Protahovaná vyjednávání o sestavování rakouské a české vlády i jejich výsledek vykazují mnoho podobných rysů.
V Česku se po celých 220 dnů a v Rakousku po 102 dnů v centru zájmu držela koaliční jednání. V obou zemích se pozornost zaměřovala pouze na ta vlastní, jako by obě země a obě situace spolu neměly nic společného. Spory pak skončily najednou, jako na povel. Nová česká vláda složila slib devátého ledna, rakouská o dva dny později.
Těsná vítězství v červnových, respektive v říjnových volbách ukončila turbulentní dvoumandátová období dosavadních středolevých, respektive středopravých vládních koalic a Česko i Rakousko se tak zařadily k rostoucímu počtu zemí politicky rozdělených přesně v půli. Tyto výsledky přitom mnohé, včetně politiků, překvapily. ČSSD zdánlivě neotřesitelný náskok ODS v posledním roce rychle doháněla, takže přinejmenším v očích jejích příznivců mohly volby snadno dopadnout i jinak. Podobně neotřesitelným se po jarním skandálu kolem odborářské banky BAWAG zdál i náskok ÖVP a nečekaný obrat zaskočil nejen všechny okolo, ale především samu vítěznou SPÖ.
Z těsného výsledku vyplynula i obtížná předvídatelnost vývoje koaličních jednání, komplikovaná navíc rolí „párijských“ stran. Tak jako se koalice s KSČM jevila nepřijatelnou nejen všem ostatním stranám, ale i částem ČSSD, zdála se zase na rakouské scéně společná vládní účast s pravicově extremistickými FPÖ a BZÖ nepřijatelná nejen pro SPÖ, Zelené a části ÖVP, ale dokonce i pro obě extrémně pravé strany.
Podobnou neznámou v obou zemích ovšem bylo i to, jakou pozici zaujmou Zelení, kteří se obvyklému pravolevému klišé vymykají. Po evropské vládní premiéře v německé levicově zelené koalici nechybělo v roce 2002 mnoho ke konzervativně zelené premiéře v Rakousku. Nakonec se tedy uskutečnila až letos v Česku.
Jako racionální východisko ze společenské polarizace se v obou zemích logicky nabízela velká koalice. Vyslovili se pro ni zdrženlivý Heinz Fischer i vehementní Václav Klaus. Zde ovšem podobnost končí. Koaliční přání rakouského prezidenta bývají respektována – může vládu také odvolat a vyhlásit nové volby. Premiér Václav Klaus kdysi prezidentské pravomoci důkladně očesal, takže jeho přání dnes nikdo vážně brát nemusí.
To neznamená, že by rakouská jednání začala věcněji než česká. Dosavadní kancléř Wolfgang Schüssel byl osobně uražen jak v jeho očích nepochopitelným omylem voličů, kteří mu oproti minulým volbám odepřeli 9 % hlasů, tak i drsným tónem předvolební kampaně. Dotklo se ho i zřízení parlamentních komisí pro vyšetření nákupu stíhaček Eurofighter a bankovního dohledu nad nešťastným BAWAG, které v novém parlamentu okamžitě prosadili SPÖ, Zelení a FPÖ. ÖVP šest neděl trucovala a až do poloviny listopadu nebyly vyhlídky na novou vládu či na nové volby o nic zřetelnější než v Česku.
Pak se ovšem věci rozběhly naplno. Pozorovatelé, kteří mohli sledovat jednání na obou stranách česko-rakouské hranice, nemohli přehlédnout diametrální rozdíly v jejich obsahové úrovni, věcnosti a konstruktivnosti: SPÖ a ÖVP se dokázaly dohodnout na nové vládě již za 56 dnů, přičemž v tom období proběhly Vánoce, Nový rok i Tři králové.
Obě vlády jsou draze zaplaceným vítězstvím. ODS musela svým koaličním partnerům postoupit většinu ve vládě, osm z patnácti resortů, mezi nimi i svá „kompetenční“ těžiště jako finance či zahraniční věci, a ustoupit v některých klíčových bodech, jako ve vztahu k EU, v rozvoji atomové energetiky či u poplatků za vysokoškolské studium.
Ještě dráž zaplatila SPÖ. ÖVP obsadila v nové vládě stejných sedm nejvlivnějších ministerstev, která měla i v dosavadní koalici s malou FPÖ/BZÖ. Na vítěznou SPÖ jich zbylo jen šest. Z jejích hlavních volebních témat – odstoupení od nákupu stíhaček Eurofigter a zrušení poplatků za vysokoškolské studium – nezbylo nic. Na závěru, že „Gusenbauer vyhrál volby a Schüssel koaliční jednání“, se teď v hodnocení „černé vlády s rudým kancléřem“ shodují pozorovatelé napříč politickým spektrem.
Jako první vyvodil z volební prohry důsledky Wolfgang Schüssel a po koaličních jednáních z předsednictví ÖVP odstoupil. ČSSD za Jiřího Paroubka naopak prokazatelně posílila, takže mu podobný úděl zatím nehrozí. Otřesenější jsou pozice obou vítězných předsedů Alfreda Gusenbauera a Mirka Topolánka, kde nepopulární koaliční ústupky posílily kritické procesy uvnitř vlastních stran. Pro oba premiéry se tak volební vítězství jejich stran ještě může zvrátit v osobní prohru.
Autor je podnikatel ve Vídni.