Zpřítomňování času

Mou snahou je zviditelnit výrazovými prostředky fotografie prastaré stupně vzpomínek, ať už jde o individuální či kolektivní kulturní vzpomínku lidstva. Jde mi o to vrátit se do minulosti a vzpomenout si, odkud pocházíme a jak jsme vůbec vznikli.

Hiroši Sugimoto, 2002

Dnes šedesátiletý Hiroši Sugimoto byl jedním z prvních fotografů, kteří již před desítkami let překročili hranice média a vysvobodili fotografii z bezprostřední závislosti na vnější skutečnosti. Jeho práce už tehdy relativizovaly vžitou pravdu, že fotografie je výřezem z reality, obrazem skutečného světa. Sugimoto tuto konvenci zpochybňuje, aniž by se uchyloval k prostředkům experimentální fotografie nebo digitální manipulace. Desková kamera, s níž od počátku pracuje, pochází z konce 19. století, jeho snímky jsou až na malé výjimky klasickými černobílými otisky.

Tradice a koncept

Sugimoto vyrostl v Tokiu, ale po absolvování tamní univerzity odešel v roce 1972 do Spojených států. Dva roky studoval na Art Center College of Design v Los Angeles a pak se přestěhoval do New Yorku, kde žije a pracuje dodnes.

Jeho vývoj rozhodujícím způsobem předznamenaly dvě situace: na základní škole mu učitel názorně předvedl, jak dopadem světla na citlivý papír vzniká fotografie. „Byl to pro mě zážitek, jako bych ještě jednou prožil překvapení a zkušenosti Niépce, Daguerra a Foxe Talbota,“ vzpomínal autor s odstupem doby. Druhým impulsem bylo setkání s tvorbou a názory minimalisty Donalda Judda, jehož konceptuální práce nazíral očima poučenýma filosofií zenu. Uvědomil si, že pro Judda je tím nejdůležitějším v umění věc jako celek, přesněji řečeno dílo v celkovém kontextu.

V polovině sedmdesátých let došlo k dalšímu rozhodujícímu setkání. Při svých toulkách po newyorském Muzeu historie přírody (Museum of Natural History) narazil Sugimoto na dioramata – za sklem aranžovaná vycpaná zvířata umístěná v umělém rámci simulujícím jejich přirozené krajinné prostředí, tedy na instalace podobné Maroldovu panoramatu v pražské Stromovce. Když nahlédl do těchto vitrín, zjistil, že pozoruje svět, který má všechny kvality vnější skutečnosti. Uvědomil si, že fotografie není jen produktem uměle vytvořeného technického aparátu, ale že existuje odjakživa v naší hlavě jako jeden z vrozených způsobů vnímání. A ten je – podle Sugimota – schopen zastavit čas a vrýt se nesmazatelně do paměti.

Od té doby se Sugimoto nekoncentruje na zachycení reality, ale na motivy, které nelze podržet, které sugerují něco, co neexistuje v reálu nebo co – jako čas – prochází mezi prsty. Jako třeba světlo a stín nebo měnící se hladina moře. Z času vytrženi jsou pro něho také vycpaní dravci ve zmíněných aranžovaných instalacích přírodovědných muzeí či historické osobnosti v kabinetech voskových figurín.

Skutečnost a iluze

Svým způsobem jde Sugimoto proti samotnému principu média: vychází sice z fotografické reprodukce skutečnosti, ale současně ji pomocí oklik znovuvytváří v divákově podvědomí.

Jen zdánlivě paradoxní je, že na kvalitu svých velkoformátových fotografií klade umělec maximální důraz a při zhotovení jejich konečné verze zaměstnává několik retušérů, kteří odstraňují z pozitivů sebemenší chyby. Tento postup v konečné podobě zesiluje účin jeho prací. Přesnost detailu je tu stejným stylistickým prostředkem jako třeba podrobný popis vzpomínek v Proustově románovém eposu Hledání ztraceného času (vzpomeňme kritiky tisíckrát citovanou scénu se sušenkami k čaji!).

Pokusme se rekapitulovat některé cykly fotografií na právě probíhající autorově přehlídce. V cyklu Dioramata se Sugimoto vydal do interiérů luxusních amerických movie theatres, které byly postaveny ve třicátých letech. V liduprázdných sálech postavil kameru na stativ a nechal desku osvětlovat po celou dobu promítání celovečerního filmu. Na těchto panoramatických fotografiích dominuje obrovská bílá plocha filmového plátna, která svým zářením magicky nasvětluje celý sál. Na jejích okrajích rozpoznáme lehký nádech šedé barvy – svědectví o tisícinásobných překrývajících se nepravidelnostech vznikajících při pohybu filmového pásu v projektoru.

V Barvě stínu (Color of shadow), dosud jediné barevné sérii, fotografoval autor v nejrůznějších denních dobách jediný neměnný motiv: stín v rohu bílého pokoje. Zachoval přitom zcela chladný a nepoetický pohled. Změna intenzity světla a kontrastu tmavé a světlé plochy vyvolává obrovské proměny: některé fotografie působí plošně, jiné prostorově, světlo je někdy ostré, jindy difuzní. Rigorózní konceptualismus provedení se zvolna transformuje v hru světel a stínů, která oživuje stěny. Divák zde při delším nazírání fotografií může – podle vlastního temperamentu – zažívat meditativní či dramatické scény, podobně jako u abstraktních pláten Marka Rothka.

Rafinovanou hru s významy představuje série Portréty (Portraits). V Muzeu Madame Tussaudové fotografoval Sugimoto voskové figury známých historických osobností. Nechal se přitom inspirovat obrazy Jana Vermeera, který při jejich vytváření používal metodu camery obscury. Z předpokládaného úhlu pohledu Vermeerových pláten vytvořil černobílé portréty působící jako autentické dobové fotografie z epochy, která fotografii neznala. Tyto snímky dokonale simulují malbu – každý z elementů Sugimotovy kompozice je současně reálný i iluzivní.

Obdobný je soubor Krajiny moře (Seascapes). „Když jsem fotografoval Krajiny moře, snažil jsem se je postihnout tak, jak by je viděli lidé v pravěku. Vzpomínka na moře je něco, co nás provází, když se jako malé děti probouzíme z dlouhého snu,“ říká Sugimoto. Fotografie této série jsou zdánlivě holým, minimalistickým záznamem klidných mořských hladin. Umělec tu dodržuje stejný postup: linie horizontály rozděluje plochu fotografie na dvě identické části – horní světlou a dolní tmavou: kontrasty šedivých odstínů podobně jako archetypální antipody nebe a vody či hmoty a ducha drží svět a s ním i fotografii v lehce neklidné rovnováze.

Analogicky k historickým postupům fotografie koncipoval Sugimoto jednu ze svých nejnovějších sérií – Světelné pole (Lighting Field). Pomocí generátoru vytvářel elektrické blesky, jejichž životnost byla jen několik setin vteřiny. Citlivá fotodeska registrovala zhuštění světelných vláken různé délky a jejich uzly. V mohutných zvětšeninách těchto záznamů neexistuje preferovaná poloha – dají se otáčet všemi směry v souladu s exaktními snímky fyzikálních jevů. Jedná se o fotografii ve stylu abstraktní malby, nebo o pouhý záznam uskutečneného fyzikálního procesu? O fakt, anebo artefakt? I v tomto případě zkoumá Sugimoto meziprostor reality a iluze.

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.