Místopředseda vlády a šéf lidovců Jiří Čunek byl vydán Senátem k trestnímu stíhání s obrovskými pochybnostmi, zda policie v tomto případě jedná správně a nikoli účelově politicky. Jeden z pilířů státu, zákonodárná moc, tu veřejně pochybuje o nezaujatosti pilíře jiného, justičního, aniž by mu pořádně dala možnost, aby jakkoli jednal. A to jenom proto, že obviněn je politik, jinému občanovi by se takového „zastání“ v trestním řízení nedostalo, protože by na něj senátoři ani nedohlédli. Z Jiřího Čunka se tak nenápadně stává občan jiné, vyšší kategorie, jehož případ, na rozdíl od jiných, je nutné posuzovat ze všech možných úhlů, přičemž podstata trestního sporu – podezření z úplatku –, zdá se, není tím hlavním.
Je to paradox, který by měl ze všech nejvíc udivovat právě obviněného ministra, vicepremiéra, předsedu KDU-ČSL, občana Jiřího Čunka, který odmítl třeba jen na čas odstoupit z vládních funkcí, odvolávaje se přitom na rovnost s ostatními občany a princip presumpce neviny, o nějž se opírá český právní řád.
„Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen,“ říká zákon o soudním řízení. „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena,“ slibuje článek 40, odstavec 2 Základní listiny lidských práv a svobod, která je součástí české ústavy. Kvantifikátor „každý“ je tu naprosto jasný, není tedy pochyb, že presumpce neviny se vztahuje i na Jiřího Čunka, a tu mu musejí všichni, někteří možná i neradi, ze zákona přiznat. A tedy: běda těm, kteří by po lidoveckém politikovi žádali, aby kvůli podezřením a trestnímu řízení odstoupil z vládních funkcí!
Politik, který je svými senátními kolegy vystrkován nad běžné občany, s nimiž sdílí právo na presumpci neviny, najednou žádá, aby s ním bylo nakládáno jako s každým jiným, ačkoli to veřejné zastání mnoha významných a vysoce postavených politiků prakticky zapovídá (to, že to dělá i senátor Štětina, bojovník za rovnost práv všech, je opravdu velmi překvapující). Sami politici tvrdí, že Čunek je jako špičkový politik jiný případ, zároveň ale žádají, aby byl posuzován jako obviněný popelář, učitel nebo obráběč kovů. Všichni jsme přece občané!
Rozpor mezi proklamovanou výjimečností politika a jeho současnou rovností s ostatními občany je důležitou rovinou paradoxu, který si dovolíme nazvat Čunkův, ačkoli má kvůli evidentní příkladnosti mnohem širší platnost. Je-li politik výjimečný v tom, že má na starosti výkon moci a správu země – a to nepochybně je –, pak by s ním opravdu mělo být nakládáno jinak, ovšem nikoli v rovině trestní, tam je naopak rovnost vysoce žádoucí, nýbrž v rovině morální! O tu také v případě Jiřího Čunka běží především, presumpce neviny či viny s tím nemá nic společného. Je udivující, ba skandální, že to nikdo z politiků, kteří se k případu vicepremiéra Čunka vyjadřovali, nepochopil. Je to s podivem zvláště proto, že české politické prostředí má v tomto smyslu obrovský precedent ve sporech kolem bytu premiéra Grosse. Stanislav Gross neodešel proto, že by byl v trestním řízení obviněn a později usvědčen, nýbrž kvůli morální neúnosnosti vytáček a kliček (jak podobné Čunkovu případu!) při dokládání peněz, z nichž si zaplatil svůj byt. Ostatně kritizovaná policie přece jeho případ odložila – projeví i tentokrát moudří senátoři svůj podiv, nebo naopak budou žádat, aby se morální a očištěný vítěz Stanislav Gross vrátil do vysoké politiky?
Z hlediska práva zůstal expremiér Gross nevinný, z hlediska morálního bude už navždy zkorumpovaným politikem, který nemá právo rozhodovat o směřování státu. Čunkův paradox vyrůstá ze snahy obě tyto roviny spojit. Vytvořit dojem, že právní vyvinění je totéž co morální satisfakce. Ale není a nikdy nebude! Dokud politik bude v pozici (vy)voleného zástupce obce, který dostává na starost její správu, směřování i tvorbu řádu, nemůže právní odpovědnost (řešitelná v rámci trestního řízení, v němž se ctí presumpce neviny) suplovat odpovědnost morální, kterou nikdy nelze úplně vměstnat do paragrafů a právních postupů. K funkci vicepremiéra se Jiří Čunek dostal díky důvěře voličů, a ta rozhodně nevzniká v žádném právním procesu.
Čunkův paradox, jednání vicepremiéra a jeho politických obhájců, je dalším svědectvím o vytěsňování morálky z politiky, která je právě teď vládním stranám na obtíž, zatímco v případě Stanislava Grosse se pod jejím praporem likvidovala celá vláda. Sociální demokracie, pravda, byla tenkrát na Grossově straně, přehlížejíc morální rozměr kauzy úplně stejně, jako to dnes dělá ODS či KDU-ČSL. Lidovci tehdy naopak moralizovali velice silně, zatímco dnes považují svého předsedu za presumptivně nevinného ve všech směrech. O pravdě a mravnosti v politice, jak už se ve Veřejném osvětlení psalo, zkrátka pořád rozhoduje jen a jen vůle k moci. Málokdy se člověku dostane tak pádného důkazu, že jeho předchozí úvahy byly správné. Otázkou je, zda z toho autor může mít radost.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.