Demokratická struktura českého státu vypadá v časech nudné každodennosti přehledně a zaběhnutě. Politický stroj klape neslyšně, jak má, a i drobné zádrhele se zpracovávají demokraticky poklidně – Čunkova aféra, premiérovo mlžení, přebíhání poslanců z jedné strany do druhé... Klid a pohoda mizí až ve chvíli, kdy se začne něco dít na vrcholu pyramidy a kdy se do mocenské hry dostává budoucí obsazení prezidentského postu. Celá politická struktura se najednou podivně kroutí, rozevírá a puká a z jejího propastného nitra vyplouvají na povrch ještě podivnější chuchvalce, jejichž hutnost a temné zabarvení jako by chtěly naznačit – tak tedy takové je jádro české demokracie.
Poslanecké a senátní úpisy svědomí, v nichž zákonodárci přísahají věrnost Vůdci a otci zakladateli, tvoří jen začátek řetězce, na jehož konci stojí zvrácenost nejohavnější. O novém českém prezidentovi i osmnáct let po Listopadu rozhodnou komunisté. Volbu mají v ruce, to oni určí, jak bude obsazena špička ústavní pyramidy, ale až podle toho, jak se kandidáti vzhledem ke komunistickým cílům vybarví. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného, jedna politická strana, nikoli nejsilnější, bude v politickém boji de facto rozhodovat. V demokraciích mívají poslední slovo menšiny a okraje. Problém je v tom, že jde o stranu, kterou celá vládní koalice považuje za nedemokratickou politickou sílu, vůči níž se před volbami militantně vymezuje.
Premiér Mirek Topolánek před volbami stavěl proti komunistům hráz, ODS měla být zárukou, že socialisté s komunisty neovládnou politický prostor. Ministr financí Miroslav Kalousek, ještě v době, kdy byl předsedou KDU-ČSL, pateticky vyzýval: nedopusťme návrat do starých časů. Rétorika plná emocí a temných odkazů připomínala projevy komunistických prokurátorů, jen byla podivuhodným způsobem převrácená – ale podobně nebezpečná a prázdná. S komunisty se nikdo špinit nechce a čeští demokraté to dokážou trefně vyjádřit. Bohužel jen před volbami, bohužel jen v projevech pro televizní kamery.
Strany, které předvolební rétoriku prošpikovávají odkazy na obnovení demokratických hodnot, moci práva a řádu zákona, náhle zapomínají na vše, co kdy o hodnotách a principech řekly, a s prosícíma očima pošilhávají po klubu komunistických poslanců. Jak může konzervativní politik přestát takovou ostudu? Jak může v klidu, bez křiku a nervového rozčilení přihlížet tomu, že jeho prezidenta volí nedemokratičtí politici? Cožpak taková blasfemie neotřese navždy jeho vírou v pevné hodnoty a zásady? Může po takovém demokratickém skandálu zůstat konzervativec ještě konzervativcem?
Konzervativní politici bývají pragmatičtí, ale v otázce hodnot se taková libovůle nesnese. Neobstojí ani vysvětlení, že za všechno může špatný systém, který komunisty pouští (demokraticky?!) k volbě a rozhodování. Ten systém se mohl přece už dávno změnit, v minimalistické variantě třeba „jen“ tím, že by prezidenta, který v Česku plní pořád funkce pseudokrále, volili jeho poddaní. Konzervativní zákonodárci této volbě nedali nikdy šanci. A to je v této souvislosti neomluvitelné, protože se tím říká, že volba z rukou komunistických poslanců je přijatelnější než volba z rukou voličů.
Existuje několik možností, jak tento konflikt hodnot vysvětlit či zpracovat. První už byla naznačena – žádní konzervativci v Česku neexistují. Žádné straně nejsou hodnoty, jimiž sama sebe definuje, natolik milé, aby se kvůli nim zbavila některých politických stereotypů a předsudků. Komunistické mysli a ruce, které rozhodnou o tom, kdo bude dalších pět let symbolicky vládnout nad českou politickou strukturou, svlékají český konzervatismus donaha. Je to fascinující, skoro až zábavný pohled, i když lehce mrazivý – král, prezident, je nahý!
Celou věc lze ale také otočit a podívat se na ni z druhé strany. Bezproblémové tiché přijetí komunistických hlasů pro Václava Klause (ale i Jana Švejnara) veřejně legitimizuje komunisty jako demokratickou politickou stranu. Jsou-li jejich hlasy přijímány s úctou a nadbíhavým chtěním, pak přece nelze vzápětí jen tak říci, že se musíme této strany bát. Celá hra na boj proti nebezpečným komunistům, proti nimž je nutné stavět demokratické hráze, třeba v podobě modro-černo-zelené koalice, devalvuje v trapné politické žvatlání, žvást velmi hrubého zrna.
Existuje ovšem ještě třetí vysvětlení, na něž jsme ve Veřejném osvětlení už několikrát narazili. Současná politika je bytostně schizofrenní a do jejího plánu patří i jisté žonglování s hodnotami, které se ohýbají a variují podle právě vytvořené mocenské situace, vůle k moci. Říká se, že žijeme v pozdní době, což může mít spoustu významů. Jedním z nich je zřejmě i to, že je už opravdu pozdě. Například na kultivaci hodnot a na politiku, která by z nich vyrůstala.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.