Mlčení tak strašné, že se probouzímSnové světy Zbyňka Hejdy

Proč je pro záznam snu tak výstižný přítomný vyprávěcí čas? Vždyť bdělá skutečnost či fikce se také dějí v nějakém „teď“, a přece je neutrálně převyprávíme (nechceme-li zrovna něco zvýraznit) jako cosi minulého, co se už stalo, na co lze vzpomínat. Naproti tomu sen má svou prchavost, ale i nevývratnost a houževnatost; mluví k nám vskutku bezprostředně a my se křehkou rovnováhu okamžitosti a „cizosti“ jeho hlasu snažíme nenarušit, nevychýlit z vypjatě akutního stavu. Stačilo by na chvíli polevit, zpozdit se za proudem dění a proměn – a sen je pryč, hlas umlkne. Přítomný snový čas také dobře vystihuje svár mezi pasivitou snícího, jehož sen mění v pouhé médium, a palčivou naléhavostí, s níž je snící do snového obsahu zapleten. Sen se nám děje. Nemůžeme za něj, a přesto vše, co se nám v něm stane, je naše nejzávaznější břemeno, nejhlubší „odpovědnost“.

Nekontrolovatelná síla, střídmý styl

Podivuhodná kniha Zbyňka Hejdy (1930) Sny je působivým vhledem do této snové přítomnosti. Vedle nedávno vydaných deníků z šedesátých let Cesta k Cerekvi jsou Sny po dlouhé době dalším beletristickým svazkem autora, jenž v té době výrazně promluvil dnes už legendárními sbírkami Všechna slast, A tady muziky je plno, Blízkosti smrti, Lady Felthamová, Pobyt v sanatoriu a Valse mélancolique. Tedy – beletrie. Z jistého úhlu lze Sny pokládat vlastně za knihu dokumentární, deníkovou. Svazek shrnuje zápisy snů a hrst básní nějak se týkajících snění. Vedle textů už známých tu najdeme i opusy dosud nepublikované. Hejda své sny podává přísně objektivním stylem, jenž se je nesnaží nijak estetizovat. Není tu stopy po surrealismu, příliš tu nenarazíme ani na snový symbolismus; lépe řečeno, autor ví, že se jisté symbolice nevyhne, ale nenapomáhá jí, nesnaží se sny uzavírat do významuplných vizí, ale naopak je nechává vyvstat v jejich „cizorodé“ kráse. „Úplná tma. Bloudím. Uvnitř v Praze u kohosi bydlím. Spousta autobusů. Ptám se v jednom z nich, jede-li do města. Řidič odpovídá NE. … Z okna vidím ženu… Ocitám se v pokoji… Děcko odchází… Dojde k souloži. Pak přichází skupina nějakých lidí a mají radost, že jsem nehleděl na tvář té ženy, že jsem se dal uchvacovat jen jejím tělem. Jako by byla bezhlavá…“

Snová líčení jsou strohá a lapidární. Zároveň ale chtějí postihnout i ty nejbizarnější snové „lsti“, logické lapsy či neskutečné senzuální konstelace, nevysvětlitelná tušení, absurdní nejasnosti, hrozivé jistoty. Někdy básník velmi podrobně, s jakousi nevinně prostou konkrétností rozvádí cosi, co ve snu bylo jediným letmým, zato výrazným dojmem. Jindy nastoupí mistrovská zkratka, do níž se vtěsná celý dílčí věcně pocitový vesmír. „Sledují nás nějací lidé. Mezi mnou a těmi lidmi se objeví veliké nákladní auto. Jsem rád té cloně.“ Při četbě Hejdových snů máme pocit závratné subtilnosti, a přece se netopíme v ničem složitém, zbytečně spletitém, zaumném či spekulativním. Uvědomujeme si, že autor sice prostředkuje nekontrolovatelnou sílu snu, zároveň nás ale stejnou, ne-li větší měrou fascinuje střídmý styl, rázný způsob sdělení. Ty jsou nakonec tím nejmocnějším agens, se suverénní prostotou se zmocňujícím nejjemnější snové mechaniky.

Důvěrnost i cizost smrti

Snad nejdůsažnějším motivem Hejdových snů je smrt. Odchod těch nejbližších či dokonce sebe samého, smrt v rovině neosobní či zas drásavě konkrétní. Smrt se tu ale nevynořuje jen jako neodbytné podprahové téma, básník ji vnímá jako monstrózní zásvětní archetyp, v jeho zápisech jde o vzpomínku na smrt jako prvotní princip, o vědomí věčnosti smrti, o smrt chápanou a žitou jako absolutorium věčnosti. „Ocitám se v zemi, je to něco, co znám a co se už stalo, jsem v hlíně.“ Smrt tu – až fyzicky, ale nejen – prostupuje životem, ukotvuje ho do věčnosti, stává se jeho paradoxním garantem; to, co je pro nás nejzazším znakem konce, je samo o sobě naopak dynamickou, scelující součástí trvání.

Život a smrt jsou propojeny na viscerální ose, hrůzné i samozřejmé, kruté i přirozené. Přičemž sen je schopen zpřítomnit důvěrnost i cizost smrti, rozehrát celou škálu jejího neznáma. Sen je s to smrt znejistit, pohnout s hranicí její nevývratnosti, na okamžik změnit nezměnitelné. To v rovině lineární, logické; v rovině obrazu či symbolu se pak sen tímto pohráváním si s diktátem smrti, mísením jejího majestátu s přízračnou banalitou, hlouběji, podprahověji vrací k nevýslovné podstatě smrti, jejímu mnohotvarému mystériu. „Mrtvý namáhavě zvedá hlavu a prohlíží se v zrcátku. Prohlíží se, jako by zkoumal, je-li opravdu mrtev... Možná, že není mrtev. Zřízenci a nějací lidé… ho chtějí odvézt v rakvi jako nebožtíka. Někdo namítá, že by měl být nejdřív povolán lékař. Ti lidé (snad ti lidé od masa) protestují a hájí se tím, že by to stálo moc peněz…“

Sen je území, kde může být „všechno trochu jinak“; zóna tušených, toužených, potlačovaných, obávaných možností. Prostor, kde se střetá volnost i úzkost, trýzeň i blaženost. Prorůstání těchto protikladů však zároveň znamená, že jednota věcí je ve snu odhalena v závratnějších souvislostech, snové znejistění je současně hlubším potvrzením výchozích daností. Probudí-li se ve snu mrtvý, tím silněji na nás padne nevratnost smrti, definitiva věčnosti, jejíž jsme podivně těkavou, dočasnou částicí.

V nejtklivějších básníkových snech se objevují rodiče, dávno odešlí, věčně přítomní. „V tomto roce, který právě uplývá, jsem si zapsal jen dva sny, oba o mamince, celkem se mi o ní zdály sny čtyři…“ Z poznámky vysvitne cosi o básníkově výběru snů. Hejda totiž jako by – mimo jiné – psal jakousi snovou rodovou kroniku. Zaznamenává, jak se jeho nejbližší, zejména maminka, snově „dějí“ v něm samém, jak skrze něho přebývají na světě i po svém fyzickém odchodu. Tyto sny, zacházející s tím nejdražším, co máme, dokážou být vroucně citové, křehce kouzelné, srdceryvné. Básník prostřednictvím snu odhaluje hlubiny a záhyby svého prvotního, nejvíc určujícího lidského svazku, trvajícího celý život. Sny jsou schopny tyto základní city a vazby zázračně oživovat, ba dotvářet a dál modelovat. Sny tak znamenají trvání, jsou vertikálou nepomíjejícího, protínající horizont pomíjení. Absurdní snové bezčasí: ne že by čas ve snu neexistoval, není už však lineární návazností mezi „bylo, jest a bude“, ale jakousi totalitou do všech stran rozprostraněného „jest“, úhrnem všech bdělých modalit času. Přitom časy se mohou ve snu alogicky prostupovat, aniž by ztrácely svou charakteristickou „příchuť“; minulost zůstane minulostí, byť by se nezemsky velnula do věcí přítomných či těch, co se teprve stanou.

Někdy se odešlí blízcí objevují obestřeni palčivě živými detaily (tatínek „měl tmavý, šedočerný zimník, který skutečně nosil a měl jej na sobě 2. února 1939, kdy onemocněl…“). Jindy jde jen o mlžný pocit něčí blízkosti. Ustavičné vědomí konečnosti a věčně přítomného odcházení se může zpětně „myticky“ promítnout i do dávného, blaženého snu z dětství. „V tom snu nebylo událostí, bylo to, jako když se s maminkou díváme ke Kališti, kde nic není, jenom stráň a les, a v tom snu bylo jenom moře a to moře byla obrovská modrá pláň… jen z dálky se ke břehu blížila plachetnice… nic se jinak nedělo, jenom ty bílé plachty se blížily a byla v tom všechna slast.“ Snová naděje a touha, vztažené k prázdné modré pláni, se postupem času posouvají v básnickou vizi mizení, odcházení. A je to odcházení přijaté – ostatně paradoxně vyjádřené blížícími se plachtami –, je to slastné završení, prázdná slast, k ničemu se nevztahující, a přece vše zpětně ozřejmující, slast samotné klidné, s majestátní důvěrou se zjevující, vlastně odevždy přítomné mateřské nicoty.

Báseň a sen

Tu a tam se Hejdovi do snového zápisu vloudí něžná, samozřejmá komika. Komično, třebas hebké a tlumené, je jedním z pilířů snového světa, vedle smrti, banality, fantasknosti, sexu, hrůzy, blaženosti. Tyto základní prvky se ve snech prostupují, vyměňují si role, banalita může být branou k fantasknímu, komika ústí ve stesk z lásky, smrt vyjeví mystérium života. Absurdita snu poukáže k prazákladní absurditě bdělé reality. „Fascinovalo mě pomyšlení…, že neprobudím-li se po operaci, tj. zemřu-li, nedovím se, jak operace dopadla.“ Život je geniální sen, skutečnost je nádherně vyostřená snová burleska s otevřeným koncem.

Zápisy snů jsou ovšem v Hejdově knize proloženy básněmi a stojí za to všimnout si tu podstatné odlišnosti. Zatímco zápisy snové dění jen stroze zaznamenávají, básně už tvárně pracují se vztahem mezi snem a bděním, dovedou jej rozehrát v drama, pár skrytými tahy jej dokážou úchvatně zrytmizovat. Lze ale též postřehnout, jak je svět básně vůči snovému světu svým způsobem imunní. Pravý svět snu – to je čirá próza, aťsi fantastická, alogická, symbolická; události tu platí ve své fakticitě, a právě holá fakticita je nejvhodnějším vyjadřovacím médiem ambivalentního snového náboje. V básni se však snové hned sune k obrazu, nabývá váhy obrazu. V básni sen všechny své matnosti s úlevou zpevňuje v obraz. Jakkoli do básně snové prvky vnášejí i své křehké podvratné kouzlo, přijde mi, že vskutku nejpůsobivější a nejhlubší jsou v ní nakonec okamžiky všedního bdělého poznání. Básním chybí závrať snového zápisu – překrývá ji totiž závrať z obyčejného skutečna. Tím nejsnovějším dovede být v básni prostá realita. „Tatínek za stolem listuje v knize,/ maminka dělá něco u kamen,/ oba se ke mně obracejí,/ já štěstím bez sebe se ženu k nim…“ To byl sen?

Autor je básník, literární kritik a hudebník.