Džin čtení

Jaká je podle vaší zkušenosti situace bohemistiky ve světě?

Z toho, co vím, se dá říct, že se bohemistika v žádné velké ofenzívě nenachází, jak tomu bylo na počátku devadesátých let, krátce po Listopadu. Přestali jsme už být zajímaví svou minulou zkušeností a žádný nový polistopadový Kundera či Hrabal se neobjevili. I v teorii jsme nevím už kolikátým vyvařováním Pražské školy únavní… a přitom i dost trapní. Stále se totiž noříme do dalších a dalších subtilností sémantického gesta či konkretizace, ale monografii o Janu Mukařovském a Felixi Vodičkovi nemáme, monografii v „anglickém“ smyslu: doba-život-dílo-vliv. A také si myslím, že by pro světovou bohemistiku mohl udělat více náš stát. Za první republiky bylo běžné, že jsme se finančně podíleli na chodu bohemistických míst na univerzitách, a to nejenom v zemích, které byly ekonomicky slabší než Československo. Myslím, že nazrál čas, abychom se k této praxi vrátili.

Myslíte si, že mají v českém prostředí perspektivu tzv. postkoloniální studia, například vzhledem k popisu středoevropských literatur? A jak vůbec středoevropskou literaturu definovat?

O postkoloniálních studiích si příliš mudrovat netroufám. Troufám si však říct, že v  řemýšlení o středoevropské literatuře se obejdeme i bez postkolonialismu. A pokud jde o středoevropskou literaturu, tak společným jmenovatelem všech pokusů, které znám, je, že žádná případná – prostorová, časová, tematická či stylová – definice není možná. Nejvíce definicí má podobu vymezení negativního: toho, co střední Evropa není. Koncept střední Evropy je konceptem obranným či nostalgickým. Daří se mu především v mýtech, představách a snech. Otevírá se až v perspektivy dálky a zmizelého času. Je proto příznačné, že Milan Kundera a Czesław Miłosz, dva z těch, kteří pro střední Evropu udělali nejvíc, tak učinili zejména díky vlastní zkušenosti exilu. Oba ze střední Evropy pocházeli a oba byli svědky toho, jak Západ tuto část kontinentu pohodlně zařazuje do sféry „sovětologie“. A tomuto zaškatulkování se hodlali vzepřít, ba dokonce říct – takto Kundera –, že tím, že jsme zařazováni tematicky do „sovětologie“ a prostorově do „východní Evropy“, ztrácí Západ kus sebe samého. Kapitulantsky vyklízí pole. Nedávno jsem si přečetl velkou knihu od Zorana Konstantinoviće a Fridrum Rinnerové o dějinách literatury ve střední Evropě. Je to svou šíří a časovým záběrem úctyhodný pokus od úplných počátků až po devadesátá léta 20. století. Tento pokus však kromě jiného vyjevil, že napsat dějiny středoevropských literatur dost dobře nelze. Autoři většinou dávají vedle sebe kapitolky z jednotlivých národních literatur. Občas se jim podaří nalézt nějaké společné téma, které jde napříč několika literaturami, v těch nejšťastnějších okamžicích i nějaký společný aspekt či dílčí koncept. Ale jako celek to pohromadě nedrží, jak se to třeba skvěle podařilo Claudiu Magrisovi v jeho Habsburském mýtu v moderní rakouské literatuře. Že mezi významné barokní autory tohoto regionu patří Martin Opitz, Jan Amos Komenský a Jan Kochanowski – no dobře, ale co mají společného jako Středoevropané? Osobně v koncept středoevropské literatury věřím a považuji ho za interpretačně nosný, ale nevěřím, že se ho lze zmocnit v perspektivě velkého, syntetického dějinného „vyprávění“.

Je zvyšující se zájem o „literární kulturu“ logickým rozšířením pole, přechodnou záležitostí, obrannou reakcí na „medializaci“ literárního provozu, nebo něčím úplně jiným?

Zvyšující se zájem o širší pojetí literatury než to, které je vázáno pouze k textům a jejich subtilním filologickým výkladům, je asi zákonitý. Ústup filologicko-historického pojetí je ostatně patrný celosvětově. O přechodnou záležitost tedy podle všeho asi nejde. Strukturalismus, jinak rodinné stříbro české literární vědy a estetiky, nás naučil myslet o literatuře „dílostředně“ a také nás naučil ctít jisté elementární řemeslo. Tohle byly výborné konstanty zejména v době, kdy všude vládl nominální marxismus. Ke strukturalismu jsme se za normalizace uchylovali nejenom proto, že nám ho „oni“ upírali, ale také proto, že nám dával literaturu, aniž by byla zanešvařena něčím vnějším: zejména ideologií. Strukturalismus jsem v době před Listopadem chápal mj. jako obranu předmětu i profesního standardu. V současné době jsme daleko více nuceni zjišťovat, že ono „vnější“ není jen přílepek k textům, že texty žijí ve svých „kontextech“, přičemž mnoho z těchto kontextů není jen literárních, ale také socio-kulturních, nebo třeba ekonomických či právních. Česká literatura není jen to, co se zde píše, ale také co se zde vydává, ba i co se zde čte. Proč v čtenářském průzkumu z letošního roku bylo nejoblíbenější knihou Vejce a já od Betty MacDonaldové? Z jakých zdrojů se tato obliba napájí? Jak to, že tato americká autorka, o které moc neví ani univerzitně vzdělaný Američan, je zrovna u nás tak čtenářsky oblíbená? A to, že literatura funguje nejen ve svém nejvlastnějším médiu, v knížkách, ale také v médiích jiných – to snad jsou také legitimní otázky. Navíc zkoumání literární kultury má i tu velmi neocenitelnou vlastnost, že je daleko více vázáno na empirii, na konkrétní průzkumy. A tuhle empirickou lekci současná literární věda potřebuje jako – dámy a krasoduchové prominou – prase drbání.

Jaký je podle vás přínos kognitivní vědy současné literární teorii? Jsou kognitivní modely myšlení a jazyka pro literární texty univerzálně použitelné?

Kognitivní věda je v literární vědě velmi „trendy“. Sleduje-li člověk produkci za posledních pár let, pak kognitivistické položky každý rok narůstají řadou téměř geometrickou. Je to vesměs americký podnik a odtud plyne i jeho poněkud přezíravější pohled na kontinentální tradici, například na fenomenologii a hermeneutiku. A možná že to není ani přezíravost, jako spíše snaha se od této tradice „odstřihnout“. Univerzální použití? Řekněte mi, která teorie by nechtěla být univerzální?! Zajímavé přitom je, že kognitivní věda se dostala do literární teorie a o něco dříve do jazykovědy v okamžiku, kdy ztratila svůj původní patos padesátých a šedesátých let minulého století, a sice touhu vytvořit univerzální model myšlení na bázi počítačového programu. Tohle padlo. Přitom kontakt kognitivní vědy s literární teorií nastává až v okamžiku tohoto vystřízlivění z univerzalistického opojení. Tím, co kognitivní věda vygenerovala zejména na téma metafory (M. Johnson, G. Lakoff, M. Turner), však jistý – pokud ne univerzální, tedy alespoň velmi přínosný – koncept vznikl.

Které původní české literárněvědné texty z posledních zhruba pěti let považujete za nejvíce inspirující?

Literární brak Pavla Janáčka – to je kniha, která náš obor zřetelně posunula do sfér, jimiž jsme do té doby procházeli se štítivě zacpaným nosem. S  uznáním přijímám i Hledání jazyka interpretace. K modernímu prozaickému textu Petra A. Bílka – za šíři záběru, autorův rozhled i systematičnost. Velkou událostí pro mě jsou knihy Vladimíra Svatoně, zejména Z druhého břehu (2002), a to především velmi ústrojným spojením filosofické akribie a interpretační jemnosti.

Jak vidíte současný potenciál české historiografie? Neuniká nám náhodou ve vlně zájmu o specificky novověké otázky (autorství, trh, „konzumace“ literatury apod.) například starší česká literatura?

Máte pocit, že se naše literární věda v nějak výrazné míře věnuje trhu a „konzumaci“? Já ne. Určitě by se sneslo více a systematičtějšího zájmu. Pokud jde o starší literaturu, tak v tom souhlasím. Zdá se, že je trochu na úbytě, ale je tu několik lidí mladšího středního věku, kteří už se etablovali a mají před sebou ještě mnoho odborného času a růstu, například Jan Malura či Miloš Sládek. Ale pozor, ohroženo je i 19. století…

Neuralgickým bodem literární vědy se zdá být popis vztahu literárních a širších dějinných struktur, vztah „vnějšku“ a „vnitřku“, popis toho, se děje se slovní reprezentací v literárním díle a jak prosakuje „zvnějšku“ a zase zpátky. Který směr nebo metodologie (respektive který teoretik či literárněvědný text) pro vás nejlépe vystihuje vztah textu a kontextu?

Skvěle tohle uměl Vladimír Macura. Jedinečné výsledky na daném poli zanechala Tartuská škola, zejména ve svém pozdním období. Nadějně měla nakročeno také Kostnická škola, ale dva největší velikáni, Jauss a Iser, se odebrali jinými směry. Na dějiny literatury napsané s ohledem na „vnější“ (čtenářské) fungování nedošlo. Dá se říct, že Kostničtí zběhli od praporu. Vypustili receptivního džina z láhve a pak se před ním schovali do transcendentálního bezpečí teorie. Vztah „vnitřku“ a „vnějšku“ byl velkým tématem amerického New Historicism. Ale i o této škole se dá mluvit již v čase minulém, stejně jako o britských cultural studies, kde šlo o podobné věci s větším důrazem na současnou kulturu a na okraj. Vzpomenut budiž například i polský klasik Stefan Żołkiewski a jeho pojetí „literární kultury“. Z novějších, současných polských jmen například Kinka Duninová nebo Przemysław Czapliński. V poslední době mě zaujalo několik autorů, kteří se zabývají dějinami čtení či dějinami knihy, mezi jinými Erich Schön, Roger Chartier, Robert Darnton. Jejich psaní se vyznačuje tím, že je položena otázka literárního publika, jeho proměn a toho, jak to působilo na samotné psaní. Největší fascinací na dané téma z poslední doby mi byla kniha E. M. Szyszkowské o populárních romancích, hlavně harlekýnkách, v Polsku. Autorka dokázala vystavět oblouk od analýzy vypravěčských postupů a konstrukce postav až ke zkoumání nakladatelských marketingových strategií; neopomněla ani čtenáře, jakož ani zdroje toho, odkud se tato četba bere a jaký světonázor zrcadlí.

Ve vaší profesní dráze se dříve jasněji patrný zájem o poezii posouvá výrazněji spíše k próze: k otázkám rozumění, recepce a též příběhovosti; jaký je v tomto profesním profilování poměr nahodilého a zákonitého, lze-li to takto reflektovat? Jak je to pak s vyhlídkami české poezie (proti próze) dnes?

Jsem vytrénovaný na básničkách. Poezie – to byl dlouho můj jediný určující kosmos. Intenzivnější zájem o prózu přišel až později. Možná to souvisí s tím, jak jsem se od metod dílostředných postupně posouval k těm, které se ve větší míře ptají po onom „vnějším“ okruhu literatury. Nějak mě to stále více táhne k tomu, co lidé čtou, než co píšou. Pokud jde o otázky rozumění a interpretace, tak ty tu byly od počátku. Jestli něco ve svém teoretizování chápu jako červenou nit, tak právě to: jak textům rozumět, jak je vykládat, do jakých kontextů je zasazovat. Změnil se snad jen rámec: od lingvo-literárního se mi to posunulo více k sociokulturnímu. Pokud jde o vyhlídky české poezie proti próze, tak poezie není závislá na čtenářském publiku v takové míře jako próza. Má své jisté v každé situaci; její čtenáři nejsou mnozí, ale věrní. A svým způsobem i elitní. Z velké míry je tvoří další básníci nebo lidé s profesionálním zájmem o literaturu. Ale abychom zjistili, z koho se přesně skládá, jak se proměňuje a na co reaguje nejcitlivěji, to bude chtít udělat důkladná zkoumání, ovšemže empirická. Jaké jsou vyhlídky české poezie? Poezie byla vždycky páteří české literatury, tohle se jen tak ztratit nemůže. Tradice jen tak nezaniká. Je i dnes poezie onou páteří? Soustavný přehled o tom zcela nejnovějším nemám. Ještě jakžtakž si věřím v generaci, kterou si pro sebe pracovně pojmenovávám „od Kasala po Trojaka“. V ní se nachází hodně autorů, na jejichž nové texty se stále těším. Zrovna vyšel nový Petr Hruška...