Pospolitost v Pogranicze

Je sychravo – tedy spíše lije jak z konve. Uplynulou noc jsme přespali v lesíku, který přiléhá k jedné ze stovek východopolských vesniček, protkaných prašnými, v lepším případě dlážděnými cestami. Jsou spletité, cizinec na nich snadno zabloudí, není s ním počítáno – žádná návěstí, žádné krajnice, silnice jsou tu stále ještě pro povoz, který pomalu drkotá z vesnice do vesnice. Tyto cesty vymezují uzavřený, tradiční svět východopolského sedláctva, který přežil kolektivizaci a dnes, zdá se, čelí se stejnou urputností další hrozbě, již pro něj představují evropské směrnice, namířené proti příliš drahému provozu malých dotovaných hospodářství.

V okolí městečka Sejny se krajina postupně mění, rovina se začíná zdvíhat v drobných kopečcích, z nichž každý vypadá jako směšný hroznýš, který spolkl slona. Ledovcem utvářená krajina, mohutné bludné balvany, čelo pradávné morény, kterou čas obalil ornicí a dodal jí mírnější ráz. Polská, pravidelně rozparcelovaná hospodářství zde střídají osamělá důstojná stavení – neklamný důkaz toho, že před válkou zde žili Litevci.

Po vzniku nezávislého Polska leželo městečko Sejny na frontové čáře jakési polsko-litevské občanské války. Jen v roce 1919 přešlo jedenáctkrát z jedněch rukou do druhých, což v reálu představovalo tvrdé boje mezi sousedy. Jizvy jsou dnes více méně zacelené. Ale přesto je zde znalost historie podmínkou pro udržení dobrých vztahů. Alespoň se si to myslí Michał Moniuszko, jeden ze zaměstnanců kulturního a badatelského centra Fundacja Pogranicze (Nadace Pohraničí), které již patnáct let sídlí v obnoveném měšťanském domě vedle stavby s barokními prvky, která na první pohled vypadá jako chrám. Uvnitř, v útulné kanceláři kontrastuje gruntovní starožitné zařízení s jinak velmi moderně řešeným interiérem: přírodní trámoví člení otevřený prostor ve dvou patrech na knihovnu, studovnu, mediatéku, archiv, kancelář a koupelnu s vanou, která posiluje domáckou atmosféru.

Svět přijížděl k nám

Na začátku rozhovoru se dozvídáme, že sousední budova je místní synagoga. „Vydržela jen náhodou: když ji zabrali Němci, vymlátili tam díru a udělali tam garáž hasičských aut. Potom za komunismu sloužila jako sklad umělých hnojiv, uvnitř byla tím pádem zcela zničená, nezůstaly ani zbytky polychromie; macevy byly takřka manifestačně rozebírány jako stavební nebo cestářský materiál. Teď slouží středisku Pogranicze jako divadelní scéna nebo galerie.“

Městečko jako na konci světa a v místní synagoze se hraje divadlo a vystavuje umění. Člověku vytanou na mysli broumovské kostely, ve kterých se ještě donedávna co léto odehrávala celá kulturní sezona. Organizovali ji většinou Pražáci, kteří se nakonec rozhádali jak s místními lidmi, tak s vikářem z broumovského kláštera, takže vše skončilo. Také Pogranicze zakládali nadšenci z různých velkých kulturních středisek, kteří se sem sjeli z celého Polska: z Poznaně, Trojměstí (Gdaňsk – Gdyně – Sopoty), Varšavy; za zakladatele v pravém slova smyslu je možné označit Krzysztofa Czyżewského a jeho ženu Małgorzatu. „Ale od počátku kladli důraz na spolupráci s místními,“ vysvětluje Michał. „Zpočátku se na to místní dívali skrze různé stereotypy: přišli bůhvíodkud, opravují synagogu, tak to budou asi Židi. A bylo to do jisté míry pochopitelné – když se v té synagoze pokolikáté organizuje večer, kde se zpívají nejen židovské, ale i litevské, polské, ruské písně, tak se diví a nevědí, kam to zařadit, nepamatují se, že by se tady něco podobného kdy objevilo. Sám jsem se jako sejnenský rodák pouze z jakýchsi mlhavých vzpomínek prarodičů dozvídal, že v Sejnách žili Židé nebo němečtí evangelíci.“

Důležité bylo, že se zakladatelé snažili od počátku pracovat na té nejvyšší úrovni. Místní brali jako samozřejmost, že do Sejn přijížděly nejlepší divadelní soubory z celého Polska, že tu bylo možné slyšet maďarskou lidovou muziku ze Sedmihradska nebo že bylo možné se setkat například s Czesławem Miłoszem. „Prostě z těch maličkých Sejn nebylo nutné jezdit někam do světa, protože svět přijížděl sem k nám – to byla všecko práce Nadace Pohraničí,“ vzpomíná Michał na svá gymnaziální léta. „Pro mě to byla práce v této instituci spojená s jakousi iniciací: měl jsem možnost poznat, kde vlastně žiji – a to přitom díky lidem, kteří odtud nepocházejí. Vzbudili v nás takovou zvědavost, že jsme se začali ptát: čím byla ta bývalá ješiva, kdo chodil do toho malého kostelíku, který patřil evangelíkům, čím to, že nedaleko odtud žijí Rusové-staroobřadovci? Když jsem končil školu, věděl jsem víc o občanské válce ve Spojených státech než o místním sejnenském povstání v roce 1919, což je událost, která má dodnes určité následky.“

Nic nelze uspěchat

Mapování regionální historie tvoří podstatnou část práce zaměstnanců a příznivců centra. Ta probíhá na několika úrovních: nejprve se zaznamenává „živá historie“, pořádají se setkání s pamětníky, nahrávají se s nimi rozhovory, ty se archivují a v další etapě slouží jako podklad pro sepsání seriózních publikací. Na podkladě sesbíraných střípků historie – příběhů, písní, modliteb atd. – vytvořili místní dokonce divadelní představení, které se každý rok vyvíjí, neboť je doplňováno o nové poznatky a podrobnosti z historie města. Za patnáct let existence Nadace Pohraničí se na tomto projektu podílí již třetí mezigenerace herců, režisérů a hudebníků.

Pro další fungování je však především důležité, jak na aktivity Nadace Pohraničí zareagují místní instituce. „Takováto práce zahrnuje umění domluvit se na každé úrovni – s místními politiky, ale vlastně s každým, kdo má nějakou úlohu v sejnenském životě. Máme velmi úzké vztahy se všemi místními společenskými a kulturními institucemi. Uvědomujeme si také, že nemůžeme přijít s něčím, co by bylo pro místní zcela nepochopitelné – jen těžko bychom tu uspěli s nějakým naturalistickým divadlem s nahými herci,“ říká Michał. Místní, a dokonce ani církevní představitelé však prý naštěstí nejsou příliš konzervativní.

Centrum Nadace Pohraničí má také své vlastní nakladatelství, které vydává především díla současných středoevropských a balkánských spisovatelů. Z českých autorů zde vyšly například překlady knih Josefa Škvoreckého, Patrika Ouředníka nebo Michala Ajvaze. Od roku 1993 tu nepravidelně vychází také časopis (vzhledem k obsahu spíše sborník) Krasnogruda – jedno číslo bylo věnováno i Praze, dohromady jich vyšlo sedmnáct. Důležité jsou také knihy a brožury zabývající se odkrýváním bílých míst nejnovější polské historie. Jejich autorům se čas od času daří zásadně změnit pohled na určité události. Tak například kniha Jedwabne, v níž se autor Jan Andrzej Gross snaží dokázat, že se Poláci přímo podíleli na likvidaci Židů za druhé světové války, vzbudila v Polsku skutečné zemětřesení. „Odpor proti knize byl veliký, ale celá diskuse kolem byla velmi očistná,“ domnívá se Michał Moniuszko. „A nejdůležitější přitom byla otázka: povědět pravdu, nebo ji zamlčet? Má smysl o takových věcech hovořit nahlas?“

Michał hovoří s nakažlivou otevřeností a z toho, co říká, je cítít duch pospolitosti, který vládne v tomto hnízdě, ztraceném na konci Polska a začátku Litvy. Částečně jde jistě o přirozený duch tradiční pospolitosti křesťanské. Je tu ale ještě jiný pramen, jiná tradice. Souvisí s více než padesátiletou činností lidí z pařížského Maisons-Laffitte, kde sídlila redakce exilového časopisu Kultura. „Ano, v roce 2006 jsme tu měli setkání všech lidí, kteří kdysi byli spojeni s Kulturou. Mluvili jsme hlavně o budoucnosti, jak pokračovat v tom, co Jerzy Giedroyć začal, jak spolupracovat s dalšími skupinami. Z tradice Kultury jsme převzali především vědomí, že naše práce je zaměřena na dlouhou trať – nic nelze uspěchat ani příliš rychle uzavírat,“ potvrzuje společné duchovní kořeny obou geograficky vzdálených kulturních projektů Michał Moniuszko.

Jan Linka je bohemista a polonista.