Jak zní elektropop bez proudu

Inteligentní pop je v těžké situaci. Posluchači jsou čím dál odolnější a míří k experimentálnějším hudebním proudům. Před hudebníky tak stojí složitá otázka: jak zaujmout? Analogoví mágové Goldfrapp zkusili odstřihnout všechny dráty. Vyplatilo se to.

Zpěvačka Allison Goldfrapp byla vždycky zajímavým úkazem. Tváří se jako velká teatrální umělkyně, které nedělá problém provádět žánrové roznožky mezi nablýskaným popem a hrubou archaickou elektronikou, díky kompozicím producenta Willa Gregoryho jste jí ale uvěřili i ty nejkýčovitější hudební postupy, za něž byste ostatní po minutě zatratili. Silné melodie jako Utopia, při níž posluchač nevěděl, jestli má před bezchybně seřazenými motivy vstát a salutovat nebo rovnou padnout na kolena, vyvažovaly průměrné momenty, kvůli nimž je na přehrávačích tlačítko FWD.

Chvilková atrakce

Jenže s albem Supernature v roce 2005 přišel menší zlom. Muzikanti vytočili tlačítka elektronických mašinek na maximum, ale z milionů efektů vyloudili pouze jediný hit Ooh La La. I ten však po několikerém přehrání působil jen jako doprovod k jízdě housenkovou dráhou na vesnické pouti. Naživo sice album fungovalo (jak dokázala řada festivalů, ovšem tady odvedla hlavní práci show a formovaná postava Allison), ale při poslechu do sluchátek nebavilo. Jako by kapela házela kameny na plechová vrata, za kterými jsou zavřeni její fanoušci – i takhle nenápaditě album v některých momentech působilo.

Sama kapela si zřejmě uvědomila, že tudy cesta nevede, a snažila se hudbu uchopit z jiné strany. A album Seventh Tree dokazuje, že sáhli na správné místo. Elektronika se nevytratila, ale tím, že jen příjemně a místy probublává, získala zcela nový odstín. Goldfrapp ji svou hudbu jen dochucují a jakoby ohlazují místa natržená ostrými bicími. Jednoduše a módně by se dalo říct, že se jedná o unplugged desku. Ovšem zas tak jednoduché to není. Goldfrapp dokázali, že energické melodie, od kterých si dali chvíli přestávku, umějí dělat dál. A že jim to jde mnohem líp, když muziku zdrásají na dřeň a ovinou jednoduchým obalem bez odlesku diskokoulí: tedy perkusemi bijícími do pochodového rytmu, roztaženými plochami postavenými jen na klávesových nástrojích a zpomalených kytarových riffech. Popřípadě budují na dlouhých tazích smyčců a především na šeptajícím, ustaraném zpěvaččině hlasu. Tak jak jednoduše to vypadá na papíře, jejich aktuální písně znějí.

Někdo říká, že ve změně zvuku hraje roli zamilovanost, a svou hypotézu staví na přesvědčivých textech. Můžeme tedy čekat, že pokud se Allison zadívala do špatného, bude další album opět bída? To už v přesvědčivých recenzích točících se kolem anglických vět vytažených z kontextu publicisté nepíší. Goldfrapp nehrají hip-hop, kde mají hlavní roli slova; pohybují se v žánrech, kde síla pocitů vychází z hudebního podkladu a ne z přímočarých výlevů.

Lekce pro starší a pokročilé

Podobnou cestou prošli třeba Jaga Jazzist, kteří dokázali, že taneční hudba se dá dělat bez laptopů. Goldfrapp pracovali jinak. Jako zkušení profesoři vysvětlují, že i střední proud je možné hrát potichu. A že právě takto lze zaujmout ty, kdož si potřebují na chvíli odpočinout od výtvorů egoistických ekvilibristů. Považovat album Seventh Tree za jakkoliv přelomovou desku by bylo nadsazené, Goldfrapp si jen zlepšili reputaci pošramocenou minulým albem. Ovšem i přesto je na místě pochvala za znovunalezení fungujících postupů. Tradiční nástroje, dlouhou dobu schované v dolních šuplících, se čím dál tím častěji znovu dostávají do popředí. Will Gregory a jemu podobní jejich zvuk vypouštějí do nových konfrontací a vychází jim to na výbornou. Snad se další hudebníci odváží k větším experimentům.

Goldfrapp svou roli zvládli dobře: nápady jen naťukli a hlavní úloha teď spočívá na bedrech stylově spřízněných producentů, které vydání alba zastihlo v polovině rozdělané prá­ce. Seventh Tree můžete bez potíží pustit i svým rodičům. Ony se totiž základy středního proudu moc nezměnily. I tempo zůstalo stejné.

Autor studuje sociologii na FSV UK.