Tom Waits se rozhodl otevřít sirotčinec pro děcka, která před časem sám opustil. Společnou střechu jim tvoří megalomanský projekt trojitého CD Orphans. Je tu několik otázek. Co obměkčilo „otcovo“ srdce? Kolik dalších levobočků zůstalo ladem? Bude se pro ně v budoucnu také stavět domov? Již samotné úvahy dávají tušit, že tato kompilace nebude zrovna „best of“.
Deska vyšla ve dvou verzích. Za prvé jako digi-pack se čtyřiadvacetistránkovým bookletem a za druhé ve sběratelské edici s bookletem o padesáti čtyřech stránkách. Zábavná je novinová koláž, jíž je „vystlán“ vnitřek obalu. Nalezneme zde data vynálezů, poslední slova slavných, popisy sebevražd různých osobností a jiné bizarnosti. V tenčí verzi bohužel nejsou texty k písním (tento deficit naštěstí fanoušci svižně dohánějí na internetu), nýbrž jen výčty muzikantů k jednotlivým diskům. Není zřejmé, kdo z hostů hraje v které písni, ale dá se pochopit, že někde na prvním disku jsou například roztroušeni kompletní rockeři Primus.
Sirotčinec má tři poměrně jasně definované části. První se jmenuje Brawlers, čili „výtržníci“. Ty je dle Waitse dobré občas bít, a tudíž mají úderný a svižný beat. Rock’n’rolly a rozjívené hopsárny. Oproti tomu Bawlers jsou „uplakánci“, které je třeba uklidňovat ukolébavkami. A Bastards jsou „samorosti“, kteří se zoufale snaží být sami sebou, jenže když přijde na dvojitý bonusový přídavek (Dog Treat a Missing my Son), je jich už poněkud moc.
V podstatě dává autor návod někomu, kdo ho bude příště zařazovat do učebnice populární hudby, jak má vypadat roztřídění jeho tvorby: skočné skladby, hlemýžďovitě pomalé cajdáky a divnosti. K tomuto účelu se může kolekce hodit, ale v případě trojalba záměr nefunguje a výsledek se zcela zbytečně stává špatně stravitelným. Oddaní posluchači to uslyší neradi, nicméně především disk Bawlers (ten pomalý) nemá valnou hodnotu. Na Waitsových řadových albech mají balady své místo - jako ingredience. Ovšem zde najednou zůstává místo plnohodnotného chodu pouze talíř s osamocenou surovinou, nejspíš skořicí.
Z nabízených šestapadesáti písní by se šikovným výběrem dala uspořádat jedna vkusná deska, přičemž čerpat by se mělo především z Výtržníků. Ale takhle se věru nejedná o nic nového: takzvané experimenty s gramofony a beat-boxem by se již neměly rozmazávat, protože před Waitsem to ozkoušely stovky jiných muzikantů, a lépe. Dále se často mluví o tom, jak tento písničkář čerpá z kořenů americké lidové hudby. Ano, je to pravda, stejně jako u většiny ostatních amerických i evropských muzikantů spadajících rámcově do škatulky „rock“.
Co na něm tedy posluchače v takové míře přitahuje? Dávno tomu, co vystoupil z undergroundu, a po více než třiceti letech se zdá, že je stále známější. Mám za to, že zvuková estetika ošmirglovaných nástrojů představuje u Waitse nutný doplněk potrhaným hlasivkám (údajně v dětství křičel do polštáře, aby mu zmužněl hlas). Ještě před několika lety byl považován za exota. Poslední dobou je však lo-fi zvuk moderní, a tím pádem začíná být i Tom Waits stále módnějším interpretem. Ačkoliv podobné věci dělá dlouho, teprve nyní souzní hned s několika hudebními trendy najednou: homerecording, retro a do jisté míry zapadá i mezi „freak-folks“. Dá se však úspěšně pochybovat o tom, že až tato vlna opadne, bude si Waits schopen konečně pořádně odkašlat a začít s něčím úplně jiným.
Pro začátečníky tato kompilace není, ti nechť začnou s Waitsovými prověřenějšími tituly z let minulých. Věrní obdivovatelé se jistě neudrží a Orphans si pořídí. Loni však vyšlo nemálo nápaditějších a koncepčně vyváženějších nahrávek, za něž se příslušný obnos sluší utratit spíš.
Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.
Tom Waits: Orphans. Anti-; 2006.