Mezi textem a oralitou

Walter J. Ong se ve své knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč (1982) snaží postihnout onen pronikavý zásah do struktury vědomí člověka, spočívající v objevu hláskové abecedy a tisku; zatímco pro orálního člověka je kosmos plynoucím světem událostí (v jehož středu stojí on, umbilicus mundi) a slovo je prchavým zvukem – a tedy přítomným činem –, gramotný člověk vnímá slovo i svět jako cosi, co se mu rozprostírá před očima a co je zároveň možné, jako je tomu u textu či moderního atlasu, podrobit zkoumání a zpětné reflexi, cosi, co teprve fixováno získává platnost. Tento přerod „prehistorického“ v historické vědomí je přitom změnou natolik zásadní, že orální mentalita je západní představivosti již téměř nedostupná. Ongova kniha nám tak paradoxně, přes veškerou pozornost věnovanou formám orality, pomáhá lépe pochopit způsoby myšlení člověka vládnoucího (a ovládaného) písmem a tiskem, člověka „Gutenbergovy galaxie“.

Pozdní objev orality

Teoretik řečových forem (a katolický duchovní) Walter Jackson Ong (1912–2003) ve své práci čerpá z poměrně rozsáhlé literatury věnované problematice ústní slovesnosti, rétoriky a orálních tradic a jejich vztahů k vytváření textů a k mentalitám kultur znalých písma, potažmo tisku (Havelock, Parry, Goody). Právě Ongova monografie se však vzhledem k tématu stala knihou zřejmě nejvlivnější, a to především díky ucelenosti koncepce představující přechod od orálních kultur ke kulturám chirografickým, respektive typografickým a také naléhavosti, s níž Ong poukazuje na přehlížení či potlačování orality v západní literární vědě a filosofii. Příkladem této „slepoty“ okcidentální vědy může být paradoxní vztah Platóna k písmu. Tento řecký filosof, ocitající se na historickém přelomu mezi světem orality a světem liter, vyjadřuje vůči psaní výhrady pozoruhodně podobné těm, jež dnes často vyslovujeme proti počítačům: počítače, stejně jako písmo, říká se, škodí paměti, jsou nelidské, nemají schopnost živě reagovat; abstrahující a analytické postupy Platónovy kritiky, a jeho myšlení obecně, tvrdí Ong, jsou však v první řadě umožněny právě technologií písma, která již „zvnitřněla“, tedy stala se sama součástí myšlenkových a argumentačních postupů.

Podobná nevšímavost vůči zásadním rozdílům mezi strukturami orálního a gramotného vědomí a řeči, jakou můžeme sledovat v (post)antické filosofii, charakterizuje i literární vědu; to dokládá Ong na příkladu staletí tradovaných chybných výkladů Iliady a Odysseje, opomíjejících fakt, že tyto eposy jsou písemným záznamem původně ústních vyprávění, a jsou tedy zásadně strukturovány mnemotechnikami a slovními formulemi rapsódů. Západní věda, říká Ong, dosud nereflektuje, jak rozsáhlé důsledky pro struktury vědomí má znalost, respektive neznalost písma, a na všechna slova, ať vyřčená či psaná, automaticky aplikuje vizuální představu značky či znaku (signum, původně ‚prapor‘), představu, která však může vyvstat až se vznikem písma; v tomto bodě se Ongova opozice psaného a mluveného částečně stýká s Derridovou kritikou logocentrismu. Ongovu knihu pak můžeme snadno kontextualizovat vzhledem k jistému paradigmatickému zlomu, který výrazně poznamenává vývoj západních humanitních věd od konce šedesátých let 20. století, změnou vyznačující se postkoloniálním hlediskem, zájmem o kategorii kulturní jinakosti, o „divošské“ či „primitivní“ kultury (kterým Ong říká orální), ale také „smrtí“ autora, zrodem čtenáře a hledáním přesahů mezi texty: obratem k intertextovosti.

Logika konkrétna

Základní teorémy Ongovy koncepce jsou obsaženy v kapitolách Některé psychodynamické vlastnosti orality a Psaní mění strukturu vědomí. V první jmenované kapitole sestavuje Ong vlastnosti orálně versus textově založeného myšlení a vyjadřování do jakýchsi binárních opozic, přičemž na straně orálního myšlení a řeči se ocitá přiřazování, mnohomluvnost, blízkost přirozenému světu, agonistický tón (rétorický duch utkání) či operativně situační myšlení, zatímco na straně kultur písma se uplatňuje podřazování, analýza, odstup, abstraktnost atd. Například rozdíl mezi aditivností a podřazováním je patrný ve dvou anglických verzích Bible, Douayské, která zachovává jistá orální rezidua a je bližší „aditivnímu“ hebrejskému originálu, a New American Bible, která je již produktem typografické kultury; první překládá hebrejské wa nebo we důsledně jako „a“, druhá používá na týchž místech „a“, „když“, „pak“, „zatímco“, „tudíž“. (Podobný rozdíl nalezneme i mezi Kralickou biblí a pozdějšími českými překlady.)

Protiklad abstraktního a situačního myšlení pak dokládá Ong pomocí výzkumů A. R. Luriji, který získával údaje o orálních noetických procesech na základě rozhovorů s negramotnými a pologramotnými lidmi z oblastí Uzbekistánu a Kirgizie. Zatímco lidé znalí písma budou ze skupiny obrázků kladiva, pily, polena, sekyry vyřazovat polena (a uvažovat tedy v kategoriálních pojmech logiky), myšlení orálního člověka bude vždy situační: pilou se dřevo rozřeže na polena, polena se rozštípou sekyrou; nehodí se tedy kladivo. Ong přitom zdůrazňuje, že lidé neznalí písma nejsou „méně inteligentní“ či „nelogičtí“, a vyzdvihuje jejich jinakost i schopnost pozoruhodných myšlenkových a tvůrčích výkonů (viz např. popisy přednesů Eposu o Mwindovi konžského lidového vypravěče Candi Rurekeho). Tyto výkony však nejsou podmíněny možnostmi písma, které znehybňuje a rozmisťuje zvuky v prostoru, umožňuje zpětný pohyb v textu a obecněji analytický rozklad na části, které je možno uspořádávat a nově přeskupovat; vycházejí naopak ze zvukovosti, „niternosti“ mluveného slova, nutnosti mnemotechnik a konvenčního vyjadřování, používání předem daných trsů slov. V Homérovi je Odysseus vždy polyméçtis (lstivý) jednak kvůli metrickému schématu, jednak ale proto, že ustálené formule jsou pro orální vyjadřování nezbytné; v 1. knize Mojžíšově se vypráví, jak „Írad zplodil Mechújáela, Mechújáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha“; příběh, opakování, rytmický pohyb, vyrůstající ze senzibility orálního člověka, podporují mnemotechnické procesy – zachovávají genealogii; seznam či výčet, který by si na témže místě představil gramotný člověk, je plodem kultury typografické.

Slovo jako čin?

Ongova přehledná polarizace textovosti a orality (na jedné straně se postupně shlukuje izolace, odosobnění, analýza, zrak, dělení, smrt, na druhé pak začlenění, socializace, syntéza, sluch, sloučení, život) se vystavuje námitce přílišného zobecnění, nedostatečného zohlednění přechodů či křížení mezi oběma „principy“. Výhrady vyvolává také jejich absolutizace, kdy příliš mnoho historicky vývojových činitelů, určujících pohyb zmiňovaných společností a epoch, je převedeno na dva základní jmenovatele psanosti a mluvenosti. Také obraz vývoje od stavu primární orality přes reziduální oralitu až k vyspělé gramotnosti (se sekundární oralitou rozhlasu a televize) se ve svém celku zdá příliš uspořádaný; vhodnější by zřejmě mnohde bylo psát o napětích mezi světem orálním a textovým, spíše než implikovat jaksi lineární přechod od jednoho k druhému v řetězu příčin a důsledků. Přesto je Ongova kniha svým širokým záběrem nejen skvělým popisem postupné technologizace slova, ale též vynikajícím zdrojem pojmů, příkladů a teorémů, inspirací k reflexi skrytějších vývojových i oborových souvislostí, stejně jako podnětem k uvědomění si principiálního určení našeho vlastního uvažování tím, že je řeč fixována v prostoru.

Otevírání „fixovaného“ textu, snahy o rozšiřování i smývání hranic textů mohou být neseny i nostalgií po netextové, orální kultuře, po možnosti situačně operativního myšlení, slovu jako činu: po světu orality. Ong touto nostalgií netrpí, jeho tón je polemický a kultury mluveného slova neidealizuje. Poukazuje ostatně na to, že touhu zakoušejí i „ti druzí“: touhu po ovládnutí písma a postupů myšlení spjatých s psaním a textualitou. Ongova kniha pak mimo jiné ukazuje, že šťastné prolínání obou kultur není dost dobře možné: na jedné straně stačí ke „kontaminaci“, „umazání se“ písmem jen nepatrná „dávka“ gramotnosti; na straně druhé je oralita v textu vždy samozřejmě jaksi fiktivní. Zároveň se však zdá, že mluvenost není – a ani nemůže být – nenávratně ztracena; orální způsoby myšlení a vyjadřování jsou přítomny v každé, sebevíce textové kultuře i v každém textu.

Autor je anglista a bohemista.