Tělo nymfy Amaranth

Pro knihu Simona Schamy je české vzdělanecké publikum předpřipraveno eseji Václava Cílka a dalších autorů tematizujících v poslední době krajinu jako místo, kde se v jakési nadosobní harmonii setkávají různé přístupy poznávání světa. Vstřícné přijetí knih s krajinnou tematikou jen potvrdilo, že vztah ke krajině patří vedle jazyka k předním sebeidentifikačním znakům potomků praotce Čecha. Schamova Krajina a paměť zaujme už svou formou. Přináší totiž u nás dnes neobvyklý způsob zpracování materiá­lu, který se navíc jen zcela okrajově týká bohemikálních reálií. Rozsáhlý anglosaský esej vyrůstá ze zcela odlišné tradice psaní, na niž není tuzemský čtenář příliš připraven. Autor shromážděné poznatky neorganizuje v logickém pořádku, pokud možno ve výčtu a s hierarchickou uspořádaností, nýbrž nabízí celkem volný sled několika silných obrazů soustředěných do tří tematických celků – Les, Voda, Skála –, které zastupují jakousi rozsáhlou analytickou část, aby vše synteticky propojil v závěrečném bloku nazvaném Dřevo, voda, kámen, shrnujícím vykonanou pouť po evropském a americkém, a tedy západním, tzn. židovsko-anticko-křesťansko--osvícensko-romantickém myšlení o pozemském ráji, o Arkádii.

Krajina jako kulturní jev

Strom, řeka a hora představují tradiční starověké toposy či motivy v onom šťastném návratu loci communes, který mj. pod vlivem hlubinné psychologie v minulém století způsobil především klasický filolog Ernst Robert Curtius. Topos pojímaný jako archetypální obraz je konstitutivním prvkem mýtu, a o mýtu píše Schama, že jeho přetrvávání je tématem této knihy. Mýtus vlastně znamená předávání zásadních, život jedince i kolektivu ovlivňujících informací, „mýty mohou být vysoce komplexní soustavy chápání, které mají schopnost vytvářet a determinovat sociální chování, ne však naopak“. Mýtus je paměť, a ta se neobejde bez tradičních toposů, jejichž znovuobjevování a zařazování do aktuálních kontextů tvoří podstatu práce skutečného literáta. Literatura je mýtus se všemi pozitivními i nebezpečnými vlastnostmi. Běda, není-li dostatečně opečovávána, cestu na povrch si chtě nechtě najde.

Základní idea Schamovy knihy zní: „Krajiny jsou na prvním místě kulturním jevem, nikoli přírodním; jsou to konstrukty imaginace projektované do dřeva, vody a kamene.“ Anebo jinak řečeno: „Krajina se nejdříve stává dílem rozumu a teprve až pak potěchou pro smysly. Její scenerie je stejně tak vystavěna z vrstev paměti jako z vrstev kamene.“ Locus naturalis neklade Schama do protikladu k locus artificialis, oproti tradičnímu pojetí považuje první topos za součást druhého. K vykreslení podrobností používá zdařile zvolená konkrétní místa, která se snaží ukázat se smyslem pro minuciózní detail, jenž poslouží k vysvětlení smyslu zkoumaného jevu, aniž se příliš trápí vynecháním či zkreslením jiných, pro výklad nepotřebných podrobností. Zároveň jako autor umisťuje svůj portrét na okraj malovaného díla, čímž naznačuje, že není možné předstírat objektivní uchopení představovaného jevu; vtahuje svůj i vnímatelův zrak do nitra zkoumaného místa, odmítá božskou perspektivu doposud dominantního typu vědeckého zkoumání. O mýtu nelze hovořit odkudsi zpoza mýtu.

Když na počátku knihy píše o Białowieżi, o pralese, který byl kdysi knížecím revírem Velkoknížectví litevského, později královským revírem polsko-litevského soustátí a dnes se rozkládá na polsko-běloruském pomezí, sledujeme zde také kořeny Schamových židovských předků. Schama nejraději pracuje s obrazovým materiálem, ale důvěrně zná i zásadní díla literární – zde Pana Tadeáše Adama Mickiewicze, ba i latinskou poemu Nicolause Hussoviana o symbolu původnosti a nespoutanosti, zubrovi –, vypraví se na místo a jako reportér pátrá po pamětnících, kteří přidávají zajímavé podrobnosti z dob nacistické okupace i komunistické hrůzovlády. Obdobně s pečlivě vypointovanými detaily a zručnými portréty zainteresovaných osob vypráví o germánských lesích a jejich souvislosti s německým nacionalismem, o lesích anglických, francouzských, přírodních parcích Severní a řekách Jižní Ameriky, o italských a francouzských zahradách a římských fontánách nebo o alpských velehorách.

Ve vleku mýtu

Schama má nutkavou potřebu ukázat sledované jevy a postavy, které je reprezentují, se všemi nedostatky, omezeními či bizarnostmi. Každý nadosobní ideál, každá velká postava má v jeho podání své temné stránky, které je nutné vynést na světlo, a teprve tak dosáhnout jakési plnosti popisu. Bakchus je v Římě oslavován pod jménem Liber – skutečným symbolem Libertas se tak stává falus; skvostné a velkolepé Versailles, jejichž geneze je vlastně obrovskou temnou tragédií, nemají odpadní systém, a tak se výkaly odvážejí do oranžerie; ideál svobodného hrdého Švýcara, jak si ho představoval zbytek Evropy, se při skutečném setkání cestovatelům jeví jako idiot s voletem. Šílený Joseph Ritson – karikatura spisovatelství, nejspíš potenciální patron recenzentů, zapálí celé své dílo, chtěje spolu s ním uhořet, je však proti své vůli zachráněn. Maniakální asimilovaný německý Žid Aby Warburg toho nakonec o podstatě mýtu ví mnohem víc než neproblematický skotský kalvinistický odpadlík James Frazer. V Schamově knize se popisované osobnosti vůbec míjejí se základy romantické duchovní formace, za něž lze v účelové zkratce považovat individualismus a milostnou transcendenci. Lidé nejsou tvůrci mýtů, naopak, jsou jimi vláčeni a dostávají se kvůli nim do neuvěřitelných situací. Síla milostných avantýr chabne v jakémkoli setkání s archetypy, s krajinou, s erotickým tělem nymfy Amaranth. Pouštět se však do dalších podrobností v této recenzi by znamenalo prozrazovat detektivní zápletku a ochuzovat čtenáře o velké dobrodružství, jaké přináší poznání opřené o skutečnou analýzu pramenů, kde se hermeneutické „proč a jak“ šťastně setkává s pozitivistickým „kdo a co“.

Za nejslabší místo knihy považuji dosti odbyté pojednání o kalváriích, které se zejména ve střední Evropě stávají spojnicí barokního duchovna a osvícensko-romantickou potřebou zdolávat výšiny, neboť z nich „je možné zkoumat a v zastoupení pojmout celou kosmografii“. A „bez kosmologie, která odpovídá skutečnosti, se ocitáme v pasti naší patologie“, můžeme dodat s Richardem Rohrem a Josephem Martosem (Cesta divokého muže). K schamovskému pojednání na české půdě se tu přímo nabízí emauzský benediktinský kazatel Jarolím Cechner se svým pozoruhodným dílkem Centifolia rosa mystica. Růže sto-listná tajemství plná, z Monserratu ze Španěl do Čech přesazená, na vrchu rozkošným Bezděz řečeným štěpovaná... z roku 1766, které obsahuje Krátké popsání vrchu Bezdězského, propojené s mariánským kázáním.

Jak by dodal autorem citovaný talmudista Saul Lieberman: „Nesmysl, když je vše řečeno a učiněno, stále zůstává nesmyslem. Ale studium nesmyslu, to je věda.“ Vědění o literatuře musí být literaturou, takže méně vědy (a recenzí) a více četby skutečné literatury, jíž je Schamova kniha důstojným příkladem.

Autor je bohemista a polonista.