Tak jak: je banalita banální?

Kdysi jsem pracoval v domově důchodců. Jeden muž si tam psal nejobyčejnější denní záznamy: slunce svítí, dnes pršelo, bylo pod mrakem. Oběd. Ani o lidech už nic, jen o počasí, jídle, základních fyzických stavech. Zápisky měly nulovou hodnotu literární a vlastně i výpovědní. Byly dojemné, smutně lidské, zároveň se od nich člověk instinktivně odvracel. Šlo o čirou banalitu chycenou při činu. O život přistižený v nejzazší poloze, na samém konci; scéna se vyprazdňuje, lhostejně nachystána pro další možná představení.

Výsledky výzkumu

Mužovy zápisky mi vzdáleně přišly na mysl po nahlédnutí do svazečku Jiřího Sádla (1958), nazvaného Prázdná země. Najdeme tu věty jako: „Kolem svatého Matěje po čtrnáct dní v roce mrzne, ve dne by tálo.“ – „Venku, dosud v slunci, těžké clony sněhu hnal vítr na popředí temně modrého nebe.“ – „Sobota a neděle, kdy je na slunci jaro, ve stínu mráz.“ – „Ráno už není taková tma.“ Ne všechny pasáže přírodních pozorovacích zápisů jsou ovšem tak radikálně oproštěné. Biolog Jiří Sádlo, o němž na záložce čteme, že se věnuje rostlinné sociologii, dynamice krajiny v holocénu či kulturně-naturálním jevům v tzv. nové divočině, má svůj tlumený, civilní, do okolí vyhlazený, přece však po svém „poetický“ styl. Či spíš vnitřně poetický přístup; dokáže postát v přeháňce, extaticky přecházet sem tam lipovou alejí, podrobně zkoumat vrásnění na sněhu. Či bez varování vykypí až furiantsky, nevázaně, hravě reflexivně. „Přece jsem vždycky rosomák (Gulo gulo), který se na jedné straně mrštně prosmýká terénem, plískanicí. Který naprázdno zabuší na prázdná vrata bazaru.“

Sádlo píše jako člověk citlivý, inteligentní a pozorný, navíc s odbornými znalostmi. Rozhodně žádný „blb“, jejž žertem zmiňuje (nejspíš autorská) záložka knížky: „Je-li pokládán za blba, smutně souhlasí…“ Pronikavou kapitolkou je Poznámka o metodice, v níž Sádlo jazykem vědy nastiňuje, že text byl „psán jako součást dlouhodobého výzkumu podivného rázu reality“, že v něm zkoušel „detekovat přítomnost reality na podkladě jevově chudé a na pohled nekvalitní soustavy (mírné terény, autobus dvakrát za hodinu, polojasno…)“. Sám vypichuje záměrnou absenci imaginace či „idiotský nedostatek vzmachu“. To zní podnětně a sympaticky, a to i v případě, že jde o lehkou parodii či mystifikaci. Otázka zůstává: jaké budou výsledky výzkumu? Už víme, proč text vznikl, ještě ale není jasné, do jaké míry je pisatel jen průzkumníkem, a kde se začne měnit v autora.

Pěna, vlna, ryba

Ačkoli je metoda vyjádřena exaktně, Sádlo se při psaní tak rigorózně nechová. Styl zápisků klouže mezi různými polohami. Minimalistická pozorování si drží střízlivou malebnost, jindy narazíme na až experimentální repetování, provedené však bez „chladné“ důslednosti; jde spíš o vlídné tvůrčí zkoušky, s potěchou kroužící kolem svého předmětu: počasí, fernetu, louskání ořechů. Jako pozorovatel zůstává Sádlo poctivý a pokorný, za textem tušíme zaníceného zimního chodce či oddaného letního povaleče v mlází. Jako autor je rozvolněnější. Pravidelně narazíme na přesné abstraktní postřehy: „Hlavní princip zimy: kázeň.“ Jindy zápis zavede pisatele do míst, o nichž zkraje neměl potuchy, třeba k veršům či parafrázi novelky ze zavátého Ruska. Opakovaně Sádla jímá jakási pozorovatelská něha; nechá se unést jevem k črtě až rozverné, je schopen se podle nálady opojit drobnohledností popisu, zvukomalbou přírodních názvů či místních jmen. Případně se pustí do rozšafného archaicko-scientistního líčení (staroboleslavské pokleknutí), v němž jazyk vědy začne vyjevovat svou odvrácenou, křehce blouznivou tvář. I tyto spontánní nápady však zůstávají platnou součástí průzkumu.

Jak tedy Sádlo nakládá s banalitou, k níž se upnul, do níž se vmezil? Vlastně je to úplně naopak: zatímco pán v domově důchodců v zápiscích projevoval závěrečnou „bezradnost“ nad úhrnem světa, jenž mu plynul za okny, pro Sádla podobně holá pozorování znamenají pouhý začátek. Nejraději hned zkraje odsune banalitu jako takovou stranou, v zárodku ji vyšine do dobrodružného pozorování. Banalita v jeho očích transcenduje do zázraku, jenž se ovšem nevymyká přirozenému řádu věcí, naopak, je jeho hlouběji skrytou vrstvou. Přitom Sádlovou předností je, že se nedá strhnout k poetizování. Zázračno má pro něj své exaktně zachytitelné hodnoty, povstává z jejich rozkrytí. Tady se rodí z pozorovatele autor: podrží si výchozí rigorózní principy a motivy, ale dokáže je „znásilnit“ k nové kvalitě. Čím dál častěji jsem se přistihoval, že čtu s důvěrou, protože zapisuje nikoli poeta, ale vědec. Ten pak je schopen dospět k nádherným vizím z úplně opačné než lyricky obrazné strany: totiž tím, že věci zatěžká logikou přírodního dění. Tak v krásně zarputilé úvaze o prehistorickém křídovém moři, jež kdysi zalévalo Čechy: „Moře nepřišlo potopou. Mořská transgrese postupovala k jihu, takže každý kámen zažil okamžik, kdy se stal kamenem pobřežním, kdy se ho prvně dotkla kapka mořské vody, pak – třeba dlouho potom – slaná pěna, vlna, ryba.“

Sáhl jsem si na zem

Sádlovy zápisky se obejdou téměř bez lidí. Skoro vše se děje venku, v polích, na zahradě, v příměstských „mírných terénech“. Pozorovatel se nezalekne lecjakého „amorfního marastu“, jejž periferní krajina dovede zplodit, přírodní dění vůbec je odhalováno jako propojená proteovská skrumáž. Leč vetře se sem i „jarní“ popis složitě vzorovaného koberce… Zajímavé přitom je, že Sádlovy záznamy nepůsobí vyloženě smyslově. Nevztahují se totiž k žádnému smyslovému recipientovi, ať už pisateli či čtenáři, ale jejich podstata je hlubší: směřují hned k struktuře, bytostné podstatě. Sádlovy texty mi vzdáleně připomněly jiného radikálního průkopníka banálních území a portrétistu všedních skrumáží, Vladimíra Pavloviče, autora svazku 89 míst k sedění. Sádlovy a Pavlovičovy texty snad spolu sdílejí i odstín insitnosti, u Sádla ovšem přítomný opravdu jen stopově, jako průvodní jev excentrického soustředění, „zaťatosti“ pisatelova způsobu.

Zápisky jsou nezvykle, avšak vnitřně logicky komponovány: začíná se zimou, následuje „konstruktivní“ tlení podzimu, nakonec jaro, záludné, něžně dravčí, propastné. Léto záměrně vynecháno – „aby se to nezacyklilo“. Zápisky ovládá vzrůstající zápal, záznamce sám sebe přistihuje, jak se koncem léta opile válí v bolehlavu, předjaří mu splyne s volností zapínání poklopce při výstupu z tramvaje. Čichá ke kamenům a náhle i prostá sdělovací věta „Nacházím v polích další černé kameny“ v sobě drží nečekané napětí, animálně „posvátné“ tíhnutí kamsi. Stejně jako do rozložitého popisu křovin vsunutá věta „Sáhl jsem si na zem“ je skrytým, letmým ritem, divokým znamením účasti, gestem stvrzujícím zdejší přebývání.

Jenže podobná slova jsou pro Sádlův svět už trochu silná. Mohou hrozit vzletem, jemuž se pisatel tak „idiotsky“ vyhýbá. Lépe je přidržet se banální linie. Příroda autora „obalamutila“ svou zázračností a svými taji, ač k vlastní banálnosti ho nepustila. Banálnost je totiž doménou výhradně lidskou, naopak Sádlo docela splývá se svým „nelidským“ předmětem, a tak na území banality přirozeně nachází vše jiné než banalitu. Dalo by se říci, že autor a banalita si s úctou a gustem vzájemně odolali.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.