Proč právě dnes a právě ve Francii poutají skupiny, které zahrnujeme pod zastřešující název Romové, takovou pozornost? Odpověď bychom neměli hledat na straně Romů. Nikoho by ani nepadlo vysvětlovat antisemitismus domnělými vlastnostmi Židů. Podobně nejsou klíčem k pochopení islamofobie muslimové nebo k pochopení misogynie ženy. Příčiny fobie nelze zaměňovat za její objekt. Politické vysvětlení je vždy třeba hledat na politické úrovni.
…vstříc těmto poutníkům a pro ně otvírá
se říše důvěrná, v níž příští tmy se rojí.
Charles Baudelaire: Cikáni na cestách
Logiku kampaně proti Romům nám prozrazuje u příležitosti sjezdu své strany Nový střed (Le Nouveau Centre) 29. srpna 2010 jeden z členů francouzské vlády, ministr obrany Hervé Morin. Z textové zprávy „od přítele muslima“ předčítá: „Po padesáti letech dobré a oddané služby s velkým pohnutím, ale po pravdě i s velkou úlevou, my, Francouzi maghrebského původu, oficiálně předáváme Romům štafetu obětních beránků, odpovědných za všechno zlé ve Francii. Pevně doufám, že Romové dostojí odpovědnosti, kterou toto úctyhodné dědictví vyžaduje. Hodně štěstí!“ Romové samozřejmě nemuseli čekat až do letošního léta, aby se stali obětními beránky Francie. Zárodky dnešního přístupu byly patrné již krátce po zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem v roce 2007 a sahají zpět až k první Fillonově vládě.
Pakáž
Dne 27. listopadu 2007 ministr pro přistěhovalectví a národní identitu Brice Hortefeux odpovídal na tuto poznámku jednoho z novinářů: Když se nyní Rumunsko a Bulharsko stávají členy Evropské unie, nebude nadále možné „Romy vyhošťovat“. Prezidentův věrný pobočník se důrazně ohradil: „Ne, ne, počkejte, takhle bych to teda neviděl. Nedá se říci, že už bychom je nevyhošťovali. Stále budeme klást důraz na to, že vyhoštěni budou ti, co se chovají špatně.“ Případné pochybnosti pak uvedl na pravou míru následujícím dodatkem: „Samozřejmě za předpokladu, že usilujeme o společnost počestných, poctivých občanů…“ Aby vláda dodržela roční kvóty vyhoštěných osob, musí i nadále vyhošťovat Romy bez ohledu na to, že jejich země původu právě vstupují do EU. Proto zůstanou „nepočestnými“ a „nepoctivými“: stigmatizace Romů je nutným předpokladem pro udržení této politiky.
Novinkou na ní je, že se stává zcela veřejnou. Jestliže se dosud takové postoje projevovaly pouze implicitně, během léta 2010 se dostávají přímo do středu prezidentovy rétoriky a dokonce se stávají ukázkou jeho akceschopnosti. Už se nejedná o skryté postupy; od této chvíle se vláda přímo chvástá svými protiromskými opatřeními. A to je také důvod, proč je textová zpráva, která původně zřejmě kolovala jen ve francouzské muslimské komunitě, tak komicky (nebo tragicky?) přesvědčivá.
Dá se mluvit o jistém rétorickém koloběhu. Do ohniska zájmu se dostávají různí „jiní“, tedy sociální skupiny chápané jako jiné, v závislosti na tom, na koho se zrovna upírá pozornost. Navrhuji zde použít pojmu „plovoucí označovaný“. Na vysvětlenou dodávám, že v roce 1950 francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss navrhl koncept „plovoucího označujícího“ (signifiant flottant) za účelem objasnění pojmu „mana“, dříve analyzovaného Marcelem Maussem v teorii magie. Jako „pouhopouhá forma“ může plovoucí označující být „potenciálně naplňován jakýmkoli symbolickým obsahem“.
Nová rétorika
Zkusme tedy obrátit Lévi-Straussův koncept naruby: Romové spolu s muslimy nebo potomky přistěhovalců, černochy nebo smíšenými manželskými páry představují v současnosti několikanásobné označující pro tentýž „plovoucí označovaný“. Co mohou mít všichni společného? Přirozeně že nic, kromě toho, že se takříkajíc nabízejí současným záměrům politické rétoriky. I když nesdílejí žádné společné sociální charakteristiky, mohou sdílet nějaké symbolické. Ty samozřejmě nemohou být příčinou dané fobie, jejich odhalení nám však může přinejmenším pomoci pochopit, jak stigmatizace funguje. Nezjistíme sice, proč se Romové chytili do sítě vládní politické rétoriky, ale jak se jim to stalo. Moje hypotéza je, že se všechny tyto skupiny nacházejí na hranici mezi „my“ a „oni“ – ani tady, ani tam, ale spíše obojí naráz. Když byla nová rétorika proti Romům na konci července poprvé spuštěna, většina kritiků se zaměřovala na její zmatečnost. Vláda si příliš nelámala hlavu s tím, aby rozlišovala mezi Romy jako cizinci na jedné straně a administrativně uznanými „kočujícími osobami“ s francouzským občanstvím na straně druhé. Toto zmatení je však zcela úmyslné a nejedná se v žádném případě o náhodu. Obyvatelé, kteří představují nějaký „problém“, tj. jsou prezentováni jako problematičtí, nejsou považováni za cizince. Za problematické jsou pokládáni ti, jejichž situace zpochybňuje domněle jednoduché rozlišení mezi příslušníky národa a přistěhovalci, neboli mezi „námi“ a „jimi“, jež je vepsáno do samotného pojmenování nového ministerstva pro přistěhovalectví a národní identitu. Rozhodně to platí pro muslimy.
Ty, kdo přicházíš – s problémem
Zamysleme se například nad komentářem francouzského prezidenta, uveřejněným 9. prosince 2009 v deníku Le Monde. Tématem komentáře je islám a napsán byl zjevně v souvislosti se švýcarským referendem o minaretech. I když prezident vyzývá k vzájemné úctě, rozlišuje mezi muslimy (charakterizuje je jako ty, „kteří přicházejí“) a těmi, „kteří je vítají“, tedy Francouzi, podle všeho nemuslimy, čímž sugeruje představu, že islám je Francii cizí. Tento posun má zásadní význam: způsobuje, že všichni muslimové – tedy ta část obyvatelstva, která v sobě zahrnuje francouzské občany stejně jako cizince – jsou pokládáni za přistěhovalce.
Totéž platí pro černochy. Někteří z nich mají francouzské občanství už po generace, zejména ti ze zámořských oblastí. Jiní patří k nedávným přistěhovalcům, většinou ze subsaharské Afriky. Stigmatizace černochů spočívá na jejich stejně dvojakém postavení na obou stranách národní hranice oddělující insidery od outsiderů.
Máme tak co do činění s dvojí logikou. Na jedné straně konstrukce cizinců jako problematických obyvatel postihuje všechny Francouze, kteří nějakým způsobem „působí“ cize – vzhledem ke své kultuře, barvě kůže nebo svému jménu. To je důvod, proč je přistěhovalecká logika vylučování neslučitelná s logikou integrace, jak je obsažena v antidiskriminační politice. Vlk xenofobie nakonec vždy zatouží po jehněti diverzity. Na druhé straně je rozpor mezi vnitřními a vnějšími hranicemi nevyhnutelný. Jinak řečeno, v momentu, kdy se vyjevují kontury národní identity, se vždy ukáže, že vnitřní hranice působí jako nákaza na vnější hranice, a tak se sama hranice problematizuje. Nadále není možné rozlišit mezi těmi, kdo vypadají cize a přitom nejsou cizinci, a těmi, kdo jsou cizinci, i když tak nevypadají.
Dvounárodnostní páry (takzvané smíšené) představují další případ označujícího pro „plovoucí označované“, definující jeho nejednoznačnost. Proč jsou soustavně objektem podezření, které je patrné už z posedlosti otázkou takzvaných předstíraných sňatků, ať v podobě „manželství naoko“ (kdy oba manželé předstírají sňatek) nebo dnes, kvůli ministrovi Eriku Bressonovi, v podobě „šedých sňatků“ (kdy cizinec zradí lásku francouzského partnera)? Právě proto, že se manželé ve smíšeném páru pohybují na hranici mezi „my“ a „oni“: svou láskou tuto hranici podrývají. Romové jsou dnes vnímáni jako problém z podobného důvodu: táboří na prahu identity, a to jak národní, tak evropské. Mohli by nám tak položit stejnou otázku jako kdysi Aimé Césaire (představitel antikolonialistického hnutí négritude): jsme zcela součástí Evropy, nebo zcela mimo Evropu?
Představit si změnu
Znamená to, že by byli Romové beznadějně uvěznění v roli obětních beránků? Evropský parlament sice přijal 18. června 2008 směrnici o navracení ilegálních přistěhovalců (výnos, který zavádí tvrdší postupy při zajišťování a vyhošťování přistěhovalců), zároveň ale odhlasoval 9. září 2010 rezoluci, v níž vyjadřuje znepokojení „nad stigmatizací Romů a obecně nad rozmáhajícím se anticikanismem v politickém diskursu“, a nabádá jmenovitě Francii, aby „okamžitě pozastavila vyhošťování Romů“.
Jedná se o omyl, nebo o pokrytectví? Tak či tak, člověk může doufat, že Evropa nakonec pochopí to nejdůležitější: fobie, která se upírá na hranici mezi „my“ a „oni“, ovlivní nejen „je“ (mimo Evropu), ale i „nás“, nebo přinejmenším některé z nás (v Evropě). Ve Francii politická xenofobie, jež se rozmohla v posledních třiceti letech v souvislosti s poukazováním na meze tolerance, nakonec došla až k hranicím netolerance. Dříve nebo později budou Evropané konfrontováni s důsledky této politické logiky. To platí samozřejmě i pro Francii samu, když pomyslíme na příklad sňatků s cizinci nebo na oběti postihu za „zločin ze solidarity“ (podle právní úpravy se ho dopouští ten, kdo napomáhá ilegálnímu přistěhovalci), v současnosti francouzskými úřady tak hojně uplatňovaného. A to nemluvím o dalších Francouzích, kteří dlouho neměli důvod vztahovat opatření proti cizincům na sebe. V tom tkví problém s problematičností hranic. Možná, že právě tato skutečnost vede v Evropě k jistému pocitu studu: všichni si náhle uvědomujeme, že logika fobie, která se měla zaměřit jen na Neevropany, se nakonec týká Evropanů.
Lze ve světle této nedávné romské zkušenosti rozpoznat, zda se v „důvěrné říši“ xenofobie rojí „příští tmy“, které však tentokrát nezahalí pouze Romy, nýbrž naši společnost jako celek? Anebo v nás „věštecký snědý lid“, abychom si vypůjčili další z Baudelairových veršů, naopak posílí naději, že tento neblahý vývoj můžeme zastavit, mimo jiné i tím, že si opět dokážeme představit změnu, v niž už nikdo nedoufá?
Autor je sociolog.
Z originálu Pourquoi les Roms?, který vyšel 12. 9. 2010 na blogu Erika Fassina www.mediapart.fr/club/blog/eric-fassin, se svolením autora přeložil Yasar Abu Ghosh.