Hudební nástroj Titanic

Nevím, jestli lze název skladby The Sinking of The Titanic přeložit jako Potápění Titaniku. Ale právě tenhle nedokonavý pohyb, klesání ke dnu, zpřítomňuje hudební dílo, které britský skladatel Gavin Bryars napsal v roce 1969. Nyní ho nahrál v nové verzi na objednávku Benátského bienále.

Bryars vycházel z důkladného průzkumu události, havárie „nepotopitelného“ luxusního plavidla, které v severním Atlantiku narazilo 14. dubna 1912 na ledovec. Titanic šel ke dnu necelé tři hodiny, od 23.40 do 2.20 v noci. Jen 711 pasažérů z celkového počtu 2201 dorazilo do cíle plavby, tedy do New Yorku. Přežil i telegrafista Harold Bride, který do dobových New York Times napsal toto:

„A hudebníci pořád hráli. Zdálo se mi, že už se neubrání pádu. Pak začali hrát žalm Podzim. Plaval jsem, co mi síly stačily. Byl jsem asi na padesát metrů daleko, když se Titanic, obrácený přídí do vody a se zádí trčící do vzduchu, začal zvolna ukládat pod hladinu... To, že kapela nepřestávala hrát, bylo šlechetné a impozantní... Naposledy jsem kapelu zahlédl, když jsem ploval v moři se záchranným pásem: pořád setrvávala na palubě a hrála Podzim. Neumím si představit, jak je to možné. Dvě věci se mi nejvíc vryly do paměti: kapela a to, jak vrchní telegrafista Phillips nepřestával vysílat ani poté, co mu kapitán řekl, ať se hledí postarat o vlastní život.“

Poslední melodie, znějící podle faktických svědectví z Titaniku, se stala základem Bryarsovy skladby. Hudba prochází různými stavy, jako by se nořila do podmořského místa posledního odpočinku. Halí se do echa, podléhá odchylkám, „strop hladiny“ ji jako deka filtruje a zbavuje určitých frekvencí. Voda je navíc svébytné akustické prostředí. Bryars nenechá na konci hudbu utichnout: představuje si, že orchestr pod vodou pokračuje v nekonečném koncertu, neustále modulovaném vodní hlubinou.

V kauze Titanic i v její ozvěně skrze Gavina Bryarse hraje významnou roli Ital Guglielmo Marconi. Když zmíněný telegrafista Bride dorazil zdráv do New Yorku, Marconi ho běžel přivítat na palubu: záchrana Titaniku byla první velkou akcí, při níž zásadně pomohl bezdrátový přenos signálu (zkušební odtelegrafování písmene „S“ přes moře se uskutečnilo jen o deset let dříve!). S Bryarsovým konceptem ladí přesvědčení, jehož Marconi k stáru nabyl, totiž že zvuky, které jednou zazní, se nikdy úplně neztrácejí. Marconi doufal, že jednou vyvine přístroje tak citlivé, že mu umožní zaslechnout doznívání Kristova kázání na hoře.

Bryarsův lyrický minimalismus, opakování proměňované neustálým „utápěním“ zvuku, se za léta po vzniku stěhovalo různými kontexty. Dnes má půvab jako akustická simulace čehosi, co by asi exaktněji (a tedy sušeji) umělo digitální prostředí. Posluchači elektroniky možná řeknou, že Bryars místy zní jako Boards of Canada, lidé od soudobé hudby spíš promluví o spektrální metodě. Novou verzi skladby Bryars vytvořil spolu s gramofonistou Philipem Jeckem: praskot jeho vinylů tu pokrývá celý obraz tenkou vrstvou prachu, odkazuje vyprávění historii. Dává mu antikvární nostalgii: tenhle mýtus, říká, patří k médiu, z něhož si neumíme všechno přeložit do dnešních pojmů. Italský soubor Alter Ego, který tu hraje, spolupracuje jindy se skupinami Pan Sonic nebo Matmos.

Potopení Titaniku se vždycky hodí coby obraz selhavší modernity. Ale Bryarsovo Potápění Titaniku nemyslí tolik na pád civilizace: neutichající telegraf hudby tu směřuje do náruče vodního živlu jako do kolébky-hrobu, živé se tu slévá se živým. Snad právě tahle pokorná orgie přivedla The Sinking of The Titanic k londýnskému Touch Music, vydavatelství, které se tolik věnuje zvuku Země, krajin, biotopů a klimatu. Bryars do kontextu terénních zvukových dokumentů přispěl spřízněnou fikcí.

Autor je hudební publicista.