Hrdost a nenávist

Britský fotograf a televizní dokumentarista stanice Channel Four News David Modell v Británii proslul nejdříve coby autor fotografického portrétu Konzervativní strany z jejího přelomového období 1995–2001. Ve snímku Mladý, hrdý, nácek (Young, Nazi and Proud) z roku 2002, který teď uvádí festival Jeden svět, se Modell vydal do prostředí krajně pravicové Britské národní strany.

Šest měsíců natáčel předsedu mládežnické organizace této strany Marka Coletta. Ten tehdy dokončoval studium podnikové ekonomiky na univerzitě v Leedsu, kandidoval v komunálních volbách, kde mu jen těsně unikl zisk mandátu, a zažíval první okamžiky veřejné i mediální publicity. Modell směl mladého politika natáčet jak na předvolebních akcích a například i na obskurním festivalu „bílé anglické kultury“, pořádaném extremisty, tak v soukromí. Colettovi filmování zjevně imponovalo a i kvůli své nezralosti a naivitě se režiséru Modellovi velmi otevřel. Režisér hodlal natočit sondu do myšlenkového a hodnotového světa krajní pravice a zajímal se o Colettovy názory na cizince, ženy a na další citlivá témata, v nichž extremisté projevují své fašizoidní postoje. Mark Colett v té nenápadné anketě nepěkně „zabodoval“ a Modell zaznamenal několik jeho rasistických výroků i jasné projevy obdivu k nacismu. Z etického pohledu dokumentaristiky je však problematické, že část z nich zazněla poté, co Colett žádal, aby nebyl nahráván. Snímek Mladý, hrdý, nácek se tedy z tohoto důvodu stává sporným případem angažované dokumentaristiky, kdy režisér porušil slovo dané natáčené osobě, aby odhalil její názory, které jsou pokládány za společensky nebezpečné a politicky diskvalifikující.

Film jako důkaz

David Modell vedl s Colettem i s jeho rodiči několik rozhovorů, v nichž se opatrně dotýkal sporných témat. Vyžadovalo si to zjevně velký dokumentaristický i lidský um. Vůči Colettovi jako by Modell chvílemi promlouval coby starší bratr či spíše alternativní terapeut, který se jej opatrně snaží přivést k nahlédnutí jeho problematických názorů. Vrcholem snímku je scéna, kdy režisér Colettovi přiznává, jaké výroky dosud nahrál, i to, že sám je židovského původu, o němž předtím Colett s odmítáním jeho příslušníků tvrdil, že je lehce rozpoznatelný. Mladý politik je z Modellova doznání se ke skrytým nahrávkám zcela otřesen, pokouší se jej uplatit a vůbec se chová žalostně. Jakkoliv jsou i v této scéně vypovědní hodnoty záběrů nesporné a režisér zjevně nezneužíval své intelektuální ani situační převahy k prostému ponižování či zesměšňování hlavního hrdiny, je film Mladý, hrdý, nácek znepokojivý i nad rámec zvoleného tématu, a sice ve vztahu k etickému a antropologickému rozměru dokumentaristiky.

Po odvysílání snímku a jím vyvolaném skandálu se Colett musel vzdát místa předsedy mládežnické organizace Britské národní strany. Ta ale na „nadějného“ člena nakonec nezanevřela a mladý muž v jejích řadách pokračuje v politické kariéře. S angažovanou dokumentaristikou se stejně jako celá BNP nepříjemně setkal ještě několikrát. V roce 2003 spolupracovník BBC Jason Gwynne předstíral sympatie k BNP, stal se jejím členem a natáčel její akce skrytou kamerou. O rok později BBC vysílala jeho film Tajný agent (The Secret Agent). Mark Colett byl v následujícím soudním procesu uznán vinen ve čtyřech z osmi bodů obžaloby, vinící ho z vyvolávání rasové nenávisti. Nedávno Colett spolu s předsedou BNP Nickem Griffinem znovu stanul před soudem kvůli šíření etnické nesnášenlivosti.

Na téma související s filmem Mladý, hrdý, nácek, a sice „jak se dělá politik“, v poslední době vznikly vynikající dokumentární snímky. Někteří čeští diváci poznali na loňském Mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě například snímek Marcela Łozińského Jak se to dělá, který bude k vidění i na letošním Jednom světě. Pro domácí kinematografii je potěšitelné, že na tomto poli příliš nezaostává, a to hlavně díky snímku Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá.

Rodinný apel

Francouzský snímek Oliviera Meyroua Překonat nenávist (Au-delà de la haine) ukazuje smutný příklad toho, co způsobuje zlo vyvolávané pravicovými extremisty. Film se vztahuje k remešské události z roku 2003, při níž tři skinheadi, přívrženci strany Mouvement National Républicain (odštěpené z Le Penovy Národní fronty), zabili mladého muže jen kvůli tomu, že byl homosexuál. Původně v osudný den toužili zbít „nějakého Araba“. Devětadvacetiletý François Chenu se nakonec pro ně stal „náhradním cílem“. Agresivitu mladíků, z nichž jeden byl neplnoletý, zvýšilo to, že před nimi Chenu nepopřel svou sexuální orientaci a že se nesklonil před ponižováním. Režisér Olivier Meyrou samotnou vraždu objasňuje postupně, velmi citlivě přibližuje hlavně reakce Chenuovy rodiny. Rodiče a sestru zavražděného představuje v neokázalých, ale přesto velmi pronikavých miniportrétech. Podobně zdrženlivým, obhlíživým způsobem ukazuje Meyrou i dění kolem soudního procesu, chování advokátů a médií.

Příbuzní zavražděného mladíka se nakonec svou hroznou zkušenost pokoušejí proměnit v apel vůči pachatelům i společnosti. Jeho podoba i zdůraznění demokratických (ve francouzském úzu republikánských) hodnot budou pro české publikum překvapivé, řadu otázek jistě vzbudí i forma tohoto dokumentu. Nejeden divák se asi bude ptát, nakolik chování příbuzných, především ve věci veřejného prohlášení a hledání cesty k pachatelům vraždy, ovlivnil zájem dokumentaristy a dalších médií. Navzory jejich možnému podílu je snaha rodiny proměnit něco z tíživého soukromého žalu ve veřejnou věc vzácnou známkou občanské odvahy. Olivier Meyrou ji představil nepateticky, a tím naléhavěji.

Autor je filmový publicista.