Izraelsko-turecká diplomatická roztržka po vojenské akci proti aktivistickému (a humanitárnímu) konvoji pro Gazu není ve vzájemných vztazích náhlým ani překvapivým zlomem. Naopak potvrzuje trend jejich postupného zhoršování v posledních letech, zejména po izraelské ofenzivě v pásmu Gazy na přelomu let 2008 a 2009.
Důvody současného narušení strategické spolupráce Turecka a Izraele jsou hluboké. Souvisejí s vnitropolitickými změnami za vlády Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku a také se zlepšením historicky komplikovaných vztahů Turecka s arabskými sousedy. Incident s humanitárním konvojem mířícím do Gazy na začátku letošního června a jeho politická dohra vypovídají o zásadnějších změnách na politické mapě Blízkého východu.
Nepřítel nepřítele
Turecko a Izrael se dosud nikdy nemusely potýkat se zátěží minulosti, což je v tomto regionu skutečně vzácné. Turecký nacionalismus a sionismus se nikdy nedostaly do konfliktu a Židé v Turecku (mimo jiné potomci ze Španělska vyhnaných sefardských Židů) byli a jsou, na rozdíl od ortodoxních Řeků, jako oficiální menšina plně respektováni se všemi náboženskými a menšinovými právy. Strategická spolupráce Izraele a Turecka se začala intenzivně rozvíjet po mírových dohodách mezi Izraelem a Palestinci z Osla (1993) – vedle pragmatických ekonomických důvodů zejména na základě hesla „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“. Konflikty Turecka se Sýrií ohledně regulace horního toku Eufratu a Tigridu, provincie Hatay (anektované Tureckem) a zejména přímá syrská podpora Straně kurdských pracujících (PKK) vyústily na konci minulé dekády až k vyhrůžkám turecké generality arabskému sousedu, podpořeným vojenskými manévry u syrských hranic. Damašek dodával zbraně jako nástroj nátlaku na Turecko ve sporných bilaterálních otázkách a kurdské guerilly měly dočasně své velitelství v Sýrii a výcvikové tábory v jí kontrolované části Libanonu.
Izrael a Turecko spojovala obava z revizionistického souseda. Úzkou spolupráci zpravodajských služeb a při výcviku armád obě země doplňovaly v oblasti zbrojních zakázek a společných modernizačních projektů. Turecko doposud mohlo v Izraeli bez větších omezení nakoupit i ty moderní zbraňové systémy, které mu USA či země EU kvůli konfliktům s Řeckem a Kyprem či porušování lidských práv nechtěly přímo prodat. Palestinská otázka nehrála ve vzájemných vztazích zásadní roli a Turecko se víceméně drželo zásady stejného odstupu od obou stran konfliktu.
Dnešní situace je jiná ve všech zmiňovaných ohledech. Turecko a Sýrie výrazně zlepšily své vztahy po americké invazi do Iráku. Sdílí totiž silný zájem zabránit ekonomickému a politickému posilování kurdské samostatnosti na severu země. Podle odhadů až třetinu bojovníků PKK tvoří syrští Kurdové a její činnost už není výlučně svázána s děním v Turecku. Existence kurdského autonomního státu na severu Iráku ukazuje situaci Kurdů v Sýrii jako ještě nelichotivější než v případě Turecka, kde došlo alespoň k omezenému zlepšení situace a kurdští politici pracují v ankarském parlamentu. Druhým faktorem narušení spolupráce Izraele a Turecka je skutečnost, že turecká generalita, jako její motor a garant, ztratila značnou část svého mocenského vlivu na domácí scéně. Za krátké vlády islamistického premiéra Necmetina Erbakana (1996–97) se turecko-izraelská spolupráce dále posilovala i přes jeho osobní antisemitismus a stagnaci mírového procesu během první vlády Benjamina Netanjahua. Špičky turecké armády napadení konvoje Mavi Marmara odsoudily poměrně zdrženlivě. Přitom nijak neglosují pozadí tureckých organizátorů konvoje Mavi Marmara z islamistické organizace IHH (Inzani Yardim Vakfi) či výroky premiéra R. T. Erdoğana o Hamásu, i když si o nich jistě myslí svoje. Mlčení ještě před pěti či více lety stěží představitelné.
Hamás a Turecko
Premiér Erdoğan přitom na palestinskou otázku a zejména situaci v Gaze reaguje velmi emotivně, na rozdíl od mnoha arabských vůdců, kteří působí jako chladní cynici. To ukázal během svého vystoupení na ekonomickém fóru v Davosu v době izraelské ofenzivy i teď, když Izrael obvinil ze státního terorismu. Naopak Hamás označil po incidentu s konvojem pro Gazu za „bojovníky odporu, kteří brání svoji zemi a byli demokraticky zvoleni“ a kritizoval politiku jeho izolace ze strany západu. Izrael s velkou nedůvěrou také sleduje zprostředkovatelské angažmá Turecka v íránském jaderném programu, které vnímá jako snahu předejít či maximálně zpomalit uvalení tvrdších sankcí na Írán, s nímž jej spojují také silné ekonomické zájmy. Za oběma těmito přístupy však není snaha tureckého premiéra Erdoğana zalíbit se arabským sousedům ani reakce na odmítání ze strany EU, jak tvrdí někteří komentátoři, ale spíše vlastní pohled na věc, formovaný také islamistickým prostředím, v němž politicky vyrůstal.
Současná vláda chápe Turecko jako přirozenou součást muslimského světa (což současně nevylučuje intenzivní vztahy s Evropou), kde existují bohaté ekonomické a investiční příležitosti i kapitálové zdroje pro tureckou ekonomiku. Otevření těchto možností spíše než „neoosmanské nostalgii“ či „islamistickým instinktům“ dobře slouží aktivní zahraniční politika ministra zahraničí a hlavního premiérova poradce Ahmeta Davutoğlu, která razí heslo minimalizace bilaterálních problémů se všemi sousedy. Dokladem úspěchu této politiky je skutečnost, že Istanbul a Ankara se staly místem jednání na nejvyšší úrovni mezi Pakistánem a Afghánistánem, zprostředkovatelských snah týkajících se íránského jaderného programu i místem jednání iráckých a palestinských politických frakcí. Do války v Gaze zde probíhala důvěrná jednání mezi Izraelem a Sýrií. A to i přesto, že Turecko jako první a dosud jediný ze „západních“ států přijalo po volbách v Gaze v roce 2007 šéfa Hamásu na vládní úrovni.
Antisemitismus a konspirace
Za zmínku stojí také fakt, že v turecké společnosti se v posledním desetiletí projevuje viditelný antisemitismus, jak například dokládá prodejnost Hitlerova „bestselleru“ Mein Kampf či scény z populárního akčního velkofilmu Údolí vlků (Kurtlar vadisi, 2006). V jedné scéně vystupuje židovský lékař, který zabitým iráckým civilistům odebírá orgány pro transplantaci svým klientům v Tel Avivu a New Yorku. Fenomén antisemitismu ale nelze jednoznačně připsat na vrub rostoucímu islamismu a nesouvisí s vládní politikou AKP. Je odrazem obliby různých konspirativních teorií jak mezi radikálními islamisty, tak i tureckými nacionalisty, v nichž Židé vždy hráli ústřední roli. Oba tábory se částečně v Turecku prolínají, což bylo znát i na palubě lodi Mavi Marmara. Mezi různými aktivisty byli i novináři radikálních islamistických periodik a členové krajně nacionalistické a antisemitské Strany Jednoty (BBP), která je spojována například s vraždou známého turecko-arménského novináře Hranta Dinka. Ředitel pořádající turecké islamistické organizace IHH Bülent Yildirim neskrýval, že incident s Izraelem je součástí jeho mise. „Když na nás Izraelci zaútočí, budou demonstrace v Istanbulu, Ankaře nebo Islamabádu. Izrael je ve velmi složité situaci,“ uvedl v televizním interview z paluby lodi. To však nic nemění na tom, že blokáda dovozu civilního a zdravotnického materiálu Gazy je velkým humanitárním a lidsko-právním problémem, který postavení Hamásu v oblasti spíše posiluje, než oslabuje.
Autor se zabývá zahraniční politikou a lidskými právy, působí v Heinrich-Böll-Stiftung v Praze.