Jsem proti fridatizaci

Cítíte se jako „hvězda“, „celebrita“ nebo „nejdůležitější žena v Mexiku“, jak vás nazývá mexický tisk?

Nejsem hvězda, jsem ženská jako každá jiná. Slova jako „star“ nebo „nejdůležitější žena“ mi připadají jako past na egotisty.

Jak to přišlo, že jste se stala divadelnicí?

Já jsem plachá osoba. Když jsem byla malá, měla jsem strach z dospělých. A teď, když jsem je prokoukla, se jich bojím ještě víc. Divadlo mi vždycky pomáhalo překonat realitu. Studovala jsem na průměrných školách a pak jsem se setkala s úžasným režisérem, který se jmenoval Julio Castillo. A s ním jsem se skutečně rozvinula. Mou největší inspirací vždycky byla křehkost lidské nátury a síla lásky...

Často kritizujete televizi jako chladné médium. Na druhé straně jsou televize, film a video rychlé prostředky komunikace, a to je v globalizovaném světě podstatné. Co znamená pro mexickou společnost divadlo? A co znamená v globalizovaném světě?

Myslím, že dělat divadlo je něco velice zábavného a dívat se na něj je skoro vždycky velice nudné. Dělat film je velice nudné a dívat se na něj bývá velice zábavné. Dělat televizi je velice nudné a dívat se na ni jakbysmet. Divadlo je pro mexickou společnost něco jako nutné zlo. Musí se do něj chodit a tleskat, protože už jste již zkrátka zaplatili lístek. Divadlo v globalizovaném světě je velice prospěšné, hlavně když se nedělá uvnitř, v divadelních budovách, ale na ulici a používá se jako nástroj proti globalizaci a diktatuře peněz.

Velmi mne zaujal popis vaší herecké metody. Čerpáte v ní z mezoamerické kosmogonie a nauky o třech duších. Váš popis na mne působil jako jakási praktika racionálně kontrolovaného šamanismu. Lze to tak nazvat?

Nenazývala bych herectví šamanskou praktikou, i přestože v koncepci starých Mexiků byly věci navzájem velmi propojené. Ale nakonec i na Západě jsou herci možná tak trochu šamani. Já čerpám z mezoamerického dědictví a používám ho ve své práci. Jsem míšenka s akcidentálním, pardon, okcidentálním vzděláním, takže se můžu sebevíc snažit čerpat z jiné kosmovize, a stejně dospěji sotva k nějakému slabému tušení. Od chvíle, kdy jsem se začala zaobírat starým Mexikem, jsem objevila spoustu věcí, ale je pro mě čím dál těžší vysvětlit je „západním“ způsobem. Jsou ovšem bezpochyby použitelné v běžné práci a přenosné do mých dílen kabaretu.

Vaše tvorba vždy vychází ze sociálního gesta a politických obsahů. Co pro vás znamená estetická funkce, která uměleckou tvorbu vždy provází?

Estetika je motorem pro tvorbu. Z uměleckého díla dělá to, co je, dává mu smysl. Krásu také považuji za důležitou – je esencí poezie a je podstatná pro harmonii života.

Podle posledních zpráv se situace ve vzbouřené Oaxace zklidnila. Vy sama jste se aktivně zapojila do tamních událostí. Jak vidíte situaci v Oaxace teď, s malým odstupem?

Momentální situace v Mexiku je katastrofická, došlo k obrovskému podvodu, přišli jsme o možnost získat demokratickou vládu a žijeme v simulované demokracii řízené mafií, která už před spoustou let unesla naši zemi. Oaxaca se nezklidnila ani trochu, dochází tam k brutálnímu porušování lidských práv a zdá se, že se situace ještě zhoršuje.

V jednom mexickém deníku jste hovořila o událostech v Oaxace a spojila jste korupci v tomto mexickém regionu s politikou USA. Chcete naznačit, že snad mají USA nějakým způsobem prsty v údajném falšování prezidentských voleb v Mexiku?

Spojené státy jsou namočené jak ve volebním podvodu, tak ve všem, co se Mexika týká. A jestli na tom nejsme jako Portoriko, tak jen díky tomu, že nás chrání náš původ zakořeněný v indiánské kultuře.

Natolik je podle vás Mexiko provincií USA?

Vláda USA by chtěla, abychom byli jejich provincií. Ale – jak říkám – nepodařilo se jim dobýt naši kulturu. V Mexiku spousta lidí této kolonizaci odolává.

V souvislosti s Oaxakou a ve své one-woman-show Kukuřice se zmiňujete také o dalším mexickém politickém problému: pěstování geneticky modifikované kukuřice…

Pěstování transgeneticky modifikované kukuřice se bohužel skutečně prokázalo v Oaxace, Pueble a dalších mexických státech. Porušují se zde normy, které chrání naši zemi.

Jaké důsledky to může mít pro běžného Mexičana?

Největším skandálem v Mexiku je teď zvýšení cen tortill, které jsou základní součástí jídelníčku obyčejných Mexičanů. Je to důsledek bludné mexické ekonomické politiky. Ve státě Oaxaca, stejně jako i ve zbytku naší země, ničí naši kukuřici, podstatu naší kultury, naší identity a základní součást výživy venkovských lidí. Více než jeden milion Oaxačanů žije v USA, kde jsou zneužíváni, jedná se s nimi jako s občany druhé kategorie a jsou zbaveni jakýchkoli práv. Byli donuceni opustit své domovy a komunity, protože byla zničena jejich kukuřice. Začal s tím TLCAN a potom přišly kukuřičné odrůdy Monsanto.

Jak je možné, že po slibných volbách v roce 2000 se Mexiko zkorumpovalo ještě více než za sedmdesát let vlády Revoluční institucionalizované strany (PRI)?

Volby v roce 2000 nikdy nebyly slibné, vždy jsme věděli, že jediné, co je horší než PRI, je pravicová Strana národní akce – a také nám to ukázali právě teď, když se nový šéf mafie Calderón snaží zavést policejní stát a udržet se u moci prostřednictvím armády a zkorumpovaných masmédií.

Právě v těchto dnech ze všech zpravodajských stanic slyšíme projev prezidenta Bushe o jeho nové strategii pro válku v Iráku. Tematika globální politiky a kritika USA se objevuje i ve vašich divadelních produkcích. Co byste udělala, kdybyste se teď stala prezidentkou Spojených států mexických nebo prezidentkou Spojených států amerických?

Kdybych se stala mexickou prezidentkou, přerušila bych jakékoli vztahy s USA, a kdybych se stala prezidentkou USA, poprosila bych svět o odpuštění, vrátila bych území uloupené Mexiku, skončila bych válku v Iráku, vynulovala bych dluhy chudých zemí, zavřela bych všechny Disneylandy, zahájila bych národní kampaň za účelem hledání nového jména pro USA a zakázala bych muzikály.

U nás je velmi slavná mexická malířka Frida Kahlo. Vy jste ji však nazvala „Barbie Latinské Ameriky“. Ale kdybych chtěla přiblížit čtenářům váš vzhled – vaše fyzično, styl oblékání, mluvu, gesta – možná bych si na pomoc vzala právě Fridu.

Ti, kdo kšeftují s životem Fridy Kahlo, se ji pokusili proměnit v určitý druh latinskoamerické Barbie, jak už jsem řekla. Ne že jí skutečně je. Já Fridino dílo i život hodně obdivuji, ale už ne to, co bychom mohli nazvat fridatizace.

Další, čím je Mexiko v Evropě známé, jsou zapatisté. Když jsem byla v roce 2000 v Mexiku, potkala jsem dámu z hlavního města, evidentně ze střední třídy, která se namísto na dovolenou do luxusního letoviska vypravila hledat subcomandanta Marcose do chiapaských pralesů. Jeho fotografie jí sloužila jako jakýsi fetiš. Souhlasíte se zapatistickou taktikou a cíli? Není Marcos také tak trochu „Kenem Latinské Ameriky“?

O zapatistickém hnutí si myslím, že je to jedna z nejlepších věcí, které se v Mexiku za posledních sedmdesát let staly. Myslím, že zapatismus je legitimní hnutí s výjimečnými lidmi a že subcomandante je jen mostem mezi indiánským světem a Západem. Nepřikládám mu moc důležitosti, jeho role je sice obdivuhodná, ale poslední dobou mi připadá trochu dezorientovaný. Je tu ale více hnutí odporu, která v zemi operují: Appo nebo hnutí Lopezobradorista například. V současné krizi doufám, že se všechna tato hnutí spojí, aby svrhla ultrapravici.