Pokoj potmě není klenba nebe,
kde se lesknou věci, jako venku
se leskne srpnové nebe, zářivé.
Je to jiná klenba. Živě tepou
nahé předměty: bílý papír
na nočním stole, sklenka, tužka,
milující tuha, nebohé dřevo,
strohý věrný črt, na listě ještě
jasně patrný. Venku prší. A blesk
šlehl v dáli, krátký znak, plamen
propletený s jiným: ze svíčky
v tichosti tryská plápolavý svit,
jenž stěží ozařuje a jako by
temnotu ještě víc zatemňoval.
Jediný viditelný plamen zvoucí
neviditelné, jazyk nebohého,
skleslého, osamělého ticha;
světlo temnoty, nepoznání.
Vrátí se ten blesk na počátek
či do své nicoty, do tepu mraků,
a hmota do své mateří hmoty.
V tichém pokoji jediný plamen
je v myšlenkách a na stole je
on jedinou pravdou, naprostým
odevzdáním. Zhasíná tu svíčka
zapálená ve své nicotě, v bídě,
v počátku, plamen volající.
Skromná svíčka svítí v tichosti,
uprostřed noci. Sama, stinný
a jediný majetek: temný plamen.
Přeložil Petr Zavadil