Slon v pavoučí síti

Kolektiv WHW vznikl před osmi lety v Záhřebu. Nedlouho poté uspořádal první výstavu mimo Chorvatsko a vydal první překladovou publikaci. Od roku 2003 se stará o záhřebskou městskou galerii Nova, kde mj. vydává galerijní noviny. Zkratku WHW členky kolektivu Ivet Ćurlinová, Ana Devićová, Nataša Ilićová a Sabina Sabolovićová zvolily podle počátečních písmem slov What, How & for Whom (Co, Jak a Komu), které měla v názvu jejich první společná výstava. Lze ji ale chápat i v obecném smyslu. Třeba jako imperativ, který by měl určovat myšlení všech umělců a kurátorů. WHW chce svou prací umožnit „soustavné a znovu uskutečňované zkoumání strategií reprezentace, výstavních forem a akcí ve veřejném prostoru, a zároveň vytvářet paralely ke ,kulturní politice‘ a infrastruktuře“.

Chorvatsko, náš možný obraz

Když mají WHW mluvit o zdrojích inspirace, opakovaně se vracejí k Chorvatsku. Je neplodné připomínat, že jde o bývalou část Jugoslávie – dnes se zotavující z války. Čechy může spíš zaujmout či vyprovokovat přirovnání chorvatské reality k té naší. Chorvati si to také namířili do Evropské unie a se zavřenýma očima „museli“ překročit hodně ze své historické zkušenosti. A třebaže se českým turistům může zdát, že přijíždějí na pláže vyspělé země, její přejímání liberální ekonomiky a demokratického zřízení provází řada problémů. Podobně jako u nás při transformaci předbíhá sebe samu, nové ideje překotně vrší přes hluboce zakořeněné způsoby myšlení. To vytváří podhoubí pro sociální konflikty. Tyto tlaky nemusejí být vidět stejně dobře jako velké změny, ale právě svým konstantním a podprahovým působením vytvářejí podloží, z nějž vyrůstá sebevědomí a představa osobní i společenské integrity. A to se netýká pouze Chorvatska a Čech, ale v podstatě celého východního okrsku, který se nedávno přimkl k hranicím Západu.

Na pražské výstavě All Dressed-Up With Nowhere To Go se pět umělců dotýká vztahu k životnímu prostoru a paměti. Občansky jsou všichni srostlí s půlměsícem postkomunistické Evropy. Z jejích reálií také čerpají. Pozornost k sociálním tématům, vztah k místu však nejsou ničím novým. Expozice neobjevuje neznámé perspektivy, ale velmi klidně představuje mnohokrát ohledávaný prostor. Tím více se lze soustředit na jeho artikulaci v jednotlivých dílech.

Každej pes je vlastně moc pěknej

Projekt Kateřiny Šedé Každej pes jiná ves (A2 č. 34/2007) má výborný základ. Pro návštěvníky Documenta 12 v Kasselu (A2 č. 33/2007) není překvapením, že autorka nechala potisknout košile vzorem odvozeným z cirkusově nalíčených fasád panelových domů ze sídliště Brno-Líšeň a pak je zaslala jeho obyvatelům. Jenže galerijní verze pokusu sblížit obyvatele typické sídlištní aglomerace vyznívá problematicky. Šedá propadla půvabům pastelových pruhů namalovaných na stěnu a úhledně provedeným diagramům. Ospravedlnění nepřináší ani rozšíření projektu o dopisy od obyvatel Líšně, které Šedé přišly, když se přiznala k autorství. Ukazují sice škálu reakcí od ocenění k odmítnutí, ale celkově je projekt hlavně výtvarničením s dokumentací, které se na hony vzdálilo zprostředkování jakékoliv lidské zkušenosti. Jako by se ústředním tématem Šedé stalo uspokojení smyslů diváka, kterému je třeba nabídnout něco „ke koukání – když už vlastně není nic, na co by se koukat mohlo“. Na druhé straně z její instalace těžko odvozovat, zda se naplnil záměr akce a lidé v pestrobarevných košilích šli do ulic. Projekt se tak sám popírá a mění ve cvičení výtvarníka, který neumí (nebo nechce) zapudit své sklony ke krasomluvě. Výstižně to dokládá začerňování jmen odesílatelů dopisů, které je provedeno tak, aby stejně zůstala čitelná. Etiku zde nahrazuje její simulace a funkční prvek estetický.

Tanec klišé a tanec městem

Problematičnost jiného díla, videa Hluchý tanec Danici Dakićové, lze zahlédnout při srovnání s videem Romana Ondáka Cesta s průvodcem (Následujte mě). Autorka z Bosny a Hercegoviny nafilmovala spodní půlky tanečníků imigrantského bosenského souboru z Düsseldorfu. Rytmické dupání a povely ke změně jsou na každý pád sugestivní. Historické kostýmy různého původu z něj navíc činí metaforu – snad dějin, snad něčeho jiného. Přesto právě silná metaforičnost, konfrontovaná s konkrétní situací vyhnanců, učinila z Hluchého tance trapně příznačný produkt soudobé balkánské kultury. Tradiční kultura, válka a napětí mezi ztrátou domova a zkoumáním nového domova jsou už dlouho velkými tématy literárních děl, filmů i výtvarného umění. Balkán se stal displejem temné stránky soudobé Evropy. Neblahým důsledkem je rostoucí množství klišé, která v důsledku musíme přijmout, neboť si uvědomujeme, jaké lidské utrpení za balkánskými událostmi stojí. Dakićová ke svému klišé nic nedodává, nenechá nás pohlédnout na nic jiného než na základní etno-sociální detail.

S Ondákovou Cestou s průvodcem se na Balkáně ocitáme také. Přes obrazovku jsme však konfrontovaní s něčím jiným než s důsledky jugoslávského pekla. Sledujeme mladého chlapce, jak s příznačnou nezaujatostí turistických průvodců provází skupinu lidí centrem dalmatského Zadru. Na jeho popisu pamětihodností by nebylo nic divného, kdyby o nich nevyprávěl v budoucím času. Do komunikačních schémat tak vstupuje oblast fantastického, která však poukazuje na to, co je „možné“. Protože kamera zabírá jen jeho a my na rozdíl od svědků performance nevidíme město, je Zadar opět metaforou. Namísto něj mohlo přijít jakékoliv turistické město. Modelový dosah Ondákovy fikce je u záznamu určitě silnější než u původní performance. Koneckonců je to ale šťastný způsob, jak s dokumentací naložit. Jaká je budoucnost měst a lidí v nich žijících? Jaký časový horizont jsme u „svých“ míst schopni zvažovat? A jak přispíváme svým konzumním způsobem cestováním k proměně identity měst? Ondák aktivizuje myšlení, zato Dakićová zneužívá svého oprávnění neaktivizovat nic a spoléhá na to, že při kritickém hodnocení jejího díla vstoupí do hry náš sentiment.

Hrdost a tíha

Zbylá dvě díla jsou lapidární. Neon Ponos (Hrdost) na rudé stěně (Sanja Ivekovićová) se svým jazykem transparentně přihlašuje k diskutabilnímu pojetí sebeúcty na Balkánu. Dalšího komentáře se mu nedostává, přesto na výstavě funguje jako prostředník mezi všemi výše popsanými díly. Videoinstalace Davida Maljkoviće Ztracené vzpomínky těchto dní se pak vyhýbá vazbě na sociální realitu. Kamera projíždí mezi netečnými ženami opřenými o dveře automobilů. Pošramocený obraz doprovází nepříjemný zvuk gradující do sbíječkového staccata. Nevlídná a přízračná scéna.

W… H… W

Kladem All Dressed-Up With Nowhere To Go je, že WHW dosáhl konfrontace odlišných přístupů, jež nelze odemknout jedním klíčem. Jak to? Přeléváním akcentů od strategií k uchopení sociálního prostoru k tíživé, imaginativní obraznosti. Komu je výstava určena, pak nelze zjednodušit na uvažování o sociální stratigrafii diváků. Řekněme, že je určena těm, kteří ocení paralelní přítomnost odlišných témat a postupů, mezi nimiž lze objevovat jemné, téměř nehmatatelné významové sítě. Na výstavě pouhých pěti děl ovšem získává na důležitosti co. A zejména v tom je All Dressed-Up With Nowhere To Go zklamáním. Velikost prostoru Tranzitdisplay umožnila efektní instalaci. Pakliže se však Kateřině Šedé vytratil cíl intervence a Danica Dakićová vystavuje banalitu, celá stavba se hroutí.

Autor je kritik umění a kurátor galerie NoD.