Zář

Po smrti svého muže Jiřího Johna začala Adriena Šimotová otiskovat svou tvář i tělo na papír a plátno a hledala podoby zmizelých v jakýchsi „nedourčených“ portrétech (cykly Paměť rodiny, Vyvolávání podob) a zároveň obrátila pozornost i k předmětům dennodenně dotýkaným (v cyklu Magie věcí). Skrze otisky těl a věcí ve svého druhu „rouškách Veroničiných“ a „turínských plátnech“ se pokoušela podržet v sobě a na světě drahé mrtvé i zmizelý, z jiného hlediska však stále přítomný čas. Sdělení o takto prožívaném čase pro ni nemohl zprostředkovat tradiční obraz, ale jedině otisk živého těla v „mrtvém“ materiálu.

Tvář, tělo, výjev

Figury, výjevy a věci se nalézají kdesi na hranici mezi obrazem, skulpturou (reliéfem), objektem, performancí. Autenticita tváří z portrétů se neopírá o zřetelné, identifikující rysy, ale o jejich tápavé hledání ve vzpomínce. Těla, jakkoli poznamenaná strádáním, jsou éterická, duchovní, a stejně nehmotné, sotva tušené jsou i „vyjevující se tváře“, skrze tváře – zraněné, devastované, stigmatizované – jako by se k divákovi vrstvami a nánosy prodírala jakási druhá, skutečnější skutečnost. Díla svádějí zápas s pomíjivostí, která je vyjádřena už samým materiálem – papírem – a dále způsobem instalování – někdy na zemi; malířka jako by diváka jen nakrátko vpustila do svého ateliéru a on tam zastihl obrazy ve stavu vytváření, neboť i hotové působí jako fragmenty, skici. Nejistotu o tváři, ve které se zračí křehkost existence, vyjadřuje i neurčitost žánrová a hledání tvůrčí techniky – tvář vzniká nejen kresbou, malbou a modelováním, ale i vlepováním, stříháním, trháním, otiskováním, vytlačováním, mačkáním, drásáním, propichováním, vyřezáváním, vrásněním, vrstvením atd. Jedná se o otisk reálné tváře, o stopy tváří a těl, které zůstávají v paměti a snad i kdesi v prostoru, odkud je třeba je „vyvolat“, opakovaně vyvolávat – nikoli fotograficky, ale takřka spiritisticky. Cykličnost jako výraz opakovaných pokusů uchopit tvář, tělo, výjev je pro dílo Adrieny Šimotové typická. Spatřit jeden z „cyklů“, v tomto případě vymezený užitím techniky perforace kombinované s kresbou (někdy přes karbonový papír) a spjatý s obdobím 1975–1985, je možné do konce března v roudnické galerii.

Na povrch otvorem po vpichu

Už když jsem s Bohumilou Grőgerovou do prostoru galerie vstupovala, zaplavil mě zvláštní jas. Když jsme pak procházely stálou expozicí do nitra bývalé jízdárny, nedívajíce se vlevo ani vpravo, a blížily se k části vyhrazené pro časové výstavy, byl jas stále oslnivější. Světlo a běloba klenby a zdí se totiž prostoupily se září vystupující z obrazů. Prostor jízdárny takřka splývá s pracemi, které od něj nejsou odděleny rámy ani barevností. Proti pevnosti závěsného obrazu, který jako by si činil nárok na trvalost, věčnost, nabízejí díla Adrieny Šimotové křehkost a pomíjivost papíru a plátna, ještě zdůrazněné způsobem, jimiž se s nimi brutálně i něžně zachází – propichováním, trháním, hlazením. V době, kdy výtvory nejsou vystaveny, existují svinuty v rolích a spolu s jinými, často monumentálními svitky čekají, až budou jednoho dne opět rozvinuty. Slovo „monumentální“ přiléhá zejména k obrazům, na nichž postavy v nadlidské velikosti leží schouleny na zemi, jíž se s pokorou odevzdávají (Schoulení, Návrat ztraceného syna). Monumentalita kreseb je ve zvláštním napětí se střídmým výrazem, se sotva naznačenými obrysy, s minimalismem prostředků, s nimiž umělkyně pracuje, a s „tichostí“ sdělení, na níž se podílí i převažující „prázdný“ bílý prostor. Tiché sdělení? – Naléhavé! Prázdný bílý prostor – nevinný, čistý, zářivý – je přeplněn významy, které se bílou plochou, drobnými otvory po vpichu v papíře a trhlinami v plátně derou na povrch.

Rub a líc

Proces, jímž některé z prací přicházely na svět, je do nich vepsán a stává se implicitní součástí výpovědi, je-li intenzivně vnímána. Zvýznamnil například vztah rubu a líce: v první fázi umělkyně z rubové strany vyťukávala a vypichovala linii kresby, ve druhé papír obrátila a na lícové straně linii vyhmatávala a dotvářela, dotýkala se, jako slepec „četla“ sdělení, které přicházelo z druhé, rubové strany, namnoze z nevědomí. Líc a rub, naší kulturou znevažovaný, skrývaný, spolu v obraze komunikují a jsou rovnocenné, navzdory tomu, že rub zůstal pohledu diváka skryt. Neviditelný prostor, takřka ne-prostor, mezi rubem a lícem je tušeným dějištěm komunikace, či spíš zápasu, ve kterém se zásvětí stýká a potýká s tímto světem, místem, na němž se z „nicoty“ či nebytí (nebo naopak bytí?) rodí tvary. Nejen zvýznamnění rubové strany obrazu, která ve výtvarném umění až na výjimky (kdy např. na zadní straně portrétu byla vyobrazena lebka jako „mors absconditus“) nehraje žádnou roli a nepodílí se na významu, ale také nejistota o žánrovém určení je součástí výpovědi těchto vizuálních, ale zároveň taktilních obrazů, které jsou kresbou i mělkým reliéfem, někdy objektem, ba sochou (Co zbylo z anděla); tápající výpověď, která se opírá o neurčitý, torzovitý, chvějivý obrys, se zdá být povaze světa, jak ji umělkyně vnímá, blíž než pevný, celistvý, nehnutý tvar. Z linií vpichů, vypouklinek, čárek vyvstávají obrysy drahých bytostí (Profil chlapce – Martin), které se vynořují ze zásvětí nebo jsou na cestě tam a kterých je možné se alespoň takto dotýkat – dávat jim podobu –, ale zároveň se tu zjevují jakési chvějící se struny vesmíru.

Živlem, o němž Adriena Šimotová bachelardovsky sní, je země, živel taktilní a mateřský. Vazbu s živlem, který je důležitý i v samém aktu tvorby, při kterém se někdy malířka klečíc dotýká země, prozrazuje i název jednoho z obrazů – Dotek země. Ani anděl, vlastně jeho ostatky, nevisí na zdi, ale leží na zemi; není to vlastně anděl, ale pouhé torzo jeho roucha, či spíš rubáše po andělovi (slovo „rubáš“ je v češtině, na rozdíl od jiných jazyků, utvořeno z téhož kořene jako slovo „rub“). Chtělo by se říct, že to není roucho, ale svlečená andělská, avšak až příliš lidská kůže, „kukla“, neboť andělova smrt není koncem, nýbrž pouze metamorfózou. „Andělskost“ nebo jinak řečeno duchovnost je ostatně rysem všech bytostí, které umělkyně vyvolává z nebytí, vyťukává a vyhmatává ze své paměti (v poslední době zbyla z andělů na jejích kresbách sotva vydechnutá křídla, pírečka z čárek kreslená chvějící se rukou). Při pohledu na torzo anděla jako bychom byli svědky konce ikarského letu a zároveň počátku jiného děje, jejž opuštěný rubáš-kůže napovídá.

Autorka je spisovatelka a literární teoretička.