Špatný sluch pro cizí jména

Mrtvorozená

Michael Stavarič

Vzpomínám si, jak jednoho dne stála matka u mojí postele a říkala, že to pochopím, jednou, až budu velká. Dřímala jsem, otec právě chystal snídani, venku svítilo slunce, z dálky zaznívaly kostelní zvony. Nevím, jestli měla tehdy pravdu, člověk toho spoustu nechápe, ani později, když vyroste.

Pane doktore, moje matka, všechno vám o matce povím. Greta Frankensteinová, 52 let, váha 57 kilo, narozena v Horním Rakousku, kdesi mezi kopci, ve vsi, na kterou si dneska už ani nevzpomene. Hnědé vlasy, zelené oči, štíhlé paže, hezká pánev, silné nohy, dvě jizvy nad srdcem, další na zádech, jenže ta není vidět. Greta vyrůstala na statku, musela dojit krávy, krmit kozy, prasata, o tom ale nerada mluví, matka vlastně vůbec nemluví ráda. To málo vím od otce, ale někdy si myslím, že si to taky vymyslel jenom proto, aby měla aspoň nějakou minulost, zdání identity, něco, čeho se dá zachytit. Pane doktore, mojí matce by terapie prospěla, ale vždyť víte, na venkově je to prostě tak: podivnost, paní, pole, svatba, děcko, obec. Lidi vykládají a vykládají, že je matka těhotná, s kým, s ním, s někým jiným, on jen kouká, chudák, Mühlbergrovic Sepp, co mu přitom asi táhlo hlavou.

Můj otec, lidi mu říkají Sepp, sousedé Josef, Greta mu říká Jos, a přitom úplně zbytečně protahuje „o“. Seznam: zedník, řemeslník, truhlář, o moc víc toho není, víc není potřeba vědět. Otec je dělník, rukama se umí všeho chopit, všechno opracovat, tvarovat, jen pro mámu, jenže to nestačilo, byla příliš tvrdá. Pane doktore, víte, jaké to je, bylo, s mojí matkou? Každé ráno vstát, obléknout se, nasnídat se, loudat se do školy, vedle matky, která mě vodívala až před dveře, i později, když jsem byla větší, už dost stará. Říkají mi maminčin mazánek, Greta, stříhá mi vlasy moc nakrátko, obléká mě, šatí. Kalhoty, kalhoty, svetr, vesta, trička, všechno v šedé, černé, hnědé barvě, většinu z toho šije sama, holky ze třídy říkají, že jsem ošklivá, ošklivá, vypadám jako kluk, jsem vyzáblá a až moc mlčenlivá.

Holčičko, vzpomenu si teď, vzpomeň si, přesně, jak bylo ve škole? Matka vaří, chce vědět, jak se mi daří, jestli to jde, nic moc, mámo (důraz kladu na „em“, nikoli na „á“), jsem unavená, domácí úkoly, udělám je později, ne, nejsem nemocná, ne jako jindy. Spát, spát odpoledne, Greta jde kolem, úplně potichu, pohybuje se jako kočka, jen příst ji člověk neslyší. Hodně spím, spím ráda, pohybuje se nehlučně, dívá se po mně, pevně zavírám oči.

Jednou, to jsem šla s matkou plavat, neuměla jsem plavat. Matka plavala jako ryba. Je pohyblivá, ohebná, když se ponoří, umí vzduch zadržet déle než všichni, které znám, aspoň tenkrát to tak bylo. Holčičko, říká, budu tě učit plavat, každý den v létě, dokud se to nenaučíš. My, ona, já, jdeme k rybníku, v létě, o velkých prázdninách, je dusno a horko. Ve třídě, tam ještě nikdo plavat neumí, matka si myslí, že určitě budu první. Nejdřív ležíme na louce, potom ležíme na mělčině, u břehu, žáby kvákají, smrdí to řasami, matka voní levandulí, spolkne vodoměrku, připadám si, jako bych se právě narodila. Matka mě táhne hlouběji, ukazuje, jak pohybovat rukama, nohama, co je to koordinace, nerozumím tomu, ale zní to kromobyčejně chytře, matka a její hrubý hlas. Táhne mě dál a dál, drží mě, dává mi prs, ryby mi okusují prsty na nohou, plaveme doprostřed rybníka, jen slunce nás sleduje, nad námi, poslouchá na slovo. Holčičko, říká matka, neboj se, bojíš se, proč, matko? Greta pouští, mě, sebe, mě, jeho, nás, já klesám, klesám ke dnu, mlátím křídly, nad sebou, matčiny nohy, jak stojí ve vodě, kousek zeleného rákosí. Klesám stále níž, úplně dolů, mezi kapry, líny, úhoře, kteří se taky pohybují líně, trochu ke straně, ryby, které jsou tak ploché. Matka se zanoří, ponoří do hlubiny, odstrčí ryby, poklekne přede mě, na dno, tady jsem obě, já, ona, nad námi mdlé slunce. Neboj se, holčičko, dýchej, dýchej, nedej se vodou rušit, dýchej, dokud se nepřestaneš bát, až se nebudeš bát ani trochu. Později, táhne mě s sebou nahoru, pod slunce, připadá mi to, jako bych byla docela malinká, zranitelná. Dál, pořád dál, ke břehu, položí mě na louku, na louce, sedí klouče, klouče.

Pane doktore, takhle mě matka naučila plavat, chcete se ještě na něco zeptat?

Z německého originálu Stillborn, vydaného nakladatelstvím Residenz v Salcburku roku 2006, přeložil Tomáš Dimter. Kniha vyjde v nakladatelství Labyrint.

Jazyky andělů

Dimitré Dinev

A tak Mladen v rodném městě rychle ukončil všechny známosti kromě jediné. Jmenovala se Izabela a vykonávala profesi, která byla v přímém rozporu s reálným socialismem, přesto šlo o profesi velice reálnou a zároveň velmi sociální. Izabela byla prostitutkou. A toto povolání bylo nejpřísněji zakázáno. Směla existovat pouze jediná podoba reálného socialismu a žádná jiná. Všechny ostatní byly považovány za negativní jevy společnosti a bylo nutné je co nejrychleji přeměnit v jevy pozitivní. Ženy jako soudružka Izabela posílala strana do odlehlých, řídce osídlených oblastí, hlavně do oblasti Strandža – Sakar, kde je v okolí nikdo neznal, dala jim novou řádnou práci a pokoušela se je převychovat, aby je posléze získala pro společnou a nejdůležitější věc, jíž je budování komunismu. Mladen s touto stranickou iniciativou plně souhlasil, pouze v případě Izabely byl jiného názoru. Nechtěl, aby také ona najednou odjela do Strandži nebo do Sakaru. Komunismus se podaří vybudovat i bez ní. Ale on, Mladen, bez ní nedokáže hovořit na stranických schůzích o budování komunismu tak uvolněně a přesvědčivě. Ne že by se bez ní neobešel, ale proč by měl. On byl teď soudruh Mladenov a chtěl si užívat života.

Navštěvoval Izabelu nepravidelně. Nejčastěji před důležitými stranickými schůzemi. Izabela byla mnohem diskrétnější, mnohem chytřejší a bylo na ni mnohem větší spolehnutí než na většinu lidí, které Mladen znal. Nemusel se obávat o svou pověst, a dokud se nemusel obávat on, nemusela se obávat ani ona. Takže proč by se jí měl vzdát? Naopak, ona byla přesně tou správnou osobou, když potřeboval pomoc. Někdy si u ní dokonce nacvičoval svoje projevy a velice vážně naslouchal jejím kritickým připomínkám. Vzal na vědomí, že slova jako marxismus a leninismus neznějí právě eroticky a cituplně, jenomže právě ta nemohl vypustit ani za ně najít náhradu, jako to dělával u mnohých jiných. Po některých vydařených projevech pak ti dva sténali tak hlasitě, jako by je zachvátily plameny velké světové revoluce, která sílila a sílila a sílila, až zvítězila a všechno pozřela. Vzdát se ženy jako Izabela by pro Mladena bylo stejné jako vzdát se světové revoluce. Člověk v ni už sice nevěřil, jenže kdykoliv na ni pomyslel, pocítil vzrušení.

Mladen se nyní cítil uvolněně. Několikrát měsíčně nechal své tělo projít očistným ohněm revoluce, vyčistil si rozum, pozvedl svého ducha a uspokojen se navrátil k úkolům šedé socialistické všednodennosti, které bezchybně plnil. Což nebylo jednoduché, protože v šedi je vidět hůř než v plamenech. A všední dny bývaly někdy šedé jako popel a něco rozpoznat v popelu bylo obtížné. Byl chladný, bez života, byl cítit pořád stejně. Nebyla v něm ani jiskřička, žádné světlo, nebylo vidět žádný žár, žádné obrysy, žádné barvy. Šedí se nedalo proniknout. Z šedi se dalo pouze vyvozovat. Na to bylo zapotřebí mít chladnou hlavu a vyhaslé a od touhy osvobozené tělo. Izabela mu dávala obojí.

Nyní mohl Mladen, osvobozený od veškerých žádostivostí, začít hledat vhodnou manželku, neboť bylo vhodné, aby byl ženatý. Svobodní se nemohli dlouho udržet na špičce moci. To bylo Mladenovi jasné. A také si jasně uvědomoval, že moc přitahuje ženy mnohem víc než kytara, protože moc umí plnit i jiná přání než písničky. Moc umí rozezvučet mnoho kytar a dokáže rozezpívat mnoho hlasů. Tu člověk pocítí silněji než všechny svaly. Dokázala z ryzího nadšení postavit města, v jejichž základech leží pohřbeny tisíce jí obětovaných lásek. (...) Dobře dělají ženy, které se jí nechají svést. Jen se to s tou mocí nesmí příliš přehánět. Jinak člověk přestane přitahovat ženy a začne přitahovat mouchy. To Mladen věděl a v očích měl klid a jistotu, přesně to, co potřeboval, aby si vybral manželku.

—

První týden musel každý napsat na list papíru svou adresu a jména a povolání rodičů. Kvůli prvním hořkým zkušenostem, které Iskren se svým původem udělal, neváhal ani vteřinu a uvedl, že rodiče pracují jako dělníci v masokombinátu a v konzervárně. Později zjistil, že to bylo zbytečné, poněvadž rodiče většiny žáků zastávali také vysoká místa a funkce v oblasti politiky, hospodářství a kultury. Tato lež v něm však probudila již delší dobu zapomenutý pocit slasti, která mu projela celým tělem. (...) Stačilo třicet tři kilometrů, a nikdo už o něm nic nevěděl; a Iskren znovu objevil sílu tajemství a pravda byla to, co přitom potřeboval ze všeho nejméně. Vždyť k čemu mu taky po celá ta léta pravda byla. (...) Pravda přispěla leda k tomu, že poznal, kolik lidí ho už podvedlo. Nepřinesla mu nic než smutek a rozčarování (...) Kdo a k čemu potřebuje pravdu? Micho, jeho dědeček, a Ivan, jeho strýc, beztak často říkali, že komunisti vykládají samé lži. Když dokonce i ti, kdo vládnou národu, mají jen zřídkakdy potřebu pravdy, proč by se Iskren měl od nich nějak lišit. Jediným člověkem, který ho nikdy nepodvedl, byla babička. Jenže kdo byl zvědavý na její pravdy? Leda on a mrtví. Aby mohl žít konečně v pravdě, musel by být člověk asi mrtvý.

Jenomže Iskren nebyl mrtvý, byl jen cizí v tomhle městě a stejně jako na náhrobních kamenech znali ostatní jenom jeho jméno. Co bylo uvnitř, bylo tajemství. A Iskren si chtěl s tímto tajemstvím hrát, protože už věděl, jak velký vliv může mít tajemství na živé. Otcova moc mohla možná mít ještě větší vliv, to ale nebylo Iskrenovou zásluhou. Naproti tomu využívání moci tajemství leželo zcela v jeho rukách.

Jako první Iskren zamlčel, že chodil do německé mateřské školky a dalších sedm let dvakrát týdně na němčinu. A protože nejlépe a nejrychleji zvládal učební látku a přitom se nevytahoval, brzy si ho učitelé oblíbili a žáci ho obdivovali. Obzvlášť rádi ho měli učitelé z NDR, u kterých jinak trvalo hodně dlouho, než k některému z žáků pojali náklonnost, a to zapůsobilo na všechny nejvíc. Jako druhou věc si Iskren pořídil vlastnost, která byla odjakživa mládí ku prospěchu a chránila je před nejhorším, protože za ni se dalo schovat všechno, především nejistota, nezkušenost a bezradnost, tedy největší potíže mládí. Touto vlastností byla uzavřenost. A nyní nastal čas, kdy této vlastnosti mohl využít i Iskren. Zdála se být pro něho jako stvořená. Trochu ji ještě obalil pýchou (kterého mladíka by to nenapadlo) a jeho podoba už byla dokonalá. Teď hrál Iskren ve třídě roli člověka, v jehož nitru se skrývalo jedno nebo více tajemství, a dařilo se mu hrát ji tak přesvědčivě proto, že jeho vlastní nitro bylo i pro něho tajemstvím. Za nějaký čas (...) si promluvil s třídní učitelkou mezi čtyřma očima. Aby si při blížící se třídní schůzce ušetřil nepříjemnost, přiznal jí pravdu o svých rodičích a vysvětlil jí, že to tajil jen ze strachu, aby nebyl respektován pouze kvůli svým úspěšným rodičům. A poprosil ji, aby ostatním nic neříkala, čímž v jejích očích ještě více stoupl. Řekl jí pravdu, ale získal k tomu ještě cosi navíc. Kdyby jí to byl řekl hned na začátku, nestalo by se to, přestože se jednalo o jednu a tutéž věc. Iskren zjistil, že je možné vyrukovat s částmi pravdy, avšak pouze v jistý okamžik, a jen do určité míry. Nesmí se hned promarnit, je jen nutné ji správně použít.

Z německého originálu Engelszungen, vydaného nakladatelstvím Deuticke v roce 2003, přeložila Magdalena Štulcová.

Páně Kukova doporučení

Radek Knapp

Abych mohl zůstat bydlet v garsonce s Lotharem a Bolkem, musel jsem splňovat ještě jednu důležitou podmínku. Musel jsem se zalíbit Frau Simacek. To byla naše bytná a ta rozhodovala, čí bude za dva tisíce měsíčně postel. Nějakou dobu bych tam mohl přespávat načerno, poněvadž Frau Simacek žila ve vile na druhém konci Vídně a sem chodívala jen jedenkrát za měsíc. Jenže v přízemí bydlel domovník Plachuta se ženou, jejichž předci byli práskači už v době, kdy zbytek lidstva ještě ručkoval z větve na větev.

Když k nám Frau Simacek zavolala dva dny poté, co jsem se nastěhoval, tak už věděla, že měřím zhruba metr osmdesát, nosím nějaké divné tenisky a na záchodě sedávám překvapivě krátce. Akorát nevěděla, jestli si nájem u ní můžu dovolit.

Lothar jí vysvětlil, že pocházím z bohaté rodiny, takže peníze jsou pro mě zcela zanedbatelný problém. Kromě toho mě popsal jako klidného mladíka s lehkým sklonem k melancholii a silným odporem k vodce. A tak se Frau Simacek už nemohla dočkat, až mě pozná, a ohlásila svou návštěvu, načež jsme se ihned pustili do příprav. Bolek vytáhl ze skříně vysavač velkosti sporáku a vyluxoval všechno, co se vyluxovat dalo. Málem jsem přitom přišel o obě boty.

Lothar do mě mezitím hučel, co smím Frau Simacek říct a co ne. Můžu prý prozradit jen své jméno a povolání, jinak mám mlčet jako hrob. Z nepochopitelného důvodu přitom trval na tom, že se mám vydávat za holiče. Když jsem se bránil, utěšoval mě, že Bolek se diplomovanému inženýrovi zpočátku taky bránil. Ale mezitím si na to tak zvykl, že se ráno při holení oslovuje pane inženýre.

Frau Simacek se v mých představách stala ženou, která by nás všechny dokázala s přehledem vlastnoručně zardousit. Když jsem ji konečně spatřil ve dveřích, málem jsem se hystericky rozesmál. Frau Simacek byla malá sedmdesátiletá penzistka, na ruce jí visela otevřená kabelka z krokodýlí kůže. Na sobě měla jakousi vlněnou minisukni a boty s vysokými podpatky. Krom toho se líčila tak vehementně, že to vzala dokonce trochu i se zuby. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo plakat. Poněvadž to v každém případě byla první žena ve Vídni, která se kvůli mně hodila do gala.

Frau Simacek prošla kuchyní až do obýváku, kde se usadila na volné posteli.

„Dáte si něco k pití, Frau Simacek?“ zeptal se Lothar.

„Melange, prosím. Ale ne, počkejte, snad přece jen kávu s mlékem. Nějak mě poslední dobou zlobí žaludek, víte.“

„Kávu s mlékem. Hned to bude,“ zvolal Lothar a zmizel v kuchyni. Pak se ve dveřích na okamžik znovu objevila jeho hlava a zvolal: „Mezitím se prosím seznamte s Waldim. To je ten s krátkými vlasy.“

Frau Simacek se trochu opřela a kabelku si položila na klín. Krátce si povzdychla a její pohled přistál na mně.

„Má také jméno?“

To bylo znamení. Odpověděl jsem: „Rukulíbám, milostivá paní. Já jsem Waldemar.“

„Smím se vůbec zeptat, odkud pocházíte?“

„Z Varšavy, milostivá paní.“

„Z Varšavy? Nepocházíte taky z Varšavy, pane inženýre?“

„Ne, já jsem z Čenstochové.“

„Ach tak. Ale zní to podobně. My Vídeňané nemáme moc dobrý sluch pro všechna ta cizí jména. A co jste ve Varšavě dělal? Taky studoval jako kolegové?“

„Ne. Byl jsem holič.“

Frau Simacek to vyrazilo dech. Spráskla ruce. „No tohle! Slyšela jsem dobře? Holič? Ale teď ve Vídni jste něco jiného, ne?“

„Teď jsem prodavač.“

„No prosím, to taky není špatné. Za to se nemusíte stydět. Každá práce je dobrá. Hlavní věc, že má člověk peníze. Když si tak pomyslím, jak je tu všechno drahé. Jen si někdy zajděte k Juliu Meinlovi.“

V tom okamžiku se ve dveřích objevil Lothar s kávou a ořechovými rohlíčky na podnosu a slavnostně zvolal: „A tady malé překvapení pro naši velkorysou paní majitelku.“

„Já jsem jen malá válečná vdova, Lothare,“ bránila se Frau Simacek a zašilhala na překvapení. „No to snad není pravda! Ty jsou přece od Demela!“ Řekla to tak, jako by všechny předchozí rohlíčky byly z cukrárny Aida.

Lothar postavil tác na televizi a Frau Simacek si vzala. Položila si na talíř dva kousky a třetí si hned nacpala do úst. Najednou vypadala o deset let mladší.

Okamžitě jsem se vzdal naděje, že bych mohl ochutnat aspoň jeden rohlíček. Bolek si chtěl vzít, ale Lothar k němu vyslal varovný pohled.

„Vy jste ale lišák, Lothare,“ chválila ho Frau Simacek s plnými ústy. Hned jste mě prokoukl, já jsem po sladkostech jak divá.“

Lothar skromně máchl rukou.

Poplácala ho po koleni. Lothar se kousek přisunul, aby se Frau Simacek nemusela kvůli hexnšusu natahovat příliš daleko.

Frau Simacek se obrátila na mě a řekla: „Teda Waldi. Jste mi sympatický. Tak to zkrátíme. Pro mě za mě můžete zůstat. Ale zaplatit musíte hned dnes.“ Upila kávu a otřela si ruce. „No, tak to bychom měli. Nemám nic proti cizincům. Naopak, myslím, že Vídeňáci by měli být vysloveně rádi, že k nám cizinci přicházejí a zbavují nás nejtěžší práce. Mýt záchody, zametat ulice a prodávat noviny, to není nic pro nás, poněvadž my jsme přece nóbl lidi. A přesto nemáme cizince příliš v lásce. Je to tím, že k nám přichází spousta podvodníků, co vám, dobrým cizincům, kazí pověst. Trošku tu pracují, pak si v Rumunsku za naše přídavky na děti vykrmí potomky, aby rychle vyrostli a mohli vybílit našeho Julia Meinla. Ale já vím, že existují i slušní cizinci, jako jste vy. Bolek je diplomovaný inženýr a pěkně sílí, Lothar chodí na univerzitu a mluví už tak dobře německy. A kvůli vám volím Svobodné. Aby k nám nepřitáhlo ještě víc negrů, co by vám vzali práci. Poněvadž bez práce nejsou penízky a bez peněz byste neměli co do žaludku, nemohli byste zaplatit nájem a nakonec byste museli na Kärtnerstrasse pískat na flétnu. No, Waldi, když už u nás bydlíte, tak byste mě někdy mohl ostříhat, co vy na to?“

Lothar vyskočil. „Určitě to rád udělá, Frau Simacek. Bude to prvotřídní střih, na to se můžete spolehnout.“

„No, a kolik by za to chtěl?“

„Waldi to udělá zdarma.“

„To není pravda? Opravdu? A kdy?“

„Na rozloučenou. Až se budeme stěhovat.“

Z románu Herrn Kukas Empfehlungen, vydaného nakladatelstvím Piper v Mnichově roku 1999, přeložila Hana Linhartová.