Vpřed!

Sbírka Michala Novotného (nar. 1942) je vlastně jakási fragmentární, nesoustavná a asymetrická historie citové výchovy malého chlapce měnícího se pozvolna v mladého muže. Konstatujeme-li, že takové téma je zpravidla vyhrazeno prozaickému zpracování, ať už v dílčích psychologických sondách, v románech (některých značně tlustých) či přímo v literatuře memoárové, může nás to zavést na falešnou stopu. V Novotného pojetí před námi v proudu času defilují jedinečné a živě plastické vzpomínky – jakési flashbacky, útržky paměti malého dítěte na konec války, osvobození, tříleté interregnum, únor 48, padesátá léta, která ústí do puberty, excitovaná a erotogenní léta šedesátá, skepticizující epilog v počátcích normalizace.

Ze zaniklého světa dětství

Jednotlivé básně jsou psány volným, jen občas rytmicky rozvlátějším veršem, metafor a vůbec jakékoli sofistikované obraznosti se autor demonstrativně zříká, již v prologu si vytváří prostor – a také alibi –, když starosvětsky vyzývá čtenáře (tyká mu!), aby nečekal „slavnosti slov“, a charakterizuje své psaní jako „zápisy rozličností,/ letící kolem nás/ a s námi“. Takové zápisy by jistě samy o sobě nemusely implikovat básnickou relevanci sdělení, a tak se nabízí otázka, zda a jak je takové určení vůbec opodstatněné. Žánr je po mém soudu založen třeba již Baudelairovými Malými básněmi v próze a rozvíjen všemi druhy a poddruhy básnického civilismu, jak táhly zejména literárním dvacátým stoletím, ale Novotný se tu nejspíš vymyká této tradici důslednou absencí lyrické dikce či povšechně lyrického výrazového kódu, který většinu civilistních produkcí přese všechno postihuje. Pracuje samozřejmě s básnickou zkratkou a reflektující básnickou pointou, tyto postupy buďtež označeny za sine qua non, ale to není jediná poetická kvalifikace a reprezentace tohoto psaní.

Co je dle našeho názoru esenciální, označeno budiž jako princip synekdochický. Jistě nikoli pouze v tradičním významu specifického básnického tropu, nýbrž jako výraz – možná i bezděčného? – básnického univerzalismu. Markantní je to především v prvních básních, v nichž autor tematizuje vzpomínky z dětství: „a krejčí pan Slavík vytáhl jehlu z rozešitého saka/ a říkal, že je sice dobře, že jsme Rusům darovali jako dík/ za osvobození nešťastnou Podkarpatskou Rus,/ ale jim to určitě nebude stačit a budou nás chtít jednou spolknout, protože tohle berou jen jako předkrm,/ a vtom tam vrazil uvědomělý pan Lederer, tu jehlu vytrhl panu Slavíkovi z ruky a křičel, že jsme národ nevděčníků/ a on ví, proč to pan Slavík jako živnostník říká// prodával se odbarvovač Duha“. Nemusíme být právě literární vědci, abychom nahlédli, že autor četl Bylo nás pět, leč míra a povaha stylizace se v tomto případě výrazně a významně liší: zatímco prozatér Poláček ve svých půvabných pseudopromluvách všech těch pánů Bajzů a Čendů Jirsáků literárně, na pozadí narativní fabulace nostalgicky rekonstruuje zaniklý svět svého dětství, Novotný básnicky evokuje intelektuální a citovou atmosféru světa, který je v pohybu. Popisované výjevy sice bezesporu stylizuje, mnohem spíše tu však evokuje a rozehrává osobní, psychologicky autentický prožitek – řekli bychom, že právě zde je zdroj dynamiky díla –, skrze jeho specifičnost vypouští z prstů právě ono obecné charakteristikon doby, o níž mluví. Část tak hodnověrně vypovídá za celek.

Tento univerzální synekdochismus (je-li takové ošklivé slovo korektní) variuje autor ve všech textech sbírky v poklidně dvojlomé výrazové struktuře – někdy zůstává jen u zápisu, jindy připojuje vlastní, jistěže i nostalgický komentář. Jednu ze vzpomínek pointuje takto: „…ten cyklista v onen velký den/ vykonal potřebu vzadu v té proluce/ a od té doby/ kalila vždycky/ mou vzedmutou až neskutečnou radost/ nějaká malá přízemní potřeba.“ Taková téměř mudroslovná zobecňující pointa mohla by snad působit uměle či chtěně, ale v kontextu oné v jedinečnostech založené životní bilance, jež balancuje na hraně sentimentu a nostalgie, ji považujme za přijatelnou bernou minci autorovy konfese.

Dílo v pohybu

Pokoušíme-li se uchopit a v náznaku zhodnotit Novotného básnický modus, nemůžeme pominout, že přítomná sbírka představuje pouze jednu – řekněme rovnou, že zřejmě nejzdařilejší a nejvýraznější – polohu jeho psaní: v dřívějších souborech se objevovaly básně, v nichž usiloval o jakousi neosobně abstraktní, meditativní lyriku (přeložil i řadu textů francouzských paraexistencialistických či surrealismem ovlivněných básníků), texty postavené na poněkud prvoplánových aliteračních eskapádách (oddíl Lovslov ze sbírky Tam a zpátky, 2002) či moralistní básnické apokryfy (oddíl Ztracené dopisy tamtéž) atd. I když nechceme tvrdit, že dosavadní Novotného poetika byla jednoznačně eklektická, jeví se právě ona nostalgicko-vzpomínková linie lapidárních „zápisů“ jako nejpřesvědčivější, neboť zásadně autentická složka jeho básnického myšlení. Dlužno zdůraznit, že tato poloha se objevuje u Novotného průběžně, dokonce do své poslední sbírky zařadil texty, které již dříve publikoval jinde, rozšířil je či upravil a přejmenoval – například Za Heydrichovou zatáčkou (Tam a zpátky) či To byla doba (stejnojmenná sbírka, 2007). Zde shledáváme dílčí důkaz, že autor své texty nepovažuje za nějaké definitivní, hotové artefakty, ale že naopak chápe tvorbu jako neuzavřený proces, že dílo v jeho žitém pojetí je alespoň v určité své složce v neustálém v pohybu.

A tak shrneme-li letmé dojmy, jež v nás Novotného sbírka vyvolala, buď postaveno najisto, že tato poezie je v autorově básnické genealogii krokem vpřed, že civilismus, jímž jsou – ovšem povětšinou v lyričtější a zaumnější podobě – prostoupeny ony zdařilejší básně v jeho předchozí knize To byla doba, jakoby vnitřně pročištěn dospívá do stadia vskutku reprezentativní básnické komunikace. Není mnoho knih v současné nadprodukci české lyriky, jež tomuto, třeba i nejskromněji zadanému kritériu dostojí.

Autor je básník a šéfredaktor revue Analogon.