Letos je tomu čtyřicet let, co na rádiu BBC spustil redaktor a „diskžokej“ John Peel své Sessions. Časem se z nich stala instituce zásadní pro muzikanty, posluchače i pro samotné rádio. Peel přiváděl do studia nezavedené a progresivní muzikanty, natočil s nimi tři čtyři písně a pak vysílal. Někdy si vybral debutující mladíčky; občas jim pomohl nastartovat kariéru, o mnoha jeho oblíbencích už později nikdo neslyšel. Jindy vytáhl do studia třeba už poosmé kohosi dávno zavedeného, jemuž se ale jakoby chtěl postavit do cesty – jako by cítil, že nahráváním může zprostředkovat impuls, který u muzikantů něco spustí. Veřejnoprávního, ve skutečnosti šťastně neřízeného producenta, který měl doma desky v policích i na záchodě, muzikanti milovali: PJ Harvey, New Order nebo Pulp to ve sleevenotech a rozhovorech mnohokrát potvrdili. „Byl to obyčejný chlap, který neobyčejně miloval hudbu,“ řekl o něm Jarvis Cocker.
Peel, rodák z Liverpoolu, v šedesátých letech pracoval v amerických rádiích. Když se v roce 1967 vrátil do Británie, beatový a drogový „swinging London“ byl v plném proudu. Na BBC věděli, že nechtějí přestat vysílat taneční hudbu, ale také cítili, že dny konzervativních moderátorů, kteří ve výslovnosti dvakrát podtrhnou příjmení, jsou sečteny. Peel v té době vysílal na pirátském Rádiu London, jeden čas z lodi ukotvené na moři: svůj pořad pojmenoval The Perfumed Garden podle erotické novely. Skutečný přelom však nastal v tom, že nevysílal hitparádovou hudbu, nýbrž sahal po podzemních objevech (Tyrannosaurus Rex, Captain Beefheart, John Fahey, Fairport Convention) a občas pustil lidem celé album. To bylo na BBC absolutně zakázáno. Přesto projevili zájem o diskžokeje, který si i později vychutnával každou možnost porušit vnitřní pravidla rozhlasového vysílání.
Jeho kolegové byli často spíkři se stylizací „loud and crazy“. Peel byl oproti nim měkčí a tišší, ne pomalý, ale s odvahou k nádechu, během nějž přijde myšlenka nebo obraz. Povzbuzoval posluchače, ať telefonují a píší své názory, dokázal navodit intimní pocit, že mluví právě k nim.
K Sessions byl vlastně donucen okolnostmi. Podle britských odborů se v rádiu nesměl překročit určený „needle time“, doba přehrávání gramofonových desek. Autoři pořadů si tak mohli zvolit – doplnit hudbu slovem, anebo nechat hrát muzikanty živě, což bylo pochopitelně v podtextu odborářského nařízení. Mnozí tomu nechtěli věřit, ale Peel si vybíral účastníky opravdu nezávisle. Na počátku ještě stihl natočit (brzy zešílevšího) zakladatele Pink Floyd Syda Barretta, na počátku osmdesátých let už jeho eklektický vkus servíroval posluchačům vedle sebe punk, raný hip-hop od Grandmastera Flashe, britské reggae UB 40, angažované songy Roberta Wyatta, německé Bauhaus nebo kytarovou scénu v čele s New Order. Někteří se k Peelovi vraceli po léta a dekády: The Fall natočili dvaatřicet setů, básník a písničkář Ivor Cutler dvacet, The Wedding Present šestnáct, stejně jako skotská kytarovka The Delgados. V úctyhodném seznamu (několikanásobně uloženém na internetu, nemluvě o pirátsky sdílených bohatých archivech) nechybějí v oddíle nejpovedenějších sessions Led Zeppelin, Pink Floyd, Jimi Hendrix, Bob Marley, The Smiths, Nirvana, Pulp a The White Stripes. Věhlasná je u nás „česká epizoda“, tedy účast kapel Ecstasy of St. Theresa a Here, obou v roce 1993.
Přijímal proměny doby, ale byl příliš osobní a svobodný na to, aby přijímal jaksi to, co se očekává. „Někdo se mi snažil vysvětlit,“ řekl jednou, „že kompakty jsou lepší než vinyl, protože na nich není žádný povrchový šum. Poslouchej, příteli, řekl jsem mu, život ale má povrchový šum.“
Peel zemřel v roce 2004, na pracovních prázdninách v Peru ho zasáhla srdeční příhoda. V rádiu předtím o své smrti vtipkoval: „Vždycky jsem si představoval, že narazím zezadu do kamionu, když budu za jízdy luštit popisku na kazetě, a že lidi řeknou – takhle si to přál. Tak prosím vás – takhle bych si to nepřál.“ Do roka po jeho smrti vydala vdova Sheena Peelův vlastní životopis. BBC ho připomněla dokumentem věnovaným nikoli osobě, ale příznačně samotné hudbě: Peelově krabici se sto pětačtyřiceti nejmilejšími singly, připravenými kdykoli k okamžitému použití či k záchraně v případě požáru. I po Peelově odchodu lidé spontánně pokračují v každoročním sestavování Festive 50, žebříčku nikoli výročních nahrávek, ale všech oblíbených, třeba i dávných. Zas a znovu se tak prostřednictvím písní dává poznat něco z ducha doby.
Jak uplývá čas od Peelova odchodu, vidíme, že doba moc nepřeje zjevení nového garanta hudby v největších médiích. Můžeme se dohadovat, zda byl Peel pozitivně šílená, své věci oddaná osobnost. To jistě byl, ale také se šťastně strefil do epochy, která ho nechala pracovat, konkrétně natočit čtyři tisíce Sessions s více než dvěma tisíci tvůrci. Nechci chmurně předpovídat, že ty časy jsou už pryč. Jen se mi nedaří uvidět, v jaké proměně se k nám fenomén Peel v budoucnu vrátí.
Autor je hudební publicista.