Na univerzitě si nesundávej šátek!

Čtyři pětiny poslanců tureckého parlamentu vyjádřily na začátku února názor, že nošení muslimského šátku již není „legitimním“ důvodem odepření vstupu na univerzitní půdu a vyloučení ze studií. Parlamentem schvá­lený dodatek turecké ústavy tedy nově stanovuje, že „nikdo nemůže být připraven o své právo na vzdělání z důvodu, jenž by nebyl přímo určen zákonem“. Kritici této symbolicky významné změny opět bijí na poplach, že se země odklání od domácí verze sekularismu (nazývaného podle svého francouzského vzoru laicismem) a opouští v ústavě stanovený jeden z „neměnných“ principů republiky. Většina veřejnosti však na rozdíl od minulosti na toto burcování reaguje apaticky.

Ještě před deseti lety to však bylo jinak. Později zakázaná Strana prosperity, na jejíž kandidátce se současný premiér Erdođan stal starostou Istanbulu, vedla v devadesátých letech ofenzivní politickou kampaň za nošení šátku. Díky ekonomické modernizaci země proudily na striktně laicistické univerzity, chápané jako centra „osvícenské racionality“, studentky z hospodářsky se vzmáhající, ale sociálně konzervativní a religiózní oblasti centrální Anatolie. A tehdejší islamistický premiér Erbakan usiloval o změnu západní zahraničně-politické orientace země a EU nazýval „sionistickou konspirací“. Dodržování zákazu nošení šátku proto jeho odpůrci vnímali jako ústřední politickou otázku, která určuje, zda bude zachován dosavadní charakter země.

Co nosit na hlavě

Způsob oblékání a volba pokrývky hlavy byly v Turecku v minulosti vždy výrazem politické identity. Autoritativně zaváděné módní proměny byly vnějším prostředkem legitimizace nových (západních) idejí a symptomem hlubokých společenských proměn. Obdobně jako ruský car Petr I. přikázal ostříhat svým poddaným brady, zakázal reformátorský sultán Mahmut II všem veřejným činitelům mimo muslimské učence nošení turbanů a zavedl praktičtější fezy. Zakladatel republiky a nejradikálnější reformátor turecké historie Mustafa Kemal Atatürk o sto let později fez autoritativně postavil mimo zákon jako přežitek feudální doby a podle evropského vzoru Turkům doporučil nošení kloubouků. „Šapka“, jak se klobouk podle ruštiny a francouzštiny v Turecku označuje, byla předtím výlučně omezena na městské křesťanské obyvatelstvo Osmanské říše, které bylo otevřenější evropským vlivům. Odpor proti tomuto zákonu z roku 1925 byl trestán jako projev rebelie proti nové republice a jejím ideálům laicismu a modernizace podle evropského střihu. Ta byla a dodnes je zčásti ztotožňována nejenom s republikánským systémem a sekulárním právem, ale i s kulturně podmíněnou západní „civilizací“. Muslimského šátku se plošný zákaz v turecké společnosti nikdy netýkal, republikánský režim ale dával jednoznačně najevo, že není slučitelný s ideálem moderní emancipované ženy, právě vysvobozené z feudálně-náboženského područí osmanských tradic.

Pevně v sedle

Přestože v Turecku nadále zůstává v platnosti zákaz nošení šátku vztahující se na veřejné instituce, úřady a soudy, je schválení nového ústavního dodatku významným milníkem dvacetiletí ostrých politických sporů. Premiér Erdoğan po pěti letech v úřadě a naordinované zdrženlivosti v této symbolicky citlivé otázce připravil první skutečný dárek pro své původní, religiózně orientované voliče. Umožňuje mu to jeho silný politický mandát a pevná pozice vůči rivalům z řad tradičních sekulárních elit a armády. Po famózním vítězství Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v loňských červencových předčasných volbách (získala 47 procent hlasů) a zvolení jeho souputníka Abdullaha Güla do úřadu prezidenta jsou premiérovi odpůrci opět nuceni sklapnout podpatky a přijmout demokratické rozhodnutí parlamentu. Turečtí generálové přitom přesně před jedenácti lety v této věci úspěšně vystoupili proti skutečně islamisticky smýšlejícímu Erbakanovi. V písemném memorandu jej ultimativně vyzvali k „důslednému postupu proti všem anachronickým projevům“, jak nazvali nošení šátku na univerzitách. Tím byla odstartována jeho politická demontáž a následný zákaz strany Refah.

Omezování rozumu

Zmenšující se, ale stále podstatná část turecké společnosti odmítá jakékoliv oslabení praktikovaného laicismu, byť by šlo proti jiným individuálním právům i praxi v drtivé většině evropských zemí. Část rektorů a univerzitních pedagogů v petici proti ústavnímu dodatku varovala před „reakčním hnutím a omezováním lidského rozumu na úkor náboženství“. Podobně jako opoziční republikánská lidová strana (CHP) ještě doufají v zásah Ústavního soudu. Zastánci široce uplatňovaného zákazu však postupně ztrácejí své mocenské pozice. Jmenování rektorů a členů dozorčí instituce nad vysokými školami (YÖK) je v rukou nového prezidenta A. Güla – věčného stínu a „druhého já“ premiéra Erdoğana. Obdobné platí i pro Ústavní soud – někdejší klíčovou baštu striktních laicistů z hlediska hodnotové interpretace zákonů. Přestože se k změně ústavy na přání části parlamentní opozice ještě vyjádří, bude pro soud obtížné zpochybnit jako „antisekulární“ praxi, která je běžná ve všech evropských zemích (s výjimkou Francie).

Už to nepálí

Snaha části opozice mobilizovat podporu na obranu deklarovaně ohroženého sekularismu proti AKP neslaví příliš úspěch. Většinu veřejnosti neděsí představa, že úřady začnou vyvíjet skrytý nátlak na nošení šátků či je veřejně propagovat jako povinnost vzorných muslimek, jak to zdůrazňoval islamista Erbakan. O něco demokratičtější a současně stabilnější turecká společnost dnes vnímá spor kolem nošení šátku s větší uvolněností, protože islamismus, jenž by usiloval o shora řízené usměrňování společnosti, neexistuje jako reálné politické hnutí. Vládní AKP, byť historicky vychází ze zakázané strany Refah, v rámci politicky relevantního spektra doposud spíše rozšiřovala prostor osobních svobod a práv. Její reformismus však kvůli ohledům na udržení vysoké a politicky široce ukotvené domácí popularity a nesnázím s Evropou však v posledních letech ochabuje.

Autor je zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí ČR.