V lednu navštívila Prahu již podruhé chicagská experimentální skupina Goat Island. Tentokrát se zprávou, že po dvaceti letech fungování ukončuje činnost a na říjen 2007 chystá závěrečnou premiéru. V průběhu jejich třítýdenního pobývání v divadle Alfred ve dvoře proběhly herecké workshopy i prezentace rozpracované inscenace. Goat Island totiž připravuje každý projekt minimálně dva roky a v různých etapách zkoušení jej prověřuje při veřejných uvedeních doma i v zahraničí. Nabídka souboru pak vrcholila představením “Kdy pokvetou zářijové růže? Včerejší večer byla jen komedie.”
Jak je u skupiny zvykem, viděli jsme čistě herecké divadlo bez scénografie, s minimem rekvizit a jednoduchým svícením. Expresivně deklamovaná slova, groteskní pohyby, prudké skoky, okamžiky v tichu a bez hnutí... Zprvu je těžké nacházet souvislosti, přestože aktéři u každé repliky či gesta evidentně přesně chápou jejich smysl. Divák je však odsouzený do role němého svědka neznámých a neobjasněných dějů, pokud se neorientuje ve spleti odkazů na různé filmy, písničky, básně i filosofické statě, které režisérka Lin Hixsonová neváhá využívat.
V Zářijových růžích se skupina zabývá tématem pokaženého světa a schopností člověka napravovat jej. Objevují se narážky na francouzskou filosofku Simonu Weillovou, rumunského básníka Paula Celana či filmovou star Lillian Gishovou – osobnosti 20. století, o nichž máme nanejvýš mlhavý pojem. Ústředním motivem dvouhodinového představení je jakási (nepodařená) narozeninová party, již herci jenom připomínají za pomoci groteskních, rádoby veselých tanečků. Jako hlavní pramen jim slouží prvotina rakouského dramatika Thomase Bernharda Slavnost pro Borise, v níž se odehrává večírek beznohých mrzáků. Řada použitých prvků pochází právě odtud: papundeklové berle, skrývání nohou, popis nočních můr.
Fenomén světanápravy vedl soubor k svérázným rozhodnutím: vždy ve dvou večerech po sobě uvádí dvě verze inscenace s odlišným scénosledem. Ve společné úvodní části se herci omlouvají, že se jim někam ztratil začátek. Ten se „objeví“ až na konci a stejně se nezdaří: herečka Litó Walkeyová sice předvede efektní choreografii, ale nikdo jí k tomu nepustí hudbu. Každý herec pracuje se svým vlastním slovníkem pohybů („personal vocabulary of movement“), vzniklým zřejmě z improvizací během zkoušek, z nichž skládá striktně dodržovanou pohybovou partituru. Kódy potřebné pro úplné porozumění jsou opět známy jen samotným performerům. Herecký přístup připomíná různé pokusy, jaké v šedesátých či sedmdesátých letech podnikaly osobnosti typu Jerzyho Grotowského či Petera Brooka. Jenomže oni usilovali o nejzákladnější výraz, sdělný bez ohledu na jazyk či civilizační zázemí. Hixsonová žádá od svého publika naopak neobyčejně široké kulturní povědomí. Pokud je divák připravený (výhodou bylo předchozí zhlédnutí rozpracovaného představení) a pokorně přijímá nedostatečnou obeznámenost se „zdrojovými kódy“, může si užít intelektuální detektivku i hereckou koncentraci u nás stále ještě nevídanou. Jinak jej čeká frustrace či dokonce hněv. Produkce skupiny se spíše než běžnému divadlu blíží experimentálním výtvarným akcím či koncertům vážné hudby.
Jiří Adámek, Praha