Každoroční přehlídka francouzského filmu se letos rozrostla do úctyhodných rozměrů. Z tiskové konference bylo zřejmé, že v realizačním týmu panuje uspokojení, dané i tím, že návštěvnost se oproti minulému roku zvýšila o 37 procent (tedy na více než patnáct tisíc diváků). Ovšem který filmový festival v Česku letos nehlásil narůst filmů nebo diváků? Pokud se podíváme na uplynulé ročníky, mělo by nadšení poněkud ochladnout.
Prioritou organizátorů v uplynulých pěti letech bylo podporovat nákup francouzských filmů do našich kin. Letos se ukázalo, že toto úsilí bohužel k ničemu nevedlo. V roce 2003 byla speciální sekce tvořena osmi předpremiérami, v roce 2004 jich bylo pět, v roce 2005 už jen tři, vloni znovu pět a letos zase tři. Idea to byla hezká, ale tudy evidentně cesta nevede. Řekněme, že tento fakt ještě není tou zásadní vadou na kráse.
Nenápadný půvab kýče
Spíše se zdá, že honba za čísly a rádoby originálními programovými nápady nekompromisně vytěsňuje kvalitu. Přestože ta je do značné míry subjektivním měřítkem, jen těžko se lze ubránit pocitu, že jsme čím dál častěji svědky předhazování pofiderních drobtů českému publiku, které je sice shovívavé, ale ne hloupé. V roce 2002 bylo na programu „pouze“ jedenáct snímků, pod nimiž byli ovšem podepsáni autoři jako Werner Schroeter, François Dupeyron, Abdel Kechiche, Abbás Kiarostámí, Jacques Audiard nebo Elia Suleiman. V posledních letech převažují v nejlepším případě dobří řemeslníci. Je škoda, že země s tak bohatou filmovou historií se nám nesnaží předat něco ze své cinefilní zkušenosti a spíše nás zahlcuje druhořadou produkcí. U některých filmů jde o brak toho nejhrubšího zrna (např. Vosí hnízdo, Mladí, krásní a zkažení, Okrsek 13 nebo Agent 117). Kdyby šlo alespoň o projekce titulů, které u nás nelze vidět, nicméně letos se stejně jako loni a předloni promítaly také snímky, které si můžeme obstarat v každé půjčovně.
Poněkud absurdně nám byla letos nabídnuta noc s Pierrem Richardem alias DVD projekce děl, které v uplynulých měsících vycházely jako příloha týdeníku TV Duel. Nově zavedená soutěž o cenu diváků byla ohodnocena deseti tisíci eur (vyhrál snímek Molière, který lze doporučit studentům estetiky jako prvotřídního zástupce nově vzniklého žánru francouzského filmového kýče). Pokud Francouzské velvyslanectví disponuje tak rozsáhlými finančními prostředky, je škoda, že nezainvestovalo do smysluplnějšího počinu. Zmiňovanou částku dostane distributor, který se rozhodne vítězný snímek koupit do české distribuce, a věřte, že jde o sumu velkorysou. (Kdybych měl čas, tak si založím vlastní distribuční společnost a hned se o onu částku ucházím, protože ztráta je i při minimální návštěvnosti už předem pokryta.)
Z celkového počtu šestačtyřiceti filmů v programu jich pouze čtrnáct bylo uvedeno v premiéře. Vychvalovat Buńuelův opus Nenápadný půvab buržoazie by bylo házením hrachu na zeď. Animovaný snímek Persepolis rozjitří každé protiamericky naladěné srdíčko, avšak alespoň vyzařuje upřímný záměr i rozhořčení zároveň. Jacques Rivette (Nesahejte na sekeru) je téměř vždy zárukou kvality pro kategorii náročného diváka, zatímco Rozpolcená dívka Clauda Chabrola dokazuje, že bývalý souputník nové vlny je nenávratně za svým tvůrčím zenitem. Příjemným zpestřením byla sekce Legendy francouzského filmu, kde dramaturgie vsadila na osvědčenou kvalitu – viz Rohmerovo Klářino koleno (na festivalu pod záhadně infantilním názvem Kolínko slečny Claire), Stará puška Roberta Enrika a Svědek Clauda Millera. Filmy byly uvedeny v souvislosti s „odchody z filmového světa“ (viz TZ festivalu) Jeana-Clauda Brialyho, Philippa Noireta a Michela Serraulta.
Pachuť v ústech
Kvůli tomu ovšem není třeba zakládat festival francouzského filmu. Stejně jako to nemůže být záminka pro uvedení osmadvaceti titulů, které jsou již dávno na programech kin nebo jsou přikládány jako bonus k levným časopisům. Kdyby takto někdo koncipoval festival ve Francii, přinejmenším by se zesměšnil. U nás se může organizátor zaštítit sekcí Výběr české filmové kritiky, která „nabízí filmy renomovaných českých filmových novinářů“ (sic!). Asi by bylo dobré, kdyby si na Francouzském velvyslanectví ujasnili pojem filmová kritika – a literatura ve francouzštině k tomuto tématu je bohatá. Země, kde vychází několik desítek filmových periodik a která se může chlubit nejuznávanějšími kapacitami v oboru, vydává u nás za filmové kritiky novináře, kteří o filmu vůbec nepíší, anebo jen okrajově. Tento přístup smrdí polistopadovým soucitem ve stylu: Vždyť ti chudáci z Východu mohou být rádi, že tam mají na co koukat.
Vlastně ani nevadí ono protežování mediálních partnerů pod rouškou exkluzivní sekce, spíše to lze cítit jako plivnutí do tváře českých publicistů, kteří se filmu věnují systematicky a seriózně. Pak mne už ani nepřekvapilo, když šéfredaktorka časopisu Cinema Iva Hejlíčková při úvodu „svého“ filmu Nejlepší přítel několikrát zopakovala, že si „ten film jako divák fakt užila“, a Patrice Leconte je pro ni evidentně velmi intelektuální režisér (přitom jde především o tvůrce kultovních komedií). Tomáš Baldýnský z časopisu Reflex si myslí, že jím vybraný film Mezi dospělými je úplným opakem toho, co se ve Francii točí, což je poněkud faux pas, protože právě takových levných a dějově minimalistických snímků se tam točí dost. Ani Mirka Spáčilová z MF Dnes neřekla divákům mnoho o francouzském filmu, jen se při úvodu k Persepolis vyznala ze svého obdivu k umělecké ředitelce karlovarského festivalu Evě Zaoralové. Zmiňuji se o těchto detailech proto, že bych čekal od exkluzivních úvodů alespoň trefné postřehy týkající se francouzské kinematografie. Možná bychom se příště mohli dočkat nějakého výběru francouzské filmové kritiky. Zatím zůstává jen hořká pachuť v ústech.
Připadá mi zbytečné rozepisovat se o jednotlivých dílech, protože z jedenatřiceti snímků, které jsem viděl, bych většinu nedoporučil ani svému největšímu nepříteli. Přehlídka lacinosti a špatného vkusu letos nebrala konce. Je neuvěřitelné, že francouzští daňoví poplatníci mohou spolufinancovat akci takového typu. Příště by stačilo udělat výběr z programu Francouzského institutu za uplynulý rok a hned se by celková kvalita zvedla. Diváků by určitě přišlo zase o něco víc a výsledek by byl stejný – vlk by se nažral a koza zůstala celá.
V tiskové zprávě organizátoři prohlásili, že se buď mohli ohlédnout za uplynulým desetiletím nebo vsadit ještě více než kdy jindy na budoucnost. A prý se vydali tou druhou cestou. Optikou právě proběhnuvšího ročníku se chce říct, že udělali špatně. Kdyby raději v Praze uspořádali akci ve stylu některého z osvědčených francouzských filmových festivalů, které jim pořád můžeme jen závidět…
Autor je festivalový dramaturg.