Ve stínu konce

Hybnou myšlenkou Kermodeovy knihy Smysl konců (The sense of an ending, 1966) je proměna představy o bezprostřednosti konce světa v eschatologickém univerzu prvních křesťanů v představu konce imanentního: ve chvíli, kdy selžou první apokalyptická proroctví, konec se neruší, avšak odsouvá a potvrzuje se, že „o onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v zemi, ani Syn, jenom Otec“ (Marek 13,32). Konec se tedy stává imanentním, což znamená, že proměňuje vztahy mezi událostmi odehrávajícími se v rámci jednotného časového systému – dějin světa od Počátku k Posledním dnům. Toto odsunutí konce zesiluje klasickou paralelu světa a knihy, konce světa a konce příběhu (fikce); i u fikcí je konec nutný a proměňuje vposledku všechny události odehrávající se v jeho stínu, i fikce – tak jako představa konce světa – současně vyžaduje důvěru a vyvolává skepsi. Kermode klade výslovně vedle sebe politicko-teologické úpravy výkladů apokalypsy – například selhání proroctví o konci světa v roce tisíc po Kristu (kdy jsou na korunovačním šatu císaře Oty III. vyšity apokalyptické výjevy) a následné stanovení nových dat – a peripetie fikčních narativů.

Z téže paralely vyplývá i žánrová řada fikčních forem: proroctví – apokalypsa – tragédie – peripetie moderního románu. V tomto pohledu existuje přímý vztah mezi neustálým odkládáním konce v moderních narativech a teologickou představou doby přechodu (jež má být předehrou vlastnímu konci světa – viz níže); tato souvislost je ostatně u mnohých modernistů, zajímajících se o eschatologická témata, případně zdokonalení člověka (eugeniku), zřejmá. Aristotelovy peripetie a mythos (příběh) na jedné straně a zmatky posledního dne a eschatologické mýty na straně druhé jsou spojeny těsným, byť již pozapomenutým poutem; to je jedna z hlavních tezí Kermodeova textu.

Vláda Šelmy

Doba přechodu náleží k základním prvkům učení Joachima z Fiore – jeho schématu dějin vypočtenému na základě biblických narážek („tříapůlleté panování Šelmy“) – a označuje dobu mezi posledním historickým mezníkem a Posledními dny. Jáchym rozděluje dějiny na tři období; v tom posledním, přechodném předpovídá příchod Antikrista a Jezdce pravého a věrného. Představa doby přechodu určuje podle Kermodea i moderní pojetí krize – života poznamenaného (odloženým) koncem. (Joachimistické pojmy se postupně vtělily do obecně sdílených obrazů konce; ty jsou přitom využívany zhusta ideologicky: například pojem „třetí říše“ je původně joachimistickým označením.) Pohledem joachimistického schématu je pak možné imanentnost konce – jeho odkládání i systémovou nutnost – pozorovat stejně tak u apokalyptických proroctví jako u alžbětinské tragédie, Sartra nebo nového románu.

Důvěra a skepse

Mají-li být zmiňované souvislosti přesvědčivě zjeveny, Kermode potřebuje koncept, který by spojoval lidské způsoby nakládání s časem; tímto konceptem se mu stává, jak napovídá podtitul, pojem fikce. Fikce mají u Kermodea antropologické vysvětlení: rodí se z lidské potřeby dát nahodilým událostem smysl uspořádáním v čase. Není proto zásadního rozdílu mezi fikcemi literárními (románem), paradigmatickými (utopií, apokalypsou), právními („doručenou“ zásilkou, je-li adresát dlouhodobě nezastižen; identitou obchodní společnosti), matematickými (nulovými případy), filosofickými (věcí samou o sobě) ad. Pomocí fikcí promítáme na „beztvarou skutečnost“ vzorce (paradigmata) umožňující dělení amorfního času. Vznikají-li fikce z nejhlubší potřeby „útěchy“, totiž konsolidace smyslu, musí být důvěra v ně doplňována životadárnou skepsí, jejíž historickou obdobu můžeme najít ve skepticismu kleriků. Jinak fikce upadají v to, čemu Kermode dává hanlivé jméno ‚mýtu‘.

Fikce, mýtus, ideologie

Tématem kapitoly „Moderní apokalypsa“ je apokalyptické ladění poetik angloamerických modernistů, jejich zájem o vztah tradice a moderny, dobu přechodu a obnovu řádu, u některých (Pound, Wyndham Lewis, Eliot) o různé podoby eugeniky. Kermode se tak dotýká i ožehavé otázky vztahu modernistických intelektuálů k autoritářským politikám a ideologiím dvacátých až čtyřicátých let a konstatuje nezkresleně například Yeatsovo okouzlení „formální elegancí“ italského fašismu nebo Eliotův sofistický antisemitismus.

V těchto souvislostech upřesňuje americký literární historik vztahy mezi fikcí, mýtem a ideologií. Mýty jsou podle něj „pokleslé“, neměnné, absolutní fikce; „zvláště apokalyptické fikce se [pak] lehce stávají mýty: lidé žijí podle toho, čím se mělo pouze poznávat“. První výměr lze snadno napadnout (existují transformace mýtu), druhý se zdá přesnější: fikce jsou modely epistemologické, mýty modely ontologické. Neideologický statut fikce (s. 94) však vzbuzuje pochybnost. Kermode tvrdí: „na [Yeatsových eugenických, profašistických vizionářských] názorech [mimo poezii] nezáleží jedině proto, že neměl žádný vliv na ty, kteří by mohli jeho myšlenky podrobit praktické zkoušce“. Znamená to tedy, že fikce nespojené s praktickou důsažností jsou patřičně neškodné? Kermode zřetelně podceňuje ideologický potenciál fikcí, potenciál, který se aktualizuje vlivem na čtenáře nebo jeho „komunitu“. Kermodeovu spornou sterilizaci ideologické moci fikce prozrazuje i to, že u mýtu naopak ideologickou sílu předpokládá samozřejmě; už vzhledem k jeho vlastnímu, kontextovému vymezení fikce a mýtu (mýtus je fikce, jejíž fikční statut není rozpoznán), je však zřejmé, že hranice fikce a ideologie není nepropustná.

Mezi starověkem a postavantgardou

Smysl konců je text čtivý a co do hloubky a šířky nevyrovnaný; Kermodeovo velkoryse rozpjaté pojetí fikce mu umožňuje nacházet souvislosti mezi myšlenkovými světy Řeků, raných křesťanů, alžbětinců nebo modernistů pronikavým i poněkud nonšalatním způsobem. Dobývání smyslu Kermodeovy knihy je tak v jistém smyslu náročné a vyžaduje dávku čtenářovy skepse, odměnou je však možnost doložit způsoby vytváření fikcí mnoha silnými a konkrétními vhledy od Homéra po Robbe-Grilleta, od stoiků po Heisenberga.

Autor je překladatel a literární teoretik.