Jižní Itálie bez choulostivých míst

Autor knihy Mezi vodou slanou a svěcenou – profesor na univerzitě v severoamerickém Georgetownu – se nezaměřuje pouze na dějiny politické, ale s určitou vyvážeností se zabývá i životem běžného obyvatelstva, otázkami kulturního a vzdělanostního vývoje a umění. V centru jeho trvalé pozornosti jsou přístupy vládnoucích vrstev k poddaným jiné národnosti a vyznání.

Oproti Dějinám Itálie Giuliana Procacciho (Nakladatelství Lidové noviny 1997) přináší recenzovaná publikace časový průřez historickými událostmi od počátků až do současnosti s vyváženějším rozložením prostoru věnovaného jednotlivým epochám. Nejvíce se autor zabývá obdobím od počátku druhého tisíciletí do poloviny století devatenáctého (celkově osm z deseti kapitol knihy). Oproti tomu období antické a raně středověké, stejně jako období od sjednocení Itálie do současnosti, je soustředěno do jedné kapitoly.

Astarita je rodák z Neapole. Zřejmě i tato skutečnost do značné míry ovlivnila obsah této čtivé a zároveň fundované knihy. V publikaci je kladen zřejmý důraz na líčení dějin Neapole, zejména od chvíle, kdy se stala sídelním městem krále Karla I. z Anjou. O událostech na Sicílii či v dalších místech jihoitalské oblasti se dozvídáme jen velmi málo a zřídka. Pro čtenáře, který by opravdu očekával, že bude obsah zcela v souladu s názvem publikace, to může být jisté zklamání.

Kniha začíná charakteristikou oblasti v období starověkém a ve stručnosti uvádí čtenáře do problematiky událostí v raném středověku. Přitom si všímá zejména multikulturního charakteru oblasti a střetávání různorodých vlivů. V období vrcholného středověku se zaměřuje zejména na vládu králů Rogera II. a Fridricha II., s využitím mnohých citací, převzatých zprostředkovaně z dobových kronik. Po popisu událostí povstání z roku 1282, takzvaných sicilských nešpor, krátce líčí odluku Sicílie od zbytku jihoitalského království, avšak nadále se jednoznačně ve svém vyprávění orientuje na oblast Neapole. Přitom výrazně reflektuje změny týkající se přístupu k „národnostním menšinám“ a „jinověrcům“ při výměnách jednotlivých dynastií na trůně, stejně jako problematiky vztahů s papežskou kurií.

Období vlády Španělů a posléze bourbonské dynastie je věnována největší část knihy. Autor se zde zaobírá politickou, ekonomickou, správní, sociální i kulturní problematikou, nezapomíná ani na specifiky jižanského náboženského cítění či rozvoje vzdělanosti. Každou kapitolu knihy přitom uvádí citátem, který vystihuje charakter údobí, o němž se právě hovoří, a využívá i odkazů na různá literární díla, o nichž se zmiňuje.

Je-li v některých jiných knihách věnovaných historii států či regionů (například řada dějin států, již vydává NLN) věnována značná, mnohdy až příliš velká část dějinám dvacátého století, o knize Tommasa Astarity to neplatí. Naopak, právě v popisu tohoto období by se knize dala vytknout až přílišná stručnost. Astarita se přitom dopouští i některých poměrně závažných chyb, například když pojednává o italském historikovi a filosofovi Benedettu Crocem. Kromě chybného údaje o Croceho narození (s. 337) je jeho jméno opakovaně komoleno na Groce, takže když autor píše: „Můj tatínek je měl doma všechny a hustě popsal okraje stránek poznámkami…“ (s. 337), čtenáře trochu škodolibě napadá, zda autor skutečně ví, čí knihy měl vlastně jeho otec doma. Vzhledem ke skutečnosti, že Astarita psal dějiny jižní Itálie původně pro americké čtenáře, se lze pozastavit i nad tím, jak až nápadně stručně je pojednáno například o vylodění angloamerických vojsk na Sicílii v červnu 1943 a o okolnostech s tím spojených. Například o spolupráci CIA a mafie není zmínka vůbec žádná, jen trochu matně je problém naznačen o něco později větou: „Na místa fašistických předáků spojenci nejednou dosadili lidi spojené s kriminálním podsvětím, častokrát proto, že jinou volbu ani neměli“ (s. 344). Autor, ač jindy podrobně popisuje dramatické a historicky závažné události v Neapoli, se též vyhnul jakékoliv zmínce o bombardování města spojeneckými vojsky, a tak lze získat dojem, že se vyhýbá otázkám, které by čtenáři z dnešních Spojených států amerických nemusely příliš „vonět“.

Stejně jako u předchozích kapitol, i zde Astarita upozorňuje na umělecká díla charakterizující epochu a odkazuje zde přitom na romány Carla Leviho Kristus se zastavil v Eboli a Kůži Curzia Malaparteho – dvě špičková literární díla plně vystihující svou dobu.

Čtenář jistě ocení, že kniha obsahuje množství černobílých fotografií a je doplněna tabulkami s vývojem počtu obyvatel v Neapolském království, v samotné Neapoli a na Sicílii, genealogickými stromy vládnoucích jihoitalských dynastií, seznamem použité literatury a rejstříkem jmen, míst a některých pojmů.

Přes uvedené výhrady může publikace českým čtenářům pomoci osvětlit nepříliš známé dějiny oblasti jižního cípu Evropy.

Autor je historik.