Světovou premiéru opery Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého) připravilo Národní divadlo v Praze, pro které ji zkomponoval hudební skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík (1972). Objednávka na celovečerní operu přišla ihned po úspěšné premiéře Hanzlíkovy opery Yta innocens, uváděné v rámci projektu Bušení do železné opery.
Operu Lacrimae Alexandri Magni napsal Tomáš Hanzlík na piaristický školní latinský text z roku 1764. Jeho autorem je neznámý profesor latiny, který jej vytvořil pro studenty řečnictví ditrichštejnského gymnázia v Lipníku nad Bečvou. Podle Hanzlíkových informací v programu k inscenaci byla práce s textem nesnadná, neboť nebyl určen k zhudebnění. Problematika většiny barokních libret spočívá v jejich „strohosti“ a délce – v důsledku velkého množství zdlouhavých recitativů a da capo árií. Pro dnešní provozování se využívá četných redukcí, vynechávání postav nebo jejich slučování, vždyť neseškrtané barokní opery bývají zřídka kratší než tři hodiny. Dnes může být pro skladatele obtížné udržet dílo v pevném tvaru i pouhé dvě hodiny. Hanzlíkovo radikální krácení původního textu tedy dílu jistě jen prospělo. Čtyři postavy z patnácti skladatel vypustil, dvě sloučil, doplnil vypravěče a zhmotnil postavu Jupitera. Text zhudebnil v původní latině, jen postavy tří plebejských postav, kterým patří celé intermezzo, promlouvají stejně jako vypravěč (Historicus) češtinou.
Didakticky naivní téma libreta, které sloužilo ryze praktickým školním účelům, se snad i plně vyrovná běžné barokní libretní literatuře: dvanáctiletý Alexandr touží po slávě a vojenském úspěchu, prozatím však tráví čas ve stínu svého mocného otce. Z věštby si mylně vyloží očekávaný zármutek a pláč. Bojí se o otce a spěchá mu do boje na pomoc. Otec se však stává vítězem a Alexandrovy slzy pramení nikoli ze zármutku nad tím, že byl ohrožen, ale z lítosti, že pro něj samého nezbude žádná vojenská sláva. Důležitým aspektem podobných textů zůstávají vypjaté vášně, city, obtížné hledání lásky a cesty k moci. Je příznačné, že toto všechno může být vhodným stavebním kamenem pro neobarokní minimalismus, který Hanzlík obratně ovládá. Po zkušenostech s komorními operami Endymio (2001) a Nevinná Yta (2003) komponuje s větší jistotou, odvážností a vtipem.
Za pozornost stojí zjevení Jupiterovo z prvního dějství, doprovázené vystavěnou fugou s modulacemi a následným ariosem s Alexandrovými vstupy nebo Alexandrova árie, v níž se rozhoduje následovat svého slavného otce ve vojenských taženích. Na její první část v händelovském vroucím pianu navazuje rytmicky ostinátní modulovaný závěr, využívající fanfár a úderů kotlů. Celá scéna vrcholí fugou tria Alexandr, Parmenio a Polystratus, přičemž doprovod si předávají různé nástrojové skupiny před mohutným závěrem. Kratší druhé dějství je dokonce mnohem propracovanější a niternější. Lehkost, s níž Hanzlík používá motivů a tradičních postupů barokní hudby, bohužel kvůli orchestru Národního divadla vyznívá nevýrazně. Přes veškerou snahu dirigenta Roberta Jindry se orchestru nepodařilo „odlepit“ od země, hudba zněla příliš těžce a unaveně.
V hlasovém obsazení volil skladatel dva mužské alty (Alexandr a jeho druh Hephaestion), dále pak vysoký tenor (Philotas), další dva tenory (vojevůdce Parmenio a Polystratus), dva barytony (sochař Lysippus, posel Lysimachus) a dva basy (věštec Aristander, Iuppiter). Umělecký výkon titulní postavy v nastudování německého kontratenoristy Stevea Wächtera (1979) byl nejen po pěvecké, ale i v pohybové rovině velmi zdařilý. Totéž lze říct i o Janu Mikuškovi (Hephaestion), Zdeňku Plechovi (Aristander – Iupiter) a Jaroslavu Březinovi (Parmenio). Vysokému tenoru Jozefa Kundláka více vyhovovala kantiléna titulní postavy v opeře Montezuma, kterou uvádělo Národní divadlo v roce 2005. Vedle mluvených komických partů lékaře, otroka a vojáka (Jiří Reidinger, Radomír Švec a Števo Capko) deklamovala s šarmem sobě vlastním Soňa Červená (Historicus).
První půlka opery je řešena víceméně staticky. Interpreti sedí na různě vysokých sedadlech podle hierarchie postav, teprve v druhém dějství sestoupí na zem. Pohyb jednajících postav je vysoce stylizovaný v gestech rukou a základních baletních pozicích nohou. Vedení zpěváků je podle režiséra Rocca (1979) více vizualizací než samotnou režií. Přesto všechno působí hravě a nenuceně. „Opera potřebuje křídla, chce létat,“ dodává Rocc v programu. Jednoduchosti odpovídá i jeho scéna: bílý horizont, konstrukce, neonová stopa lidské nohy, červená nafukovací lehátka a také projekce Tomáše Hrůzy (1979) – modré šipky (ptačí stopy) na horizontu. Kostýmy (Vendula Johnová a Rocc) jsou humornou variací barokní operní garderoby, zvyšující komiku a rozmařilost postav.
Opera sama o sobě ukazuje jeden z možných směrů. Komornější prostor by jí jistě nebyl na škodu. Pokud by se hudebního nastudování ujal i prověřený a praxí vyškolený soubor Ensemble Damian, kterému je Hanzlík uměleckým vedoucím, byl by konečný výsledek méně rozpačitý a jasný.
Autor je teatrolog.
Národní divadlo – Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni (2005–06).
Dirigent Robert Jindra, režie a design Rocc, kostýmy Rocc a Vendula Johnová, projekce Tomáš Hrůza. Premiéra ve Stavovském divadle v Praze 25. 1. 2007.