Komiks tak, jak si ho představuji

Padoucnice začíná scénou ze současnosti, v níž vystupujete vy a váš bratr Jean-Christopher, potlučený a tlustý. Neberete tu naději, že se vyléčí, čtenářům příliš brzy?

Série Padoucnice není vymyšlená, je to komiks zaznamenávající skutečnost. Když jsem byl tehdy na návštěvě u svých rodičů a viděl ho tam takhle stát, všiml jsem si, jak ho nemoc poznamenala a zničila. To byl okamžik, kdy jsem se rozhodl, že tento příběh napíšu. Můj bratr je pořád nemocný a já nemohu vyprávět něco jiného. Je to smutné pro mě, pro něj i pro naši rodinu, ale je to tak. Bere hodně prášků, je zpomalený, pomalu mluví, téměř nic si nepamatuje…

A co si myslí o Padoucnici on?

Není ji momentálně schopen číst. Když moji knihu viděl, řekl mi: „Jak si můžeš pamatovat tolik věcí? Já si nepamatuji skoro nic, všechno jsem zapomněl...“ Celý jeho život mu zmizel. Byl zoufalý z toho, že já si jeho život pamatuji lépe než on. Nakonec se rozplakal. Byl to smutný okamžik. Pro něj vlastně existuje jeho život už jen v mé knize. To mi došlo až potom. Věděl jsem, jak ho nemoc zničila fyzicky, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že mu také zničila duši.

Jaké pocity zažíváte s odstupem času (poslední Padoucnice vyšla ve Francii v roce 2003)? Jak vás ta kniha proměnila?

Po několika dílech jsem zjistil, že práce na knize změnila můj život, způsob, jakým vnímám a dělám komiksy, jak kreslím. Poznal jsem, že je pro mě tvorba strašně důležitá a dává mi hodně energie a síly. Po dokončení série se cítím mnohem lépe, je to tedy i svým způsobem psychoterapie. Mám teď mnohem širší pohled na svět. Na začátku to ovšem bylo velmi bolestné, zvlášť když jsem o minulosti začal mluvit s matkou, otcem nebo sestrou a snažil se rozpomenout na všechny zážitky. Nechal jsem za sebou spoustu bolesti a podržel si jen zkušenost.

Co vás vedlo k tomu, že v Padoucnici vyprávíte tak intimní příběh, pevně svázaný s osudy vašeho nemocného bratra?

Především to, že život mé rodiny nebyl tak úplně obyčejný. Kvůli bratrově nemoci jsme museli zcela změnit jeho styl. Když jsme s přáteli na začátku devadesátých let založili nakladatelství L’Association, chtěli jsme začít dělat komiksy jinak. Do té doby byla většina francouzských komiksů postavena na dobrodružném příběhu a výrazném hrdinovi. My jsme však chtěli mluvit o každodenním životě a komiks nám pro to připadal jako ideální médium. L‘Association mi dalo příležitost udělat ho tak, jak si ho představuji. To byl hlavní důvod. A ten příběh jsem si vybral proto, že jsem ho byl plný, a chtěl jsem, aby existoval na papíře.

Je pro vás téma nemoci vašeho bratra a celá ta rodinná historie po dopsání Padoucnice uzavřena?

To určitě ne; když jsem dokončil Padoucnici, chtěl jsem se vrátit zpět, znovu si promluvit s rodiči a nechat je vyprávět o věcech, na které jsem zapomněl nebo které se do těch šesti dílů nevešly. Například v prvním díle se mnou matka mluví o první světové válce a o mém dědečkovi. Když jsme spolu mluvili podruhé, předestřela mi úplně nová fakta a vzpomínky, ke kterým se chci určitě vrátit a vyprávět o nich daleko komplexněji. Zatím bych chtěl tento příběh dál rozvíjet – rád se k některým scénám vracím, abych je vyprávěl jinak, z nového úhlu.

Závěrečný svazek Padoucnice je plný snových vizí. Co pro vás sny znamenají?

Sny ve svých knihách používám podobně jako historické události – snažím se jimi rozšířit příběh. Když jsem byl malý, nedokázali mi rodiče vysvětlit bratrovu nemoc a právě sny byly jedním z klíčů k jejímu pochopení. Sny navíc odkrývají cosi, co je ukryto hluboko v nás.

Jaký je vztah mezi velkou historií Francie a malými osobními dějinami vaší rodiny?

Nechtěl jsem udělat pouze autobiografický komiks, mluvit jen o sobě a své rodině. Pamatuji si, že když jsem byl malý, zajímal jsem se o různé politické události a války, a jelikož to byla nedílná součást mého života, chtěl jsem tyto souvislosti mít i v komiksu. Vzpomínám si na některé momenty velmi dobře, třeba na válku v Alžíru, takže kromě intimních okamžiků a záchvatů epilepsie mého bratra byl můj život také naplněn zájmem o historii. Proto v Padoucnici zmiňuji své dědečky a pradědečky a jejich účast ve válkách. Je to součást rodinné tradice, často jsme o tom mluvili s babičkou. Také jsem chtěl vyprávět o tom, jak jsem se vůbec stal komiksovým autorem. Všechno dohromady je součástí mé osobnosti, a tedy i mého díla. Když jsem byl malý a maloval jsem třeba bitvu, mluvil jsem skrze ni zase o svém bratrovi, o mně, o našem životě. Byly to vlastně takové grafické záznamy. Jako dítě jsem pořádně nechápal, jak krutá je to nemoc, a právě kreslením bojů jsem ji pochopil tak, jak ji může dítě pochopit.

Na čem v současné době pracujete?

Momentálně se věnuji komiksu Babel, který se zaměřuje na některé události z mého života podrobněji, než jsem si mohl dovolit v Padoucnici. Velkou roli v něm hrají politické události šedesátých a sedmdesátých let. Dívám se na toto bouřlivé období moderní historie současným pohledem. Vybavuji si všechny scény, které mě tehdy zasáhly, včetně filmů, hudby i politického napětí. V Babelu rozvádím to, co jsem v Padoucnici naznačil. Na rozdíl od Padoucnice je však Babel barevný.

Komiks – a v současnosti i film – Persepolis spisovatelky Marjane Satrapiové, vaší žačky, je dnes velmi populární, populárnější než Padoucnice. Jste na ni hrdý, nebo na její úspěch trochu žárlíte?

Nežárlím. Jsem hrdý, že toho úspěchu dosáhla a že jsem s ní mohl spolupracovat. Když vstupovala do L‘Association, měla dveře otevřené, zatímco naše začátky s Lewisem Trondheimem, Joannem Sfarem nebo Emanuelem Gibertem byly mnohem těžší. Museli jsme autobiografický komiks vytvořit z ničeho. Pro nastupující generaci komiksových tvůrců už je to jednodušší, protože na něco navazují. My jsme mohli umělcům, jako je Marjane Satrapiová, pomoci publikovat a prodávat knihy. Lidé už začínají být na tento styl příběhů zvyklí. Navíc ona se svým komiksem přišla v době po 11. září, a jelikož byla ženou z islámské země, čtenáře její příběh zajímal.

Co si myslíte o filmech na motivy komiksových alb? Dostal jste nějakou nabídku na filmovou adaptaci vašeho komiksu?

Komiksových filmů jsem mnoho neviděl a také jsem jimi nikdy nebyl uchvácen. V Americe se našlo pár producentů, kteří chtěli natočit Padoucnici, ale jejich nabídky jsem nepřijal, protože si nejsem jistý, zda je to dobrý nápad. Myslím si, že adaptovat komiks je komplikované, a obávám se, že by to nedopadlo dobře. Nechci ale s konečnou platností říct, že takový film nevznikne, zatím si však nedovedu představit, že by se šest dílů Padoucnice vtěsnalo do jednoho dvouhodinového filmu.

Znáte z české literatury někoho kromě Milana Kundery?

Ano, znám Karla Čapka, mám rád také knihy Bohumila Hrabala.

A co současná francouzská literatura?

Musím se přiznat, že mě současné francouzské romány nudí. Snažím se je číst, ale po chvíli je vždy odložím.