Apokalypsa v Ústí nad Labem

Západní civilizace prodělává v posledních více než padesáti letech období radikální změny paradigmatu, pokud jde o náhledy na ostatní neevropská společenství i sebe samu. V této souvislosti je nutné uvažovat nad důsledky procesů dekolonizace, která nejenom ustavila nové hranice bývalých koloniálních států, ale položila i základy pro jiné uvažování. Pojetí západních hodnot jako univerzálního statu quo a jediného možného determinantu vůbec prožívá dnes možná největší krizi od doby svého utváření v období osvícenského racionalismu. Postkoloniální myšlení prošlo od padesátých let 20. století velkým vývojem. Ze svého aktivistického počátku, spojeného především s původními obyvateli území bývalých kolonií, se přesouvá i do evropského kontextu. Konfrontuje se s francouzským postmoderním myšlením a dále sublimuje do diskuse o „nemocech“ planety Země, které se týkají všech tří, respektive čtyř světů. V důsledku toho se dnes množí úvahy o zániku světa, tak jak jej známe.

Všudypřítomná krize

Pro kurátora Jana Zálešáka bylo prvotním východiskem pro výstavu Apocalypse Me v ústecké Galerii Emila Filly uvažování o apokalypse, která dnes zásadně mění svůj ontologický status. Není už taková, jakou ji popisuje Bible, ani jakou ji zpodobnil Coppola ve svém filmu Apocalypse Now, k němuž se kurátor odkazuje. Apokalypsa je tu nyní chápána jako neovlivnitelná z pozice zdola stejně jako shora. Je to krize, která se bezprostředně týká každého „zapokalypsovaného“ jedince. Krize kapitalismu, krize ekologické udržitelnosti, krize politické nadvlády… Stačí si přečíst pár soudobých titulků v médiích a máme jasnou představu, čím se Zálešák obecně inspiroval. Je však nutné jít hlouběji, jelikož i výstava operuje s relativně specifickými a novými pojmy, které se do umělecké praxe teprve zavádějí.

Prvním z kritických témat zastřešujících výstavu je antropocén – několik let starý termín označující stávající geologické období, pro něž je příznačný lidský faktor v procesu ovlivňování ekosystému planety. Je to právě perspektiva „nyní“ a „tady“, se kterou umělecká díla pohlížejí na současný stav našeho věku. Druhým pojmem je posthumanistické myšlení, které se už nezdá být divákovi tak neznámé. Vědci jako Julian Huxley nebo Marvin Minski nastolují představu budoucnosti, v níž člověk už pravděpodobně nebude člověkem, ale bude mít veškeré aspekty dokonalého stroje. „Lidství“ bude lepší. Otázkou je, do jaké míry bude ještě možné mluvit o lidskosti. Třetím implikovaným hlediskem výstavy je pohled obracející se do minulosti, takzvaný ontologický obrat, který se snaží o nové uchopení jinakosti a plurality světů, jak už bylo zmíněno v úvodu. V galerii se tak odehrává pomyslný boj o další směřování. Kdo je doopravdy tou hybnou silou, která budoucí postupy určuje? A je možné tyto procesy ovlivnit, nebo jen setrvávat v dané situaci?

Zparchantělá modernita

V Galerii Emila Filly se setkalo celkem pět umělců a dvě autorské dvojice. Svým dílem Fosilní my, které známe v trochu jiné podobě už z loňské výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, se Pavel Sterec obrací k budoucí podobě člověka. Autor, dlouhodobě pracující s angažovanými tématy, se postavil k antropocénu jako konečnému stavu lidstva. Odpovídá tak zároveň na jednu z kladených otázek, kam lidstvo míří. S podobnými přesahy umění do vědy pracují i Martin Kohout a Anna Slámová. Zatímco Kohoutovy reinterpretace vlastních fotografií v rámci kanadského projektu Deep Skin budí pocit odcizení od lidského, Slámové harmonická instalace rostlin a akvária pro rybičky simuluje život po lidech. Škoda jen té vždy dvousečné perspektivy. Autorka totiž pracuje s přírodou jako svébytným aktérem, ale prostředky k cíli jsou ryze lidskou představou a manipulací. Rovinu osobního prožitku globální krize zpracoval Josef Bolf, který vytvořil malbu přímo na galerijní stěnu a doplnil ji novými kolážemi, částečně složenými i z fragmentů jeho vlastních starých obrazů. Ačkoli si Bolfova tvorba dlouhodobě drží kvalitu, její existenciální rovina se vzhledem k tématu krize stává možná až příliš ilustrativní.

Dílem, které si nárokuje asi nejvíce pozornosti, je projekt Sexi Sushi jihoamerické dvojice Patricie Domingues a Irvina Morazana. Instalaci rohu vymalovaného křiklavě žlutou barvou s atrapou krevety, ruky, nohy a paletou nejbláznivějších umělých nehtů dotváří absurdní video: cosi jako elektrický vláček, který má místo vagónů plastové nožičky a uvnitř kousky sushi, vysává nakonec trubka od vysavače, zatímco v podobrazu si ruka lakuje nehty. Zdánlivě humorné provedení dovádí do depresivní podoby otázku, co jen to ta západní modernita „tradičním“ kulturám vlastně provedla.

Zvěsti, že civilizace se nachází v bodě zlomu, který může způsobit něco jako apokalyptický stav, návrat lidstva do bodu nula, případně s lidmi vůbec nepočítá, výstava Apocalypse Me zprostředkovává v proklamované mezinárodní kvalitě, byť ze zahraničí je tu prezentováno jen jedno dílo. Nicméně projektu, který klade vysoké nároky i na poučeného diváka, by možná slušel lehký „informační šum“. Vždyť „méně je někdy více“ a navzdory bravurně popsaným kurátorským intencím a objasnění pojmů i myšlenkových konceptů v tiskové zprávě by možná diváci ocenili více prostoru pro vlastní interpretace.

Autorka studuje Kurátorská studia na FUD UJEP.