Filmy přicházejí ve vlnách

Začíná devátý ročník festivalu Jeden svět. Co přinese nového?

Pár věcí bude nových. Za prvé jsme vědomě zařadili do programu výrazně víc českých filmů než v předchozích ročnících. Kromě toho, že budeme tyto filmy promítat v Praze i v regionech, pořádáme také seminář na téma, jak se českému filmu daří v mezinárodním kontextu.

Rozhodl jsem se tak, protože jsem měl pocit, že se festival Jeden svět už skutečně nějak etabloval v rodině mezinárodních festivalů a že je teď čas ještě jednou zkusit iniciovat uvnitř Česka dialog o tom, jaké je místo české tvorby v širším světovém kontextu.

Když sleduji zahraniční festivaly a produkci zemí, které mají srovnatelně velký filmový trh, zdá se mi, že se jejich filmy o něco lépe nebo ve větším počtu dostávají na mezinárodní festivaly. Mezi nastupující generací českých tvůrců, takových těch dravějších a razantnějších, jsou někteří, co už pronikají na mezinárodní dokumentaristickou scénu. Pořád tu ale ještě něco kulhá. A nemyslím, že to je primárně kvalita filmů. Spíš jde o komunikační šum a určitou uzavřenost. Nebo to možná vězí v něčem, s čím se tu člověk často setkává. Takové ublí­ženosti, kterou tu mají lidé dřív, než cokoliv podnikli. Vidím to přes Jeden svět. Musím chodit a téměř prosit české filmaře, aby k nám přihlásili film. Chybí jim iniciativa, akce.

Snaha pomoci české dokumentaristice byla jedním z motivů i předchozích ročníků festivalu. Festival chtěl podpořit uvádění českých dokumentů i v České televizi. Jak jste uspěli?

Nesnažili jsme se dostat české dokumenty do České televize. To je proces, který probíhá mimo nás. Česká televize byla dlouho domovem českého dokumentárního filmu, který vůbec nikde jinde nevznikal. Potom se v souvislosti s jejími finančními problémy začaly prostředky věnované na tvorbu dokumentů zmenšovat. To mělo v jistém období negativní dopad na kvantitu tvorby.

Nám šlo především o jinou věc. Chtěli jsme dostat český dokument do českých škol. O filmu se často přemýšlí takto: Je to zábava, něco, co se promítá v kinech, na festivalech nebo v televizi. Přes festival Jeden svět jsme ale zjistili, že film může mít význam ve vzdělávání a výchově a dokumentární film může být i nástrojem občanského sektoru, který chce zaměřit pozornost na nějaký problém a iniciovat o něm debatu. Dostali jsme proto velký počet filmů do škol, kde s nimi pedagogové dále pracují.

Kolik škol vaše dokumenty nyní využívá?

Na 1800 škol dnes používá nejen české dokumenty, které tvoří výraznou část nabídky, ale i další dokumenty z Jednoho světa.

Jsou to jak střední, tak základní školy, údajně jedna třetina všech škol v republice. Já ten projekt přímo nedělám, dělají ho kolegové. A tak snad mohu z té určité distance říct, že to je úctyhodný počin.

Promítáním na školách pomáháte otvírat otázky, které jinak školství nemá zpracované, a asi tak vychováváte i nové generace lidí, kteří se budou zajímat o dokumenty a také je budou umět kriticky hodnotit. Vidíte už nějaké konkrétní známky takových změn?

Ještě je asi příliš brzo na nějaké závěry. Určitě ale můžeme říct, že jsme již zaplnili několik prázdných míst. Jedná se o téma lidských práv, téma krizových oblastí a téma moderních československých dějin jak v období válečném, tak i období komunismu. Na tato témata jsme poskytli školám dost filmů. Pedagogům jsme pak dali školení a didaktiku, jak o filmech vést debatu. Kromě informace poskytujeme navíc i možnost nových výchovných postupů. Otevíráme tak prostor pro otázky. Školský systém je stále postaven tak, že existuje svatá pravda, která je napsána do učebnic, a pedagog je autoritativní mluvčí této pravdy. Předává ji dětem a ty ji přijímají. Dokumenty ale žádnou pravdu tohoto typu neposkytují. Poskytují informace, ale i otevřenost, po které může následovat dialog. Ukazují, že nejistota dialogu není nic strašlivého, ale normální forma života ve svobodě. Děti se tak mají nejen dozvědět, co se dělo v období komunismu, ale i naučit se mít na to názor. A kultivovaně vyslechnout názor někoho jiného a umět s ním polemizovat. Hájit svůj názor, anebo ho změnit, pokud je názor druhého přesvědčivější. Myslím, že v tom jsme se posunuli trochu dopředu, i když to samozřejmě závisí na posunech v celé společnosti.

Vrátil bych se ještě zpátky k festivalu. Letos se na něm objevují i díla, která nejsou přímo dokumenty – jde například o spot nebo dramadoc –, a nepatří ani do úzce vymezené kategorie lidských práv. Nestírá se tak hranice mezi festivalem Jeden svět a jinými festivaly?

Myslím, že ne. Kategorie dokumentárních filmů o lidských právech je dost nový termín. V podstatě vznikl v posledních letech, kdy se začaly objevovat festivaly věnované lidským právům. Jenže ty filmy jsou ve skutečnosti sociálně a politicky angažovanými snímky, jaké vznikaly od samého začátku dokumentární tvorby. Jde o samotnou esenci dokumentu. Nové jsou nikoli obsahově nebo tím, že by nic podobného v minulosti nevznikalo. Nové je, že nevládní organizace začínají vědomě využívat jistý druh sociálně a politicky orientovaných dokumentů pro účely osvěty, výchovy a kampaní.

Když se dnes člověk podívá na program kteréhokoliv lidskoprávního festivalu ve světě, zjistí, že tuto kategorii pojímají hodně široce. Uznávám ale, že náš festival spíš vystihuje název Jeden svět než ten podtitul Festival dokumentárních filmů o lidských právech. Jsme hodně rozkročení, avšak nestírá se tím vnitřní logika programu. Pilířem naší identity je sociálně a politicky angažovaný film a snaha s filmem pracovat víc, než že se jen pustí v nějaké televizi.

Kromě filmů zaměřených přímo na porušování lidských práv v úzkém slova smyslu se věnujeme i tématu hledání identity. Promítáme snímky, které tematizují jedno z největších dramat naší doby, kterým je setkávání s jinakostí. Ve vlastní společnosti, sám v sobě. V tom paradoxním faktu, že neustále mluvíme o většině a menšině. Jenže když se podíváme blíž, vidíme, že většina neexistuje. Každý člověk se v různých kontextech stává cizincem nebo menšinou.

Snímky, které promítáte, či podobně zaměřené se objevují i na jiných festivalech v českých zemích. V Jihlavě, Karlových Varech, na Febiofestu. Jak se na to díváte?

Myslím, že se festivaly docela dobře doplňují. Skupina kvalitních filmových festivalů v České republice poskytuje filmovým divákům veškerou relevantní dokumentaristickou tvorbu, která momentálně ve světě vzniká.

Zas tolik se přitom nepřekrýváme. Jsou některé filmy, jež projdou všechny festivaly světa. Ale právě tím, že festivaly u nás mají každý trochu jiné zaměření a načasování, pomáhají získat dobrý celkový obraz. Festivaly mezi sebou nesoupeří. Nepřetahujeme se o filmy, ale pěkně spolupracujeme v tom smyslu, že si poskytujeme navzájem informace o tom, co kdo vybral, tak aby se tady nakonec mohlo ukázat co nejvíce filmů.

Organizujete festival a zároveň vybíráte filmy. Můžete tak už mnoho let sledovat trendy jak v oblasti filmařských postupů, tak i témat. Pozorujete nějaké významné změny?

Všímám si toho, že v určitých vlnách přicházejí kreativní období v různých oblastech světa. Pak ale z nepochopitelných důvodů ten dech dojde. A tak se stává, že máme najednou větší počet kvalitních filmů třeba z Finska. Pak zase dva tři roky odtamtud nepřijde nic.

Nevšiml jsem si ale nějakého zásadního posunu. Možná, že dokumentární film trochu víc pronikl do mainstreamu. Před devíti lety byl dokumentární film hodně marginální záležitostí. Ale našel si svého diváka, začalo se o něm mluvit, objevuje se i na velkých áčkových festivalech. Vysvětluji si to především tím, že klesá kvalita a komplexnost televizního zpravodajství. U menšího počtu vzdělaných lidí kvůli tomu roste potřeba přiblížit se realitě. Potřebují souhrnnější informace o tom, co se ve světě děje. To je hlavní generátor zvýšeného zájmu o dokument. Televize poskytuje povrchní, rychlou, útržkovitou informaci, většinou zaměřenou jen na jedno dvě horká místa na světě. To ale vzdělanému člověku nestačí.

Dochází k nějakým žánrovým změnám? Mám na mysli třeba vliv reality TV, dramadoců, paradokumentů?

Myslím, že ne. Hodně se mluvilo o tom, že reality show vytlačí dokumentární film. Ano, na některých televizích tyto show vytlačily dokumenty z hlavního vysílacího času. Jde ale o žánrově jiné věci. Dokumentární film plní úplně jinou úlohu. Tvrdilo se, že video zničí film, že televize zničí kino. Ukázalo se, že to není pravda. Je ale pravda, že se vznikem nového média nebo žánru potřebují ty staré žánry přeměnit. Avšak po první fázi takové skepse se transformují a vrátí se ke své funkci.

Mění se i způsoby distribuce. Objevuje se digitální televize, distribuce přes internet. Má to vliv na podobu, kvalitu a množství dokumentů?

Dokumentární tvorba se hodně demokratizovala. Stala se relativně lacinou, takže dnes může v audiovizuální oblasti tvořit spousta lidí. Zvýšil se počet filmů. Jestli se zvýšila i kvalita, těžko říct. Kvalitní jádro zůstává. Zvyšuje se alternativní pokrytí světa. Není to už tak, že by o všem rozhodovala mediální mocenská centra, na kterých by záviselo, jestli se nějaký obraz někam dostane nebo ne. Vznikají alternativní kanály, které jsou sice menšinové, ale informace prostě proudí kolem. V okamžiku, kdy se zmenší prostor pro dokument v mainstreamové televizi, vznikají jiné digitální kanály, které otvírají další prostor.

Jaké mají v globálních trendech místo čeští dokumentaristé?

Snaží se zorientovat. Nové trendy jdou mimo střední generaci; ti přemýšlejí v kategoriích – televize, kino. Plní ale tu zásadní roli, že se stávají určitými svědky dějin. Pokud se tady někdo pokusil chopit komplexního úkolu zpracovat a promýšlet nové české dějiny, byli to dokumentaristé. Víc než kdokoliv jiný, víc než publicisté, historici. Alespoň to platí ve vztahu k širší veřejnosti.

Mladá generace už patří do jiného světa. Jejich světem už není jen Česká republika, Státní fond kinematografie, Česká televize a síť českých kin. Jejich svět je větší. Už jen proto, že jsou lépe jazykově vybavení, cestují. Ne že by nové trendy chytali. Jsou už přímo jejich dětmi.

Jedna z doprovodných akci letošního festivalu se má ptát, jak jsou české dokumenty v zahraničí úspěšné. Co si o tom myslíte?

Uvidíme. Netroufnu si říct dopředu, jaké jsou skutečné příčiny toho, že se české dokumenty dostávají na zahraniční festivaly v menších počtech. Pozvali jsme programové pracovníky klíčových zahraničních festivalů dokumentárních filmů, udělali jsme i nějaké dotazníkové šetření v zahraničí. Společně s českými producenty, režiséry a lidmi, kterým záleží na českém dokumentu, a lidmi z jiných festivalů si sedneme a budeme o tom debatovat.

Určitě nám nevyplyne jedna jednoduchá odpověď. Snad ale objevíme částečný návod, co by se ještě dalo dělat lépe a trochu jinak.

I na minulých ročnících se uskutečnil seminář European Documentary Network (EDN)…

Funguje tu Institut dokumentárního filmu, který se dost snažil, a i úspěšně, přinášet nové trendy. EDN tu měl párkrát své prezentace i v rámci jihlavského festivalu a Jednoho světa. Z tohoto pohledu je na tom Česká republika lépe než kterákoliv postkomunistická země. Dynamika těch několika festivalů sem rychleji přinesla možnost se seznámit s novými trendy.

Na festival se letos přihlásilo přes tisíc snímků a z nich vybíráte pouhou stovku...

Přihlásilo se jich letos 1200 a z nich vybíráme devadesát filmů. Celkem sice promítneme 123 filmů, ale do toho jsou zahrnuty i ty, které promítáme v rámci retrospektiv.

Z takového množství lze těžko vybrat jeden dva nejzajímavější. Ředitelé festivalů navíc neradi mluví o svých favoritech dopředu. Přesto, které byste divákům doporučil?

Asi bude velikým tahákem film Nepřátelé štěstí. Je to kvalitní film, který vyhrál teď na festivalu Sundance v kategorii zahraniční film. Je to o chytré, odvážné afghánské ženě, která kandiduje v parlamentních volbách. Je to příběh charismatické holky a příběh současného Afghánistánu. Film o tom, o co se ta země teď snaží a s čím se potýká. Dalším tahákem bude asi Lekce běloruštiny o posledních prezidentských volbách v Bělorusku a snaze opozice svrhnout Lukašenka.

Jedním z mých osobních favoritů je takový neuvěřitelný film, který se jmenuje Černé slunce. Má jednoduchý příběh. Výtvarník po loupežném přepadení v New Yorku ztratí zrak. Co by se mohlo asi výtvarníkovi stát horšího? Následuje ale sedmdesát minut nádherného dokumentu, složeného z vizuální a zvukové hry na téma zkoumání světa z úplné slepoty. Autorovi se podařilo vizualizovat slepotu.

Rakouský snímek Konec projektu Neubacher je inteligentní intimní drama o režisérovi, který se vypořádává se svou matkou a členy rodiny, kteří jsou dodnes přívrženci nacistické ideologie. Je tam všechno, co patří k dobrému dramatu. Rodinný střet, potřeba katarze. Ale máme spoustu dalších dobrých filmů.

To mě přivádí k otázce, která souvisí s českými dokumenty, které Jeden svět také prezentuje. Vyrovnávají se i s nedávnou minulostí, ale mají dost odlišnou podobu. Vyhýbají se osobnímu příběhu autora.

Bylo pár takových filmů, které měly i tento aspekt. Ale jen pár. Vychází to asi z mentality ve společnosti. Já mám pocit, že jsem za těch patnáct let svého života tady nevstoupil do bytu žádného zdejšího kamaráda. Protože mě tam nepozval. Scházíme se třeba v restauraci. V bývalé Jugoslávii bych pravděpodobně po měsíci viděl byty hromady lidí. V každé společnosti si lidé jinak chrání či nechrání své soukromí. To by mohl být jeden důvod.

Na druhé straně, zvlášť u filmů mladších českých režisérů, je už často autor i před kamerou. Ale je víceméně takovým průvodcem, který si jako demiurg hraje s postavami svého dokumentu. Často je zesměšňuje a snaží se tím o nějakou sociální kritiku. U klasických dokumentů střední generace je režisér spíš za kamerou. Má ale jasný názor, který je z filmu cítit.

Nesouvisí to i s tím, že se německé a rakouské dokumenty soustřeďují spíš na vzdálenější historii druhé světové války a nacismu a naše nedávná minulost je stále ještě žhavá?

Nevím, mne by ale nepřekvapilo, kdyby v Česku nikdy nevznikl větší počet sebeodhalujících filmů. Jedna věc je před kameru vůbec vstoupit. A hrát před ní, zakrývat, co nechcete odhalit. Jiná věc je jít s kamerou odhalovat bolestné věci z vlastního nitra. Nezdá se mi, že je na to tahle společnost stavěná.

Sám jste dost dokumentů natočil. Jako pořadatel festivalu vidíte mnoho filmů, které vytvořili jiní. Pomáhá to vaší vlastní tvorbě, nebo vás to naopak od filmování odradí?

Já nejsem dokumentarista, i když jsem několik dokumentů udělal. Byl jsem vděčný za možnost si to vyzkoušet a ten proces byl pro mne velmi užitečný. Pomáhá mi i dnes v tom, co dělám. Vědomě jsem ale na tvorbu rezignoval, protože jsem pochopil, že nejsem primární ambicí dokumentarista. A proto ani nemohu dělat dobré dokumenty. Ty lze vytvořit jen tehdy, pokud se tomu člověk věnuje na sto padesát procent. To bych nikdy nedělal. Tak jsem radši couvnul zpět k aktivitě, které se na tolik procent věnuji. A dělám ji asi lépe, než bych dělal dokumenty. K dokumentární tvorbě se asi vracet nebudu, bylo to zřejmě jen dočasné. Spíš jsem tím po bosenské válce utíkal z nějakých vlastních obsesí.

Devět let organizace festivalu přineslo nejen spoustu zážitků organizátorům i divákům, ale i rozsáhlou videotéku, která pravděpodobně nemá přinejmenším ve střední Evropě obdoby. Co s ní bude a jak ji využíváte?

S videotékou neustále pracujeme. Některé materiály se objevují recyklované v rámci Jednoho světa, anebo je používají různé jiné nevládní organizace. Ale je to málo. Zahájili jsme rozhovory s Městskou knihovnou. Nevím, jestli se to nakonec realizuje s nimi nebo s někým jiným. Ale chceme, aby v rámci některých nových knihoven, které vznikají a mají lepší technické vybavení, vnikl kvalitní archiv filmů, který by zpřístupnil veřejnosti to, co jsme nashromáždili. Je to spojeno s řadou technických i právních překážek, které ale nejsou nevyřešitelné. Je to proces, který jsme zahájili. Mluvili jsme o tom s více institucemi a budeme o tom mluvit tak dlouho, dokud se to neuskuteční.

O kolik snímků se vlastně jedná?

Asi o šest a půl tisíce filmů. A každý rok asi tisíc, tisíc pět set přibývá. Film je ale spotřební materiál. Dokumenty sice přibývají, pokud se však s nimi něco neudělá, pokud se o ně správně nepečuje, tak začnou mizet. Ty věci se rychle rozkládají. Nevím, kolik filmů z prvních let zbude v technicky dobrém stavu, než se nám podaří přemístit je do nějaké knihovny. Bohatý základ tam ale je.