám ne-

dá se to vypnout všechno se opakuje

nedá se to přetočit vidím tě vidím sko-

ro všechno jsem tady uvnitř a nemůžu

ven. přehrávání není dočasně možné.

moje hlava. pískání. nedá se rozu-

mět. jsem sám zde v tichém domě.

kočičí oči

už po první injekci byla ta tam a nešlo nic

cítit v krční tepně. to znamenalo, že ani oči

jí nešly zavřít: tu složili jsme jí tlapky a

chvíli u ní seděli, byla ještě teplá. tu nebylo

skoro nic pod srstí špinavá, ulepená, ale

světlá, až tehdy se konečně nechala hladit.

na ty noci jsme mysleli, kdy jsme nikdy

netušili, jestli kočka anebo dítě to kvílí:

zvláštní jak se to sešlo, protože právě v tu

chvíli, kdy kočka umřela, usnulo naše

dětátko tak, že nešlo probudit. vyryl jsem

jámu, země šla ztuha, až byla díra dost velká,

položili jsme do ní naši kočku. tu přilétly

mouchy obhlédnout oči. tu jámu jsem zasypal,

v ten čas naše děťátko procitlo zas. zvláštní, jak

se to sešlo. však stále jsou noci, které kladou

otazník, zda kočce nebo děťátku patřil ten křik.

sníh

tři úzké stopy pneumatik, dva páry

otisků nohou nás sledují přes třpytivý

sníh a s námahou suneme kočárek a

boříme se hluboko a bledé je tvé

čelo .. jsi teple zabalena ve svém pytli

z beránčí kožešiny a otřesy které cítí

tvůj otec to tiché a chvějivé v kroku

tvé matky očividně ještě vůbec nesdílíš

všechno to houpání a postrkování k tobě

zdá se rušivě neproniká, jak jsi malá

počítáno v pozemských dnech ležíš

docela tiše a oči máš zavřené oči neurčité

temnosti a i kdybys je právě otevřela tvůj

pohled by nedosáhnul dost daleko až sem

sotva k cestě ne až k těm jedlím nerozlišuješ

ještě mezi větví a kmenem a nedohlédneš

ještě tam vzhůru ke skalnímu hřebeni na

kterém leží bledé zimní slunce. svítí také

bledě na tvoje teplé čelo mé dítě přece

jsme tady za tebe se dívat a lehce tě moci

přenést přes ten třpytivý skřípající sníh

tanec mrtvých

není to jenom strach ze stmívání sotva se známe

a nechceme ani o mnoho víc, dlouhé horké léto

je pryč a zácpa byla jen u kolína, nicméně v 

protisměru. v oparu, v nížinném mrholení leží

stodola. že pouštím hudbu, k tomu nedochází

často; známe se dobře a jsme si čím dál cizejší

jen v hlavě zbude stará partitura .. to všecko není

nic pro jemnější povahy, ten kravál, ty pózy, ta

spousta piva a přece jsem v tom jednou nalezl

spoustu něžných zázraků, a aby se vrátily zpátky,

za to bych dal leccos. strach ze stmívání vniká ze

všech boxů, barevná hudba sama nezmůže nic; chybí

diskokoule, chybí suchý led. jen každou pátou píseň

vidíš cukání v nohou, však v očích se už nezablýskne

nic .. kéž by jen ta mlha vnikla do stodoly a zahalila

by tančící postavy: v oparu, v nížinném mrholení míhají

se obrazy; tak divoký může být však jen tanec mrtvých.

všech svatých

už dlouho večer nezavírají; blízko luceren je vidět, kam

šlapeš; protože si oči rychle můžou zvyknout, jako by

poznenáhlu celá cesta byla osvětlená. kdy, když ne dnes

lze v tak pozdní hodinu v poklidu zajít ke svým milým

mrtvým. svíčky nikdy nesvítí tak hustě, tak důvěrně roz-

místěné blízko u země, že nás vede teplý svit, i když už

žádný živý tudy nepůjde. a přesto nemůžu čemusi

porozumět. nebývaly jindy touto roční dobou hroby

už posypané rašelinou? nebyl jsem já sám jedním

z těch, kdo ji sypal, dokud se celá země nezdála být

pokryta? teď tu ornice leží nezahalená; od rašeliny se

obecně ustoupilo. to už snad země v zimě nepromrzá?

není už dole nikdo, koho by mohla zahřát teplá přikrývka,

teď, když se dny (posunul se čas) náhle a prudce zkrátily?

je vše organické natolik degradováno, že už se nedá mluvit

o přebytcích? jsou houby a bakterie se svou prací už u

konce? už dávno; přesto jsem si ještě nezvykl vidět věci,

o nichž je řeč, takto chladně. přece tu vždy bylo to místo,

kde jsem byl mrtvým nablízku, na doslech boha. bylo tu

cosi, co pronikne mraky. mám třídenní svíčku; co zpívá ten

pták, skoro se vyjasnilo; prapředek, prastrach, matka a dítě.

východ

nejen ve snu často se mi stalo že jsem

nenašel správný východ pravými

dveřmi nastoupil do vlaků ve špatném

směru tam bylo nádraží známé jen málo

byl jsem v šoku ale byl jsem pod sklem

nemohl jsem se pohnout z místa protože

jsem si právě četl v knize ucítil jsem

návaly krve chodil jsem lesem a vnímal

teplé světlo a nechal se bez vůle vést k 

jednomu svahu tam přišly obrazy ale

nebolely tak jak jindy. neboť pod

mrtvými korunami vzkvétala divočina

luhu náprstníky a kapradí a šel jsem

zase stržemi ulic nepřehledně daleko

svou krví jejími řadami pokojů bez

oken běžel jsem a pádil chvíli v kruhu

až se něco zachvělo pod mou bundou

dole hmátl jsem tam pravou rukou a

držel a dýchal tvrdě na kraji nástupiště

jsem se předklonil a uviděl kolej

první lov

přes pole dolů k mermuther eck kde

vždycky rostly ostružiny slyšeli jsme

dvakrát ten hluk dvě stejné rány letěli

zas rychleji než zvuk .. tu zůstal jsem stát

zadíval jsem se do vzduchu a hlasy

rodičů byly náhle pryč .. šel jsem přes

ještě stále měkčí mech a nevyvázl jsem

z okraje lesa a pavučiny byly ověšeny

světlem tu už jsem nemyslel na rodiče

a dělal se svým tělem věci nechtěl křičet

a sbíral plody holými prsty a s černými

zrnky v ústech se zdálo jako by se štěstí

pousmálo .. a tak lehce jak jen se dalo

vystupuji po příčkách žebříku k posedu

země dole se začala chvět a z dálky slyším

jak mluví otec jak dlouho už je konec války

meziměstský hovor

toho dne bylo v berlíně ticho šla jsi na

celé hodiny pryč z domu cítil jsem se

trochu mimo a měl jsem zvýšenou

teplotu a chvíli jsem držel nohy vzhůru

držel jsem sluchátko a byl přepojen a

slyšel jsem v krátkém váznutí času odbíjet

zvony tón hlasů na dalekém západě jasně

a čistě jako odvedle. schoulil jsem se tiše

do sebe myslel že cítím zase rýn a slyším

kolem šplouchání vody a nechtěl se ještě

narodit a to co přišlo z druhé strany znělo

jak spolknuté hlasy z rádia za velkou tmavou

membránou .. držel jsem sluchátko a záměrně

nic nevnímal a slyšel jak jsi přišla s klíčem

a spolkla ještě něco a nechtěla umřít pak bylo

to vření krve zas pryč bylo to o svátku

začátkem října a hovor bez poplatku.

malepartus

to ještě byl ten kamenný most a nepomuk

se díval dolů do řeky stín putoval přes

louku a já si pomyslel: teď jsem zpátky

hrad saffenburg se ještě rozprostíral ve večerním

světle s jediným kvetoucím stromem na ostrohu

nad úzkým zákrutem řeky a hry na okamžik

nám bylo teplo seděli jsme a smáli se na

verandě dokud ve sklínkách bylo ještě víno.

ale ten stín putoval dál a vlekl mě stmívající

se cestou k lesu. za zdí vysoký svah: z něj

vyčnívaly silné kořeny tam jsem uviděl

noru feriny lišáka vchod do jeho hradu

malepartu. jak to tam páchlo! na okamžik

jsem vlezl dovnitř a ocitl se najednou

v zemské říši na návštěvě u dětí kořenů.

matka země ležela dlouho už studená. i tam kde

jsme seděli byl teď chlad. znovu jsem sáhl pro

kabát. když jsme na sebe pohlédli byli jsme staří.

Z německého originálu sbírky Totentanz (Tanec smrti) přeložil Radek Malý.

© 2007 Luchterhand Literaturverlag, Mnichov