Nejpřiléhavější příměr pro kulturní život ruské obce (diaspory, národnostní menšiny) v Praze je asi „batyskaf“. Komunitu, která buduje a střeží ruskou kulturu a tradice, tvoří jen několik scén s mírně pozměněnými dekoracemi a stále stejnými jednajícími osobami.
Prvním a hlavním místem, jež uchovává a rozmnožuje ruské kulturní dědictví v zahraničí, je Ruské středisko vědy a kultury (RSVK). Jde o oficiální organizaci, která je přímo spojená s Velvyslanectvím RF v České republice a hlásá oficiální pohled na to, jak má vypadat ruská kultura v Česku. Stačí se podívat na aktuální nabídku na internetových stránkách, abychom pochopili, že se čas od dob SSSR zastavil a zamrzl: „Slavnostní večer věnovaný 65. výročí bitvy u Stalingradu“, „Koncert Státního smyčcového kvarteta Republiky Tatarstán“, „Ke Dni pracovníka v diplomacii: promítání filmu Velvyslanec Sovětského svazu“, „Literární salón: večer věnovaný 225. výročí narození ruského básníka V. A. Žukovského“. Současná ruská kultura, jež odráží tendence naší doby, tak zůstává za hranicemi zájmu tohoto střediska.
Druhým ohniskem či doupětem ruské kultury je „Russkaja tradicija“ (Ruská tradice), která si podle svých slov „klade za úkol udržovat a rozvíjet to nejlepší z dědictví bývalé ruské emigrace v Čechách“. Společnost Russkaja tradicija žije z grantů, jež uděluje Magistrát hl. m. Prahy a Ministerstvo kultury ČR. Činnost organizace na první pohled vypadá různorodě, ale svým faktickým obsahem je jednostranná. Na akce chodí stále stejní básníci, umělci, kteří se navzájem vynášejí do nebes, obdivují vzájemně svůj talent, jeden druhého vydávají a navzájem se čtou. Společnost má i vlastní časopis Russkoje slovo (Ruské slovo), který je oficiální tiskovinou nejasného sdružení lidí s názvem „ruská diaspora v Čechách“. Činnost organizace se v podstatě zaměřuje na reklamu úzkého okruhu ruskojazyčných tvůrců žijících v Česku.
Z výše uvedeného bychom mohli nabýt dojmu, že se v Praze neděje nic, co by se týkalo živého, rozvíjejícího se organismu ruské kultury v zahraničí. Ten by ale byl nepravdivý. Ruské kulturní spolky pořádají i řadu zajímavých akcí. Například v roce 2006 se v Praze konaly hned dvě akce s podporou Obchodně-kulturního centra Arbat. Na základě průzkumu provedeného mezi kupujícími v knižním oddělení obchodního domu Arbat byly na setkání se čtenáři pozvány známé ruské spisovatelky Alexandra Marininová a Ludmila Ulická. „Je logické, že pokud sledujeme obecný ruský kulturní mainstream v Česku, budeme chtít udělat úkrok stranou,“ říká jeden z organizátorů autorských čtení Denis Palecha. Arbatovského příkladu brzy následovalo i výše zmíněné RSVK, když pozvalo na setkání ruského spisovatele a šéfredaktora ruského vysílání Rádia Svoboda Petra Vajla.
Kromě toho se v posledních letech v Praze konalo na 20 akcí s účastí ruskojazyčných hudebních souborů, divadel, baletů, které organizují rusky mluvící pořadatelé. Obyčejně se však po jediné akci pořadatel dále podobnými aktivitami nezabývá. Důvod je vcelku prostý – není to z ekonomického hlediska výhodné. Jedna až dvě akce zpravidla stačí na to, aby uspokojily ambice šoubyznysmena a rozpustily pořadatelovy iluze o vysokém zisku.
Kultura podle Růženy
I přes tyto těžkosti ovšem v roce 2007 vtrhla na český trh agentura Růžena entertainment, která přivezla do České republiky takové hvězdy ruské umělecké scény, jakými jsou Boris Grebenščikov, divadlo Romana Vikťuka, Tamara Gvardciteli nebo skupina Čiž i Ko. „Mnohé akce jsou ztrátové, ale pořadatele to příliš netrápí, protože pro řadu z nich je to koníček. My to vnímáme z pohledu obchodu, proto se domnívám, že naše agentura nebude mít jepičí život,“ myslí si Alexandr Mnacakanov, její ředitel.
Díky činnosti Růženy entertainment byl rok 2007 nezvykle bohatý na návštěvy ruských hvězd – od rockové hudby po balet. U divadelních a operních představení má ještě organizátor snahu přilákat českého diváka, ovšem u vystoupení ruských hudebníků je přesvědčen, že je třeba klást důraz na přítomnost diváka rusky mluvícího. „Český divák je zatím dost konzervativní, přesto se koncerty Tamary Gvardciteli a divadla Romana Vikťuka dělaly s cílem lépe seznámit českého diváka a posluchače se současnou ruskou scénou,“ tvrdí Irina Těpinová, manažerka PR agentury PR-Aspekt. „Zatím je situace taková, že pokud Češi nevidí tradiční ruskou balalajku nebo Alexandrovce, pak se na koncert nehrnou.“ Sázka na ruskojazyčného diváka se pak začasté ukazuje jako silně prodělečná. To byl i případ podzimního koncertu kapely Čiž i Ko v Kongresovém centru. Takto velkoryse pojatou akci bylo možné plánovat v Rusku, ale v žádném případě v České republice. Mnozí pořadatelé si přitom myslí, že prázdná místa v hledišti vykompenzují horentními cenami za lístek. Ovšem mýlí se. „Vlastně mohu s jistotou říci, že znám ty, kdo chodí na akce pořádané naší agenturou, od vidění. To se jen zdá, že je tu hodně rusky mluvících, kteří se účastní kulturního života. Ve skutečnosti tvoří aktivní kostru 600 až 800 lidí a nad tuto cifru se nedostaneme. Proto chceme-li náš obchod rozvíjet, musíme se do budoucna zaměřit na českého diváka. To je nezbytná podmínka přežití,“ říká Alexandr Mnacakanov.
Studenti v divadle
U rusky mluvící obce má v Česku úspěch hlavně ruské divadlo, Češi se na ně ovšem obvykle příliš nehrnou. Již po několikáté přijíždí do Prahy moskevské divadelní studio Tabakerka (Tabatěrka) pod vedením známého ruského herce Olega Tabakova, a pokaždé má vyprodáno. „Tabakov již má v Česku jméno, proto dnes můžeme říci, že poměr diváků na jeho představeních je 60 procent Rusů ku 40 procentům Čechů,“ domnívá se Irina Těpinová. Diváci však nemusí chodit jen na profesionály. Během posledního roku začalo být velmi aktivní studentské Divadelní studio Ksi. Herci většinou pocházejí z řad studentů pražské VŠE. Zatím se dá těžko mluvit o tom, zdá má toto divadlo budoucnost. Potěší však tím, že proráží zatuchlý vzduch sovětských organizací.
Že nad živou ruskou kulturou v Česku není nutné vynášet definitivní rozsudek, dokazuje i vznik klubu Co? Kde? Kdy?. Jde vlastně o odnož populární ruské televizní vědomostní soutěže, která se již mnoho let koná po celém světě. Soutěž je určena vzdělaným lidem a intelektuálům. Jednotlivé týmy tvoří bývalí obyvatelé SSSR, kteří se rozletěli do celého světa – Izraele, Velké Británie, Německa, USA, Ázerbájdžánu –, i ti žijící v Rusku. Jednou do roka se setkávají na šampionátu v Baku, aby zjistili, kdo je z nich nejchytřejší. V Praze v současné době působí dva týmy, jež se každý týden scházejí na tréninku. Někdy se konají i otevřené soutěže, kterých se může zúčastnit každý, kdo se chce dozvědět, zda jeho mozek nestagnuje.
Autorka působí v Praze jako novinářka.