Německý spisovatel bulharského původu zpracovává osudy jednoho z nejzajímavějších podivínů 19. století, britského důstojníka Richarda Francise Burtona (1821–1890), urputného a zvídavého cestovatele po koloniích, jenž se vždy učil místním jazykům a způsobům života. Trojanow po něm procestoval tři kontinenty, aby přišel na kloub jeho fascinaci hinduismem, islámem a africkými přírodními náboženstvími. Román Sběratel světů ukazuje, proč Západ z tajemství jiných světů dosud nic nepochopil. Ukázka se odehrává v Indii, druhou část tvoří sluhovy vzpomínky.
S méně než dvanácti služebníky domácnost neuspořádám, tvrdil Naukaram. Nato mu Burton povolil, aby vyhledal a předvedl dvanáct sloužících. Kdo už ví, jak a kde je sehnal. To jej nezajímalo. Rozhodl se prozatím dopřát Naukaramovi volnost. Akceptoval je, těch dvanáct neznámých, temných postav, jež vklouzly do pokoje, beze slova zastávaly svou práci a jinak setrvávaly v sotva viditelné poníženosti, s dlaněmi položenými přes sebe, s pohledem upřeným na Burtona. Někdy na ně zapomněl a vylekal se, když způsobily nějaký hluk. Dny v bungalovu sdílel s nimi; za těch jasných, co byly stále žhavější a úmornější, seděl u psacího stolu, za žaluziemi, jež zatmívaly venek. Tak mohl číst a psát, jakžtakž pohodlně, jakžtakž snesitelně. Co jiného by měl dělat? Panoval zde takový poklid, až mu připadalo, že slyší údery tepu této omezenosti. Štítil se lepkavé tuposti života zasvěceného biliáru a bridži, zdráhal se přečkávat svou službu ponořen v polštářích, se strnulým pohledem upřeným na nehty u svých prstů, za nimiž se hromadil prach a písek. Byla jen jedna možnost, jak nepromarnit život: učit se jazyky. Jazyky byly zbraněmi. Těmi by se osvobodil z pout nudy, podnítil svou kariéru, v očekávání náročnějších úkolů. Na lodi posbíral dostatek hindustánštiny, aby se zhruba zorientoval, aby se před zdejšími nezesměšnil, a to bylo víc – jak ke svému úžasu zjistil – než dokázali dokonce i ti důstojníci, kteří byli Hindu poznamenáni už delší čas. Jeden z nich mluvil výhradně v imperativu; jiný časoval vždy jen v ženském rodě – všichni věděli, že pouze papouškuje po své zdejší milence. Jeden Skot se nedokázal vyhnout ani jedinému ze svých přízvuků, takže mu jeho krajané rozuměli jen stěží, a místní už vůbec ne. Pokoušel-li se o hindustani, odpovídali mu zdvořile a s politováním, že bohužel nerozumějí anglicky, jestli by měl Saheb okamžíček strpení, že přivedou někoho, kdo by mu mohl překládat.
Po povinnostech u regimentu zasedl Burton za svůj psací stůl a ponořil se až do pozdní noci do gramatik, které získal v Bombaji. Málokdy ho někdo rušil. Rychle se rozkřiklo, že Griffin je podivín. Nebylo pro něj lehké zůstat tu sedět v klidu. Nebylo tomu ani půl roku, co vyrazil z Greenwiche v očekávání, že z oprýskaných dnů přesedlá do říše famózních hrdinských činů a rychlých vzestupů, že jde vstříc slávě a cti. Muži jeho stáří veleli třem tisícům Sikhů, dobývali území pro Její Veličenstvo, jež byla větší než Irsko.
Kapky potu mu stékaly z podpaždí, ze zad, bzučely kolem něj mouchy, Afghánistán byl kdesi jinde a už v něm nastolili mír, a jemu nezbývalo nic jiného než nahlas vyslovovat slova stokrát opakovaná. Pokud mlčel, slyšel cvrkot moskytů, kterých se nezbavil, bez ohledu na to, kolikrát se po nich oháněl a přitom vyřvával to slůvko, kterému se právě učil. Existovala pouze jediná strategie, jak se zbavit toho soužení. Musel bez hnutí setrvat na své židli, oči upřené na otevřenou knihu před sebou, na ono další anglické slovíčko, k němuž byly tak často připojeny dva významy – obojetnost zdejších lidí se projevuje v jejich jazyku, jak dával onen žensky časující důstojník k dobrému. Byl zákeřnou obětí, se sluchem kalibrovaným už na blížící se bzukot komára, pratikshaa karna, pomalu si zopakovat jeden význam, co hláska, to hlt vody, komár byl teď nablízku, intezaar karna, další smysl, jejž si zopakoval několikrát, a cítil, jak mu komár dosedl na paži, jak bodl. Potom udeřil.
Naukarame!
Ano, Sahebe.
S gramatikami se dál nedostanu. Potřebuji učitele, můžeš sehnat nějakého použitelného učitele?
Můžu zkusit.
Ve městě?
Ano, ve městě.
Ještě něco, Naukarame.
Ano, Sahebe!
Zakazuji ti, abys odteď v mé přítomnosti pronesl jen jediné anglické slovo. Mluv Hindustani! Nebo Gujarati nebo čert ví co, ale už ani slovo anglicky.
A když přijde návštěva?
To nejnutnější. Opravdu jen to nejnutnější.
Naukaram
Aum Vighnahartaaya namaha I Sarvavighnopashantaye namaha I Aum Ganeshaya namaha II
Pokračuj.
Kde jsme to včera skončili?
Poslouchej, já jsem si, protože své povinnosti beru vážně, všechno, co jsme včera napsali, večer ještě jednou přečetl, zkontroloval jsem si to kvůli chybám a otázkám. Nemůžeš se na mě vždycky spoléhat. Pro příště si vždycky zapamatuj, co jsi mi už říkal a co mi ještě chceš říct.
Vy jste tyran, horší než Shivaji. Nemůžete se mnou takhle mluvit. Potřebuji vaše služby, ano. Ale nejsem váš sluha.
Neměli bychom ztrácet čas. Říkal jsem si ostatně, jak vypadal tvůj pán, když jsem četl tu tvou zprávu.
Proč? Angreziové, kterým je to psaní určené, vědí, jak vypadal, pamatují si na něj, určitě, nikdo by na něj nemohl zapomenout.
Ty těmhle věcem moc nerozumíš. Jak mám asi najít přiměřený jazyk, když si o tom Burtonu Sahebovi nemůžu udělat obrázek?
Byl veliký, skoro stejně vysoký jako já. Silný jako černý buvol, co se celý den dokáže dřít na poli. Stejný byl i on, neúmorný. Měl velmi tmavé oči, to bylo člověku hned nápadné. Zvláštní bylo, jak čiře působily. Musím vám říct, že jsem nikdy neviděl tak čiré oči, jako ty měl Burton Saheb. Jeho pohled, ten jednoho uměl polapit. Zažil jsem, když někteří lidi byli jako očarovaní, jako kdyby jeho oči kouzlily. Když ho popadla zlost, podíval se na mě, jako by mě neznal, jako kdyby vyskákali zlí Yakshasové. Bylo to o strach. Často se vztekal, najednou, z nějakého důvodu, který nám připadal nicotný, naprosto nicotný.
Tos mi říkal už včera! Bil tě?
Ne! Bít? Jak by mohl, mě přece nebil. Mám pocit, že jste nepochopil, jakou pozici jsem v té domácnosti zastával, jaká byla moje role. Vy jste to vůbec nepochopil!
Tak mi pověz víc o tvých úkolech.
Já jsem pro něj všechno vyřizoval, všecko obstarával.
Všechno?
Všechno, co po mně žádal. Všechno, co se naskýtalo, a někdy i to, co si přál jen potají.
Příklady. Uveď mi příklady.
Na začátku vybavení domu, rozbitá okna, nechal jsem je zasklít a dát na ně žaluzie. Záclony, zavěsil jsem jemný kobbradul, lacino, neměl jsem ve zvyku mrhat pánovými penězi. Ty záclony byly tak krásné, že se mě manželka brigadýra ptala, kde jsem tu látku koupil.
To zdůrazním: odborník na kobbradul.
Zařizoval jsem nákupy, obstarával ganju, rád kouřil, večer, když popíjel svý portó…
Portó?
Jo, portské, přece víte, co to je?
Jistě, jenom jsem se musel ujistit, jestli jsem dobře slyšel.
To mě plete, když mě přerušujete, ztratím myšlenku, to není nutné, abyste to dělal. Portské, aha, a knížky jsem obstarával, chtěl číst všecko, a byliny a henu a opice, tyhlety neblahý opice jsem sháněl. To byla ale fuška…
Opice?
A toho učitele, co pro něj byl tak důležitej, toho jsem našel já.
Opice a učitele? Počkej.
A Kundalini, dokonce Kundalini jsem…
Počkej, počkej, počkej! Kdo je Kundalini? O čem to mluvíš?
Ptal jste se mě na příklady.
Objasni mi je.
Nedokážu si představit, že byste tyhle věci musel vědět.
Kdo z nás dvou má víc rozumu?
Ten nápad s tím dopisem, nemá to smysl, vedro mi stouplo do hlavy.
Ale ne, Naukaram-bhai, tak to není. Mýlíte se! Je to nanejvýš smysluplné, je to nezbytné! Tento nápad je ten nejlepší nápad, co jste za dlouhou dobu měl. Dorazil jste ke mně, to je dobře, a teď před sebou máme dalekou cestu, musíme být trpěliví, já vás dovedu k cíli, věřte mi. Vykládejte něco jiného, něco, na co jste pyšný.
Najít učitele, který by k něčemu byl, to nebylo tak snadné. Burton Saheb se na mě spolehl, poté, co to nejdřív zkoušel sám. Ptal se u svých lidí po nějakém munshi. Oni mu nemohli pomoct. Znali jenom prosté munshi, kteří uměli pěkně psát a znali nějaké svaté texty.
Samozřejmě. Kdo už se chce něčemu opravdu naučit.
Burton Saheb si přál, aby ho vyučoval skutečný učenec. Nechci sedět proti někomu, říkal, kdo nedokáže odpovědět na každou třetí otázku. Nejdřív jsem se optal v mahárádžově knihovně. Tam mě odkázali na jednoho brahmána, jehož učenost prý je proslulá po celém Gujaratu, který prý skvěle mluví jazykem Angreziů. Vyhledal jsem ho v jeho domě, bydlel nedaleko knihovny, v domě na rohu s malými balkony po obou stranách, hezký dům. Ale velmi malý, sotva širší než kráva. V průčelí byly dveře otevřené, protože dole měl svůj krámek nějaký holič, vedle schodiště. Úzký, dlouhý krámek, měl tam místa jen tak na to, aby se postavil za svého zákazníka. Musel jsem se smát, když jsem viděl toho učitele. Vlasy si už nestříhal desítky let. Jak na hlavě, tak i vousy na bradě. Nechal mě čekat, i když jsem mu dal vzkázat, v jaké záležitosti ho jdu navštívit. To mě rozčílilo, ta povznesenost těchhle lidí. Učitel byl velmi nepořádný, všude se povalovaly knihy. Otevřenými dveřmi jsem mohl vidět do druhé místnosti. Haldy knih, otevřených knih, že jsem sotva viděl na podlahu. Jeho žena byla milá. Nabídla mi tschai, servírovala mi čerstvě připravené puranpolis. Pomstil jsem se tomu ješitnému učiteli, všechny do jednoho jsem je snědl.
Kolik?
Kolik čeho? Puranpolisů? Co vás to zajímá nebo kohokoliv jinýho, kolik puranpolisů jsem před osmi lety snědl?
To bylo před osmi lety?
Kolikpak puranpolisů jste snědl vy? Vloni? Co chcete?
Uklidněte se. Chtěl jsem jenom, abyste se trochu uvolnil.
Já jsem v klidu. Vyprávěl jsem, vy mě ale pořád přerušujete.
Má otázka nebyla tak zbytečná, jak si myslíte. Dozvěděl jsem se něco důležitého, něco, co jsem chtěl vědět už od začátku. Mluvil jste o osmi letech. Znamená to, že jste byl ve službách tohoto Saheba osm let?
Skoro, musel jsem se vrátit z Anglestanu, to trvá měsíce, něco takovýho nevíte, myslíte, že jsem letěl zpátky na křídlech Garudy?
Osm let, úžasné. Tuto informaci, tohle číslo začlením do začátku mého psaní, to zní závažně: Naukaram, po osm let věrným sluhou, blízkým důvěrníkem slavného důstojníka ctihodné Východoindické společnosti, Burtona Saheba.
Slavnej důstojník. Čímpak slavnej? S hanbou ho poslali domů, tak jako později mě. U svejch má pověst nedotknutelnýho.
Takhle to na mě dosud nepůsobilo.
Zapisujete si, co vám říkám, přesně to, co říkám? Nebo k tomu přidáváte, co se vám tak honí hlavou?
Právě teď jsem mluvil spatra, uklidněte se, tu větu jsem uvedl jako příklad, vy jste moc nervózní, nedýcháte správně.
Ne, o mém dýchání teď mluvit nebudeme. Budeme pokračovat. Odpoledne je už z půlky pryč, musíme jít dál. Uvedli mě k tomu učiteli. Konečně. Musel jsem dávat pozor, abych nešlápl na nějakou z těch knih. Byl to malý muž, když začal mluvit, tak se pomalu zvětšoval. Vyptával se mě, jako bych si od něj vyprošoval nějakou laskavost. Chtěl o mém pánovi vědět všechno. Měl jsem nutkání mu říct, že na takové otázky nemá vůbec žádné právo. Cosi mě zadrželo. Byl to muž se starou ctihodností. Vypadalo to, že plat jej nezajímá, nabídl jsem mu dvacet rupií měsíčně. Nijak na to nereagoval, nevěděl jsem, jestli mě slyšel. Čekal jsem, že ho ta zakázka potěší. Ne, musím vám říct, že tihle lidi jsou povýšení a pyšní. Nesouhlasil s tím, že by vyučoval Saheba Burtona, hned. Jenom svolil, že se s ním sejde. Už jsem se bál, že bude trvat na tom, aby jej navštívil Burton Saheb. Tihle lidi se někdy zapomínají, myslí si, že duch je tím, co vládne. Chvíli přemýšlel, pak se rozpomněl, jak se věci mají. Domluvili jsme se, že přijde pozítří.
Oceán vědění
Burton nechtěl věřit svým očím. Stál před ním malý muž, rozkročený, zářící obličej, s dlouhým a bílým vousem, prošedivělým obočím, vlasy na temeni svázané do copu – byl to ten divný patron, který je tak rázně oslovil u zábradlí krátce před vyloděním v Bombaji. Skoro nějaký gnóm, jehož čelo vyhladilo stáří. V jeho očích číhala prohnaná moudrost. Respektuji všechno, dávala na srozuměnou, a nic neberu příliš vážně. Skřítek coby dvorní blázen. Zapadal by skvěle jako figurka do reliéfu nějakého hinduistického chrámu. Když by pršelo, voda by mu šplouchala přes to jeho kulaté bříško. Tak jak vám svědčí nepřátelská země? Ten chlapík ho rozpoznal stejně tak rychle. Jak často proklínáte toho velitele, co vás přidělil do Barody? Proto se taky dnes setkáváme, chci tomu Ennui uniknout tak, že se budu učit. Ennui? Máte rád neobvyklá slova? Musíte se naučit sanskrt. Svět je stvořen z jednotlivých slabik této řeči. Všechno pochází ze sanskrtu. Vezměte si třeba slovo elefant, slon, v sanskrtu Pilu, v čem tedy spočívá ta podobnost, říkáte si, pojďte se mnou do Íránu, tam se z toho stalo Pil, protože Peršani ignorovali krátké koncové samohlásky, v arabštině se z toho Pil stalo Fil, protože Arabové neznají p, jak jistě víte, a Řekové, ti ke všem arabským slovům rádi přidávali -as, posouváním souhlásek z toho už máme elephase, a od toho už je to k elefantovi, jak jej znáte, už jenom etymologický kousíček. Jak vidím, spolu se dobře zabavíme. Ostatně co znamená Ennui? Nenechal dojít k tomu, aby se rozhostilo mlčení, dál to z tohoto starého muže vyvěralo, sotvaže dozněly poslední hlásky Burtonova výkladu. Upanitsche je jméno mé, už jste ho slyšel, tak ho teď napište, Upa-nitsche, v písmu devangari, z toho poznám, jak se to má s vašimi znalostmi.
Týden si budu ověřovat váš hlad, rozhodl Upanitsche, každý den odpoledne, až nastane čas vaší večeře. Po tom týdnu uvidíme, co bude dál. A co se týká peněz, nemůžu je od vás přijmout. Že jsem Mletscha? Upanitsche se hlasitě rozesmál. Vidím, že jste se už pěkně uvelebil v jistých otřepaných frázích. Já jsem se hodně stýkal s Angrezii, pro mě nejste nějaký malomocný, ani kdosi nedotknutelný, můžete být klidný. Ne, to je taková stará tradice, my brahmáni své vědomosti neprodáváme na tržištích. Ovšem – nikdy nepodceňujte nápaditost brahmánů – přijímáme dary. Když je Guru Purnima, ten den, kdy každý ctí svého učitele, dostáváme sladkosti, sezamové kuličky, ve kterých se skrývá skromná mince nebo nějaký cenný šperk. Ty kuličky otvíráme, když jsme sami, prsty, jako zralý plod guávy. Vidíte přednosti tohoto zvyku. Žáci se necítí být k ničemu zavázaní, nemusejí se stydět, když strádají nedostatkem a dávají jen málo. A my guruové darujeme některé z těchto Laddus dále, našim vlastním učitelům, našim otcům, jsou-li ještě naživu. Tak je otázka, kdo dostane který dárek, přenechána vyšší moci. Vy byste řekl náhodě. Upanitsche mluvil jako nějaký herec s přehnaným frázováním, ponechával příliš velký odstup mezi vzepětími a poklesy své intonace. Mimoto svou řeč podmalovával energickými a rozhodnými gesty. Bylo nemožné si představit, že by jej něco mohlo znejistit. Dárek zbavený své hmotné podstaty, přerušil jej Burton, velmi zajímavý koncept. Pochopil jste, dobře, u nás se dárky nehodnotí, jakmile je dostaneme, vystříháme se trapných situací, dary nemají soupeřit o přízeň všem na očích. Mohu se teď s vámi rozloučit? Ještě tu rétorickou otázku ani nevyslovil a už Upanitsche vstával. Burton jej doprovodil ke dveřím. Těším se na lekce, Upanitsche Saheb. Nuže, když jsme se tedy dohodli, můžete mi říkat Guru-ji. A mimochodem, to jsem vám zamlčel, u nás se musí shishia bezpodmínečně podřídit guruově autoritě. Guruovi přísluší shushrusha a shraddha, poslušnost a slepá víra. Dříve chodívali žáci za svým učitelem s polenem coby symbolem jejich připravenosti shořet v ohni vědění. Na vlastní cestu můžete vykročit, pokud dojdete po stezkách učitelových až do konce.
Ve stínu přístřešku na něj čekal zapisovač, chlapec, který nesl svazek, s psacím náčiním mistra, jak se Burton domníval, a ten si nyní pospíšil, aby nad svým pánem přidržel slunečník. Dostanete teď první lekci v Gujarati, řekl Upanitsche. Loučíme se, o všedních dnech, slovy ao-jo, což znamená tolik co: přijď-běž. Odcházím, abych mohl zase přijít. Rozumíte? Takže, Mister Burton, zase zítra, ao-jo. Ao-jo, Guruji, řekl Burton, a na dně očí svého nového učitele rozeznal semínko možného přátelství.
Z knihy Der Weltensammler. S laskavým svolením nakladatelství Hanser přeložil Petr Štědroň. Redakčně upraveno. © Carl Hanser Verlag München Wien 2006
Ilija Trojanow se narodil v roce 1965 v Sofii, v roce 1971 emigroval s rodiči do Německa, kde rodina získala azyl. Žil v Keni, Indii, od roku 2003 žije v Kapském Městě v Jižní Africe. V prvním románu Die Welt ist groß und Rettung lauert überall zpracoval zkušenosti své rodiny s odchodem na Západ; následovala sci-fi Autopol a kniha reportáží z Bulharska Hundezeiten. Heimkehr in ein fremdes Land. V roce 1999 přesídlil Trojanow do Bombaje: z intenzivního střetnutí s Indií vznikly tři knihy reportáží. Za román Der Weltensammler (Sběratel světů, 2006) obdržel cenu Lipského knižního veletrhu. V pondělí 26. 2. z něj bude číst v pražském Goethe-Institutu.