Je to jak to je

„Ach/ tak je to jak to je/ z kovadliny odlétají okuje –“ Tyto verše z nové, útlé, spíš bibliofilsky působící sbírky Ivana Magora Jirouse (1944) Okuje by mohly být klíčem k jedněm z jejích dveří. Pokud ty dveře jsou vůbec zamčené. Pokud nejsou s láskyplnou lhostejností, melancholickou odevzdaností ponechány dokořán. Nebo vůbec vyháknuty z pantů. Ale zpět ke klíči, k nevinně obyčejnému, přesto jirousovsky „lstnému“ rýmu „jak to je/ okuje“. Na jedné straně ontologická stasis – tak to je. Na straně druhé ale přece jen neřízená jiskra, vzešlá ze zvonivého úderu. Na jedné straně víme, jak věci jsou, že k nim nelze, netřeba nic přidat. A přesto vnímáme i okuj, ten polétavý odpad tíhy, střetu, úsilí, cítíme, jak se jiskra rodí právě v (boží) nehybnosti. Citované erbovní verše ve zkratce drží pár důležitých básníkových konstant, příznačně vtělených do masivní, „upracované“ fyzické představy: jeho nádherné, ontologicky smířené vnímání života a světa, které je ale zároveň dialekticky proťaté potřebou silného osobního gesta, přítomností žhavé touhy, drsného, úderného prožívání.

Skutečnost, bez hnutí brvou

Dialektika: slovo dnes v mnoha směrech znicotněné. Přesto vznešeně důležité třeba zrovna pro vhled do textů, jaké píše Jirous. Jeho básně zjitřeně (což tady znamená přirozeně) vnímají průnik lásky a smrti, brutality a něhy, vznosnosti a obyčejnosti. Ironie se tu úzce prolíná s pravdou bez vytáček, ach vzdychá v těsné blízkosti s au. Tak hned v úvodní Elegii za Aloise Šílu se elegičnost s důvěrou vine ke grotesce, smutné vzpomínání na zemřelého hospodského je prolnuté sebeironií, „vznešená“ vize básnictví (a života vůbec) je souběžně uzemněna něžně surovým sebeshozením. Euforie tvorby neudělá krok bez extáze zapomnění, zmar a rozmar se drží pevně za ruce. Básně psané v hospodě na účtenky a ledabyle tam zapomenuté – kde jsou? V popelnicích na dvoře, jestli je ještě nevyvezli… „Běžel jsem na dvůr…/ Tam jsem to uviděl, když zved jsem víka:/ účtenky s mými básněmi/ zasypané lógrem vajglama a vším/ svinstvem hospody (…)/ Zved se mi žaludek// Ne řekl jsem/ v tom hrabat se nebudu/ napíšu si jiný…“

Groteskní elegická vzpomínka vyznívá má­lem hrabalovsky, stejně jako až někde u Hrabala, či spíš u Egona Bondyho, pramení letmě elegantní, nedbalé stylové mísení vysokého s nízkým, archaicky spisovného (v tom hrabat se nebudu) s hovorovým (napíšu si jiný). Také Jirousova nová sbírka, stejně jako jsme si všimli v těch předchozích, je plná míst poučených podobným „naivním“ veršováním, prodchnutá tím zvláštně teskným stankovičovským „škobrtáním“, jímž se svého času undergroundové ghetto vymezovalo vůči okolnímu světu a zároveň podivuhodnou, barbarsky hravou oklikou samo sebe reflektovalo. Tak se tu „šakalové“ vzletně rýmují na „jasní dnové“, „vlkodlaci“ potměšile zarezonují s „paci paci“, „tmy“ se úpěnlivě i cudně zachvějí (zalknou) v milostném „ty“. Alabastr – flastr! „Taky“ si najde vybraně „lichou“ ozvěnu v „tiky tiky“, a řekne-li básník „ještě jsem nedospěl/ a už se chystám umírat/ to je nejrozumnější/ co můžu udělat snad“, je v klopotnosti posledního verše navíc skryt i podivuhodný ironickonostalgický komentář, to zvláštní znevážení i zpodstatnění slov tím, že se k nim přitřeme až moc, že je odýchneme „humpoláckostí“ svého života beze slov, že je silou a láskou zmermomocníme, i když zároveň jen kajícně přiznáváme, jak jsme proti nim malí.

Všechny tyto zázněje jsou přitom dokonale „náhodné“ a jen poházené prostorem, zjeví se tam, kam zrovna zabloudí básníkova (jazyková) vzpomínka, asociace, slina. Roztroušená hudebnost je ale důležitou výpovědí: nenápadně se v ní totiž zračí podobně roztroušený rytmus skutečnosti, která je s „nevinností“ a „nevědomostí“ jí vlastní s to vplést dohromady líbeznost s křečovitou disharmonií, aniž by hnula brvou.

V ulici pěti skřivánků

Dalším klíčem ke sbírce mohou být zvířata, případně rostliny. Moucha („musel jsem jí dát jméno/ jmenuje se Marie// Nevím jestli už někdy/ dal někdo mouše/ krásné tak jméno“), volavka, vlaštovky, vrabci, puštík („já vím že mne opustíš“), podběl, ale i mimóza, bělotrn kulatohlavý, rajka a třeba pacsirta, tedy maďarsky skřivánek… Zas kouzelně dialekticky cítíme, že živočichové tu vždy znamenají dvojí. Jednak samy sebe, skutečné bytosti kdesi v prostoru světa, důvěrně „cizí“ tím, jak k nám nepatří, jak si žijí jinak, po svém a bezděky tak stvrzují svatost světa, jehož my nejsme žádným pupkem. Zároveň tu ale zvířata jsou vždy i citovou spojnicí či zástupkou. Nábližkou k duši světa, která je zas věrným obrazem duše naší. Křik racků nad Vltavou nás spojuje s míjejícím životem, s prostorem, kde se život děl. Čolci v jezírku na Libeňském ostrově tajně poukazují k věčnému chlapectví – a zároveň svazují se zemřelým kamarádem a s odcházením ze světa vůbec. „Co chceš uvidět hlubšího než dva drobounké pavoučky/ na dně/ bílého smaltovaného dřezu…“ Zvířata vymezují naše zdejší hranice, citové, časové, existenciální, vlastně i morální („jsou věci, které se nedělají“), hranice poznání a „pochopení“ všeho. Čolci z Elegie za čolky Petra Hellera jsou odkazem k původní – ideální, vysněné, „chlapecké“ – křehkosti, něze a srozumitelnosti světa, i když jistěže nikomu nevnucované, halasně neproklamované, naopak zastřené do elegického příběhu a navíc invertované do skeptického „bonmotu“: „já doufám rozumím už jenom čolkovi“.

Ale jak už řečeno, možná, že žádný klíč k Jirousově sbírce není třeba. Možná se v Okujích dveře nezamykají. Verše jsou totiž psány tak lidsky přímočaře, že k nim vskutku nelze nic moc přidávat. Básně řeknou vše, co potřebovaly, a další poznámky se zdají být zbytečné. Nadto sám autor zůstává rezervovaný k tomu, co řekl; neměl raději mlčet? I tady ale rozpoznáme něžnou dialektiku. Protože zároveň se skepsí k řečenému je nám jasné, že právě Magorovy texty, o nichž dobře víme, že by je básník dokázal zarecitovat v intelektuálské kavárně i v zapadlé vesnické hospodě, jsou jako málokteré neseny touhou komunikovat, sdílet, otevírat se. Byť zase: otevřít se tu znamená učinit tak cudně, ztišeně, s odvráceným zrakem. Uvěřit si skrz pochybnosti. „Snad měl jsem psát/ jenom o mraveništích/ v listopadovém čase/ kdy vichr kolem sviští/ (…)/ Řekl M. M. v Pokladu pokorných:/ cokoli kdy bylo napsáno/ trvá kdesi v čase/ (…)/ Snad tedy na tom/ co jsem nenapsal nezáleží/ ani“. Tady znovu mluví Jirousova hebce důsledná, vytrvalá, paradoxní ontologičnost: na tom, co jsem nenapsal, nezáleží – protože i nenapsané někde nějak trvá…

Nakladatelství Gallery vydalo Okuje na volných, nesvázaných listech. Několikrát mi sbírka vypadla z ruky a chvíli trvalo, než jsem stránky zas poskládal k sobě. Nakonec jsem je ani nerovnal popořadě. Ale třeba to básník tak nějak chtěl, třeba to tak je: rozhazovat verše po zemi, po nebi, po lidech.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.