Kdysi bývalo Rakousko vzorem politické stability, z posledních šesti vlád přežila celé volební období pouze jediná – Schüsselova koalice s pravicovou BZÖ. Ta dosavadní vydržela rok a půl. Po volbách přichází zřejmě zásadní výměna politických generací.
Zářijovým volbám v Rakousku předcházelo všeobecné znechucení. Ukončil ho výkřikem „Bylo toho dost!“ šéf lidovců Wilhelm Molterer. Do velké koalice, jejímž členem od počátku byl, neměli valnou chuť socialisté ani lidovci, ale po rozkladu pravicové FPÖ se jiné varianty prakticky nenabízely. Zhrzen nepochopením voličů, expremiér a bývalý šéf lidovců Wolfgang Schüssel nejprve dlouze trucoval, než se rozhodl v roce 2007 vymámit z nešťastného sociálnědemokratického premiéra Alfreda Gusenbauera všechna ministerstva, která lidovci měli i v předchozí vládě. Pak předal předsednictví Wilhelmu Moltererovi a z pozadí řídil chod vlády.
Ta ze všeho nejvíc připomínala manželství z donucení. Bezmála každý bod vládního programu se stával předmětem nekonečných sporů, důležité reformy byly blokovány tahanicemi o podružnosti, ministři navzájem komunikovali přes média. Kdyby existoval žebříček poválečných rakouských vlád, zaujímala by ta poslední spodní příčku.
První obětí Moltererovy vzpoury se stal kancléř Alfred Gusenbauer, kterého ve vedení strany promptně nahradil ministr pro infrastrukturu, muž bez vlastností Werner Faymann. Pod novým šéfem se socialisté energicky pustili do předvolebního boje, občas podivnými populistickými prostředky. Naopak lidovci začali opět trucovat a se špatnými tématy, špatnými slogany a špatným timingem pokazili, co se pokazit dalo.
Následky se ohlašovaly dlouho předem, ale intenzita zemětřesení v neděli 28. září překvapila i ostřílené demoskopy. SPÖ ve volbách spadla z 35 procent na 29, ÖVP z 34 procent na 26, u obou stran se jednalo o nejhorší poválečné výsledky. Jednoznačným signálem byl směr pohybu voličských preferencí. Ztrátu utrpěli i Zelení, z 11 procent na 10; Liberální fórum zůstalo na svých 2 procentech, a tedy mimo parlament. Suverénním vítězem se staly obě pravicové strany: BZÖ Jörga Haidera vyšplhala ze 4 procent na 11 a FPÖ H. C. Stracheho z 11 procent na 18.
Druhou obětí Moltererovy vzpoury se stal on sám. Rezignaci oznámil hned v pondělí po volbách. V čele strany jej vystřídal ministr zemědělství a synovec dolnorakouského hejtmana Josef Pröll. Tím v Rakousku definitivně skončila éra Wolfganga Schüssela, ne však její důsledky. S 29 procenty pravicových voličů se Rakousko zařadilo za Maďarsko (42 procent Fidesz) a Švýcarsko (29 procent SVP), na třetí místo s největším ziskem pravice v Evropě.
Změny v socialistickém i lidoveckém vedení ale teprve začaly. Obě strany potřebují důkladnou obnovu, obě jsou si toho vědomy a volební debakl nepřipouští dlouhé odklady. S rezignací místopředsedy Schüssela v nejbližší době počítají nejen pozorovatelé, ale především opozice uvnitř strany. Změnám se nevyhnou ani Zelení. Dá se říct, že v rakouské politice začíná rozsáhlá a hluboká generační výměna.
Nabízela-li po posledních volbách velká koalice jedinou realistickou alternativu, letošní nabídka je mimořádně bohatá. S daným rozdělením mandátů přichází teoreticky v úvahu sedm možných koaličních kombinací.
Nejčernější (v politickém i futurologickém smyslu) se zdá být potenciální pravicová koalice lidovců, FPÖ a BZÖ se 107 ze 183 parlamentních mandátů. Za současného stavu naráží především na osobní animozitu H. C. Stracheho vůči Jörgu Haiderovi.
Další varianta, socialisté s oběma pravicovými stranami a 115 mandáty, nepřichází v úvahu nejen kvůli vzájemným averzím mezi pravicovými seskupeními, ale především kvůli averzi vůdce sociálních demokratů Wernera Faymanna vůči jim oběma. Uvažuje se však o variantě menšinové vlády SPÖ s pravicovou podporou. FPÖ svou afinitu k socialistům dává veřejně najevo. Jörg Haider s BZÖ se ovšem orientují spíše na lidovce, se kterými strávili čtyři šťastná vládní léta. Sociální demokrat Werner Faymann je považován za člověka, který neponechává nic náhodě, a dobrodružná koalice s nejistým výsledkem tedy příliš reálná není.
Jako nejpravděpodobnější se nakonec opět jeví nové vydání velké koalice se 106 mandáty. Werner Faymann ji preferuje, nový šéf konzervativců Josef Pröll si dosud uchovává možnost volby anebo taktizuje. Mají však dobré osobní vztahy, a že jsou schopni konstruktivní spolupráce, již v minulosti osvědčili.
Voliči ovšem takový výsledek vnímají jako frašku. „Dělat parlamentní volby kvůli výměně dvou partajních šéfů je trochu drahý špás,“ komentoval vzniklou situaci jeden z voličů. Připočítáme-li navíc k nákladům i nebezpečný zisk hlasů krajní pravice, je to více než oprávněná výtka. Lze to ovšem vidět i obráceně: bez pořádného zemětřesení by ke změně uvnitř partají asi nedošlo, všeobecná frustrace a průběžný nárůst pravice by tak mohly pokračovat ještě zbývající dva a půl roku a v roce 2011 by mohl do úřadu nastoupit kancléř H. C. Strache. Z takové perspektivy je ovšem třeba Wilhelmu Moltererovi za počáteční bouchnutí dveřmi poděkovat.
Autor je podnikatel ve Vídni.