Dokumentem za národní hroudu

Švýcarský – mimo jiné daleko štědřeji dotovaný – film lze i nelze přirovnávat k tomu českému. V zemi helvétského kříže se točí k třiceti hraným filmům ročně, ale na většině z nich lze pozorovat opsané recepty jiných kinematografií či cizí vlivy úspěšných žánrových schémat. Přitom v nich zaznívají podobné otázky po tom, jaká jsou dnešní „švýcarská specifika“.

Už samo o sobě být Švýcarem znamená vyrůstat v trojjazyčném (oficiálně čtyřjazyčném) prostředí. Ze švýcarského umělého ráje, jak říkal Dürrenmatt, umělci často unikají „spádově“ do silnější kultury stejného jazyka, ať už jde o Německo či Francii. V druhém případě cestují do zemí vzdálené exotiky. Nicolas Bouvier by jinak nebyl oním literárním poutníkem a ani Paul Klee by nemaloval stejné obrazy, kdyby nepodnikl slavnou cestu do Tuniska.

K dobrému tónu multi-kulti

Každoroční bilance švýcarského národního festivalu Solothurner Filmtage (letos pořádaného 21.–27. ledna v Solothurnu) pravidelně dokládá, že v tamní kinematografii se točí dokumenty ze zemí celého světa, včetně etnografických prací i lidskoprávních svědectví. Ideál multi-kulti, stejně jako úcta k liberalizačním snahám kdekoliv na světě, patří k dobrému tónu uměleckých kruhů, občas i bez ohledu na kvalitu samotného díla. Existují však i úspěšné příklady, jako například hudební snímek Návrat do Gorée (Retour a Gorée, 2007), dokumentující cestu černošského muzikanta Youssou N’Doura po stopách historie otroctví, kterou zakončí pietní koncert v Africe. Mimochodem tento film uvede filmař Pierre-Yves Borgeaud osobně v rámci Dnů Frankofonie v Praze. Na letošním 10. ročníku Jednoho světa mohlo české publikum zhlédnout filmové vyznání švýcarského režiséra Erika Bergkrauta Dopis Anně (Ein Artikel zu viel, 2008), rekapitulující tragický osud ruské bojovnice proti putinovskému režimu Anny Politkovské, jenž byl posléze odměněn „Havlovou“ Zvláštní cenou za film, který výjimečným způsobem přispívá k ochraně lidských práv. Zvláštně rozpolcený snímek Egoiste – Lotti Latrous (2007) Stephana Anspichlera zase přibližuje život protestantské manželky vysokého manažera egyptské pobočky švýcarských čokoládoven, která obětovala všechno včetně rodiny, aby mohla vybudovat humanitární nemocnici pro nemocné AIDS v Pobřeží Slonoviny. Snímek na jedné straně oslavuje Lotti Latrousovou, osobnost Švýcarska roku 2004, ale přitom načrtává ambivalentní vztah západní společnosti k trpící Africe. Řeší, co pro nás znamená smysl života, pomoc, „sobecké“ obětování se i touha po vlastním naplnění.

Zvuky domova volají po identitě

Z filmů posledního roku je patrné, že tématem se více než kdy jindy stává otázka švýcarské identity a jejího sebepotvrzení. V závěru postmoderní komedie Tell (2007) kdysi hollywoodského filmaře Mikea Eschmanna, líčícího vznik konfederace Švýcarska a povstání osadníků proti Habsburkům, dojde i na prorocký slib. První Švýcaři se zavazují, že si „uchovají jedinečnost i vůči Evropské unii“. Unifikující se Evropa není ale jediným strašákem dnešních dnů. Ve stále velmi bohaté společnosti, založené na umění zvládání rizik, finančnictví i diskrétnosti, uslyšíte
nářky nad tím, jak byl svět v době před krachem Swissairu a před nástupem neoliberální ekonomiky přehlednější a bezpečnější. Na rozdíl od nejisté současnosti aspoň švýcarské Alpy stojí pevně na zemi, jako by šlo o poslední opěrný bod každodenního koloběhu. Nejlepším dokumentem byly letos v Solothurnu vyhlášeny esejistické Zvuky domova (Heimatklänge, 2007), kde se Stephan Schwieter věnuje odkazu švýcarského jódlování. Tři zpěváci, Erika Stuckyová, Noldi Alder a Christian Zehnder, rozvíjejí každý po svém umění zpěvu, dnes přirovnávaného k meditaci, kterým na sebe horalové kdysi volali a Alpy jim ozvěnou odpovídaly. Folklor zvukově rezonuje s majestátním horstvem a vyvolává fantazie původního domova, ráje drsné přírodní harmonie, k níž je třeba přistupovat s pokorou a věrností. V nedostupných alpských štítech, chránících zemi po staletí před nepřítelem, je posvátně vrostlá i prastará národní identita. Magie takové mystické syrové komunikace člověka a velehor nakonec ožívá i ve snímku Jeana Odermatta Sběratel obláčků (Der Wolkensammler, 2007), zasněném portrétu samorostlého umělce z oblasti Gothardu. Dokument Z kopce do kopce (Bergauf, bergab, 2007) Hanse Haldimanna líčí prozaičtěji hospodářský rok jednoho z posledních solitérních zemědělců, romanticky vzdorujících velkochovům v kantonu Uri. Několikrát do roka musí vystoupit s dobytkem na salaš ve dvou tisících metrech nad mořem a vrátit se zpět do údolí. Byť zmiňované filmy kultivovaně reflektují národní dědictví a ptají se, co to dnes znamená být Švýcarem, není těžké si domyslet odvrácenou stranou téhle rétoriky (a úzkosti), jako jsou provincialismus či xenofobie. Nakonec není náhodou, že nenávistná prohlášení na adresu imigrantů tu můžeme slyšet z politického kolbiště – třeba z úst představitelů nejsilnější agrárně lidové strany SVP a jejího nechvalně známého populisty Christopha Blochera.

Kde domov náš?

Bolestně rozporuplné Švýcarsko, na jedné straně multikulturní a na druhé uzavřené, můžeme vnímat jako předobraz vnitřního konfliktu stále se globalizujícího, štěpícího a rychle se proměňujícího světa, kde otázky po kořenech mají znovu smysl – stejně jako nutnost uchránit se před novodobou xenofobií a nenávistí. Dokumentaristika této rozvinuté a pečlivě organizované země je ale inspirativní v našich podmínkách, kde český dokument dnes zápasí s postižením nové porevoluční české a evropské identity a s multikulturalismem, zatímco značná část našeho (v každé době jinak definovatelného) národa trpí sebelítostným vztahem k domovině a k historii. Vzácné příklady snah postihnout dnešní podobu (proti své vůli) otevírající se společnosti lze hledat v díle mladých tvůrců, a nejen v často nezvládnutých portrétech českých politiků, které malují nové (anti)hrdiny a spoluvytvářejí jejich falešné kulty. Za zmínku stojí naopak kritické reflexe, třeba pohotový film Martina Marečka Domov můj… (2003), jenž vystupuje na hladinu známých záplav s vtipně položenými otázkami. Co tvoří národ pohromadě? Co znamená české dojemné slůvko – domov? Kolem naší nové identity opakovaně krouží dokumentarista a dramaturg Jan Gogola ml., například ve filmu Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech (2003), kde se pokusil načrtnout mnohovrstevnatost i grotesknost nepominutelných národních symbolů. Jeho příspěvek České Velenice evropské, natočený v rámci společného filmu Přes hranice (2005), zase vytyčuje nové, prostupné (ba dokonce zrušené) hranice a problematizuje vymezení národa na základě územního uspořádání či vůbec jazyka. Složitý vztah celé společnosti k vlastní minulosti 20. století nastiňuje Vít Klusák na případu slavného i odsouzeného komika ve filmu Vlast a Burian (2002), naopak půdorys národního porevolučního snu o spásném kapitalismu převracel už v 90. letech naruby Filip Remunda v Obci B (2002). V malých zemích, ve Švýcarsku stejně jako u nás, kde hrané snímky nedokážou vybřednout z provincialismu a trpí symptomy uměleckých i produkčních komplexů, často jedině dokumentaristika rozvíjí autentickou filmovou tvorbu.

Autor je redaktor deníku Právo.