Naše paměť a nedávná minulost

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a jemu podřízený Archiv bezpečnostních složek (ABS) byl podle zákona založen již k 1. srpnu 2007, ale zatím mají obě instituce pouze prozatímního ředitele (Pavla Žáčka), členové rady ústavu dosud nebyli Senátem zvoleni (volba byla původně plánovaná na říjen, nyní se očekává na začátku prosince) a do pravomoci obou institucí dosud nebyly převedeny všechny dokumenty někdejších bezpečnostních složek. K završení tohoto procesu má dojít k 1. únoru příštího roku, kdy by také měli být administrativně převedeni do ústavu a jeho archivu zaměstnanci (plánuje se až 250 osob), kteří dosud pracují s dokumenty na ministerstvu vnitra, ministerstvu obrany a jeho Vojenském zpravodajství, ministerstvu spravedlnosti, v Bezpečnostní informační službě, Úřadu pro zahraniční styky a informace a v Policii České republiky.

V situaci, kdy dosud nejsou zcela vyjasněny personální a organizační otázky nové instituce a navíc do ní neustále proudí nové dokumenty, které z ní v konečném důsledku vytvoří zřejmě nejobsáhlejší archiv podobného typu na světě, je vydání popularizačního časopisu velkým výkonem.

Publikace se snaží svým formátem (časopis je tištěn barevně na křídovém papíře), atraktivním grafickým zpracováním (řada fotografií a reprodukcí) i pestrou strukturou (vedle studií zde nalezneme i rozhovory, portréty, fotografickou přílohu, recenze, zvukovou přílohu na CD atd.) oslovit nejširší publikum se zájmem o nedávnou historii. Tento cíl se jí nepochybně podaří naplnit i navzdory nepříliš vysokému nákladu (3000 kusů) a přestože lze prvnímu číslu vytknout jisté nedostatky. Ty se dají přičítat nejen jistému chvatu při jeho přípravě, ale odrážejí i některá podstatnější rizika, s nimiž se badatelé v nové instituci budou muset vypořádávat dlouhodobě.

Při relativně velkém rozsahu (216 stran) revue čtenáře poněkud zarazí poměrně malý okruh redakce a přispěvatelů. To pochopitelně souvisí s provizorní situací ústavu. I když však vezmeme v úvahu, že autoři měli k dispozici rozsáhlý servisní aparát archivu, jedná se o mimořádný počin. Jenže rychlost, rozsah a význam zpracovaných či publikovaných dokumentů nemohou být jedinými kritérii, podle nichž by měla být popularizační publikace hodnocena. U některých textů jdou tyto kvality na úkor interpretace zkoumaných událostí, a přitom právě v ní by mělo spočívat jádro popularizační práce. Týká se to i studie Pavla Žáčka „Sachergate“: První lustrační aféra. Nesnáze postkomunistické elity se svazky Státní bezpečnosti, která pouze naznačuje odpovědi na některé zásadní otázky: Jaká byla úloha prezidenta Havla při vzniku tzv. fondu Z, obsahujícího spisy některých politiků? Co se s fondem dělo? Mnohé věty, které se o interpretaci pokoušejí, jsou pak zatíženy vágními termíny „politický zájem však požadoval“, „důsledky tohoto vývoje v politické rovině vedly až k medializaci afér Bartončík a Budaj, v rovině věcné k vyloučení operativní dokumentace...“, což následně vede i ke špatné srozumitelnosti.

V některých případech se podepsal na kvalitě redakční práce spěch. Ve studii Tomáše Bursíka Charta 77 očima vězňů v československých vězeňských zařízeních tak čtenář mohl být například ušetřen vycpávkových vět typu „Vše plyne, nic netrvá.“, „Velmi zajímavé je, že...“ a naopak mohl textu třeba přibýt jasnější závěr. Portrét řeholnice Anny Magdaleny Schwarzové zpracovaný Adamem Drdou často střídá využívání různých slovesných časů a falešné introspekce: „Je ,mimo sebe’, otřesená tím, co prožila, a současně šťastná ze svobody, rozhlíží se po fasádách domů a po střechách, načež ji zatknou příslušníci Revolučních gard...“ Podobný styl zřejmě funguje v rozhlasových pořadech Příběhy 20. století, v jejichž rámci byl text připraven. Zde však působí poněkud podivně. Navíc vzniká i přes mimořádný osud hlavní postavy otázka, zda nejde o přílišnou „recyklaci“, když byl již portrét odvysílán v rádiu, rozhovor otištěn v listu Babylon č. 6/2007 a navíc je součástí zvukové přílohy revue.

Pozitivně lze hodnotit bohaté obrazové materiály, které řadu textů v revui doprovázejí. Pomáhají přiblížit atmosféru dobových událostí, usnadňují orientaci ve složitých nebo málo známých tématech a usnadňují jejich pochopení. K tomu dobře poslouží i řada rámečků a tabulek, které přinášejí dobové citáty, nebo krátké portréty zmíněných osobností a institucí. Přínosem je i tablo zachycující členy vedení ministerstva vnitra v letech 1948–1989 či graf zachycující organizační strukturu Hlavní správy kontrarozvědky Státní bezpečnosti (1988–1990). Pachatelé zla tak v přehledné formě získávají pro veřejnost své jméno i tvář.

Zlo je jistě nutné pojmenovat, ale možná ještě důležitější je připomínat ty, kteří se přičinili o jeho opak. To se nové publikaci nepochybně podařilo nejen portréty Jana Bebeše, Anny Magdaleny Schwarzové, rozhovorem se Slavomírem Klabanem a zmínkami o známějších kriticích minulého režimu, ale i objevením těch zapomenutých, jako byli například František Kubíček nebo Vlasta Kálalová, kteří se odvážili v době příšerné kampaně žádat o milost pro Miladu Horákovou.